Jak se ve vás vzbudil zájem o život krajanů?
Jako student jsem šel krátce učit ke krajanům na Ukrajinu. Bylo to před pěti šesti lety, kdy jsem poprvé přicestoval na Krym do jedné čistě české vesničky. A tam mne tohle téma zaujalo, zejména když jsem zjistil, jak daleko až krajané žijí... Od té doby jsem napsal několik textů, diplomovou práci o češtině krajanů na Ukrajině a nyní se na etnografii připravuji na doktorát. Téma jsem rozšířil na celou východní Evropu, to znamená tam, kam odešli Češi v 18. a 19. století. Jde o hospodářskou emigraci do Polska, na Ukrajinu, dále Ruska, Moldávie, na Balkán, tedy Rumunsko a státy bývalé Jugoslávie. Dvacáté století s tím už nemá nic společného.
Všechny tyto krajanské komunity jste navštívil? Jak se vám ve srovnání s ostatními jeví krajané v Chorvatsku?
Na Ukrajině jsem měsíc vyučoval, a pak jsem v Rusku a na Ukrajině strávil měsíce zkoumáním. Protože se tam dějinami přistěhování doposud nikdo nezabýval, navštěvoval jsem archivy a muzea a tak jsem je objevoval. U vás je to úplně jiné; máte své lidi a téměř všechno je zaznamenané.
Krajané v Chorvatsku se od všech ostatních, které jsem doposud navštívil, liší jednak svou početností, ale především aktivitou. To je velmi milé zjištění. Nejen pořádání divadelních představení, různých kulturních setkání, ale zvlášť mne zaujala komunikace mezi krajany, mezi vesnicemi. Je to velká změna oproti tomu, na co jsem byl zvyklý například na Ukrajině. Krajané na Ukrajině za to samozřejmě nemohou. Spolková činnost tam byla ještě donedávna zakázaná, nemohli mluvit česky, nepředávali si z generace na generaci informace o své kultuře. Neměli možnost ani hospodařit na vlastním pozemku. Kolektivizace je připravila o pozemek, hrozilo nebezpečí dostat se do tábora. Měli strach ze všeho. Tady byla ta výhoda, že se mohlo pokračovat se zvyklostmi, které sledují zemědělský rok. Přestože i tady byl komunistický režim, každý mohl pracovat na svém poli a pokračovat v životě, jaký měl před tím. V tomto směru se neudála žádná zásadní změna. Na Ukrajině je Čechů už jen pár, proto je třeba zachytit, co se ještě dá. Češi se vystěhovávají, znalost jazyka i povědomí se vytrácí.

V tom ohledu jste výjimka. Krajanský život se u vás v mnohém odlišuje, v tomto případě v pozitivním smyslu. Srdeční, vstřícní a ochotní jsou ale krajané všude. Všude jsou rádi, když se objeví někdo z České republiky. Zejména starší lidé si rádi povykládají. Přijetí je všude velmi milé. Je pravda, že výzkumy tohoto typu si vyžadují hodně času a vlastně i hodně peněz na cestování. Procestoval jsem ohromný kus Evropy, ale je to jiné než turistická cesta. Když člověk navštíví Paříž, vidí tam krásná místa, ale Francii vlastně nepozná. Já na svých cestách nevidím nějaké zvláštní památky, ale poznám život v té které zemi, prožívám ho.
Jak své poznatky z cesty za krajany uplatníte?
Především se teď musím věnovat zpracování veškerého obsáhlého materiálu a napsání doktorské práce. Publikuji samozřejmě v odborných časopisech, v Národopisném věstníku československém, Českém lidu, Historickém věstníku Filosofické fakulty, sbornících z konferencí v Praze, Brně, v Rožnově...
Kdo se ještě touto problematikou v současné době v ČR zabývá?

Především jsou to etnologové v Praze, historici a češtináři v Brně a Olomouci. Začalo to v 90. letech, kdy se dělaly malé sondy na Ukrajinu, do Kazachstánu, ale málokdo cestuje. Nejspíš tak do Rumunska, které je turisticky zviditelněné. Vzniklo hodně studentských prací bakalářských, nějaká diplomová. Větší zájem je o reemigranty v České republice, tj. lidi, kteří se např. z Ukrajiny vrátili do Čech, ať už po válce nebo po katastrofě v Černobylu. Této problematice se věnovali Hana Pelikánová a Jana Nosková z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity v Brně a další.
L. Stráníková/ls a archiv