Rytířský sál Valdštejnského paláce při zahájení festivalu doslova rozkvetl pestrými lidovými kroji a mnoha přítomným jihla srdce při pomyšlení na množství lásky, kterou krajané ve světě věnují svému češství. Bylo to milé setkání lidí, kteří mnohdy v nepříznivých podmínkách hýčkají českou kulturu, a přestože často už česky ani nemluví, protože patří do páté, šesté i starší generace, znají a jako poklad si hlídají písničky, taneční kroky, součásti lidového oblečení, které zdědili po předcích.
Tři následující odpoledne a večery v Martinickém paláci umožnily, aby se krajané navzájem poznali a předali si část své národní paměti. Soubor z Rumunska předvedl celé pásmo Temešvárské radovánky, v němž se do vyprávění o těžkém životě tamních Čechů prolínaly ladné, zřejmě ještě stále živé české tance. Působily opravdově a původně. Jinak tomu bylo u dalších souborů, kde tance i oblečení připomínaly spíš vzpomínku, do značné míry ovlivněnou prostředím, v němž žijí. Dětský pěvecký soubor Stromovka z Dubna, soubory z Nikolajevky, Moldovy a Žitomyru, Bohemské frajerky z Bohemky, Česká rodina z Oděsy – každý přinesl závan svého domova. Někdy zazněly staré písničky, naučené babičkou, jindy zase odposlouchané lidovky či současné písně. Rijecké Rybičky oslnily ladností a zaujaly čistotou projevu, manželské páry elegancí, a s pěveckou skupinou Nostalgie si mnozí s chutí zazpívali. Ani neudivilo, že právě Rybičky a Temešvárské radovánky získaly v závěru festivalu nejvyšší ocenění organizátora za vynikající umělecký dojem.
V rámci festivalu se organizátoři snažili prosadit i jiné formy kulturní tvořivosti: vystoupila mladá čechoukrajinská klavíristka, promítaly fotografie dokumentující minulost české vesnice Bohemky na Ukrajině (podobný dokument by mohla mít každá česká vesnička), a k literární tvorbě v českém jazyce se přiznala jen autorka tohoto textu, která se nakonec jako jediná zúčastnila autorského čtení. Příště snad bude zájemců více.
V závěru festivalu prodefilovali všichni účastníci v krojích Hradčanským náměstím a vzbudili rozruch mezi mnohými turisty a početnými novináři. Krajané si všichni společně na nádvoří Martinického paláce zazpívali písně, ve kterých se skrývá symbolika nejen krajanská: Masarykovu oblíbenou Ach synku, synku, neodmyslitelnou Hašlerovu Písničku českou a také českou hymnu Kde domov můj. Kromě již zmíněných zvláštních cen si vedoucí temešvárského souboru odnášela diamantový prsten, dar štědrého sponzora, a její ani ne dvouletý synek kupu sladkostí a hraček jako nejmladší účastník setkání. Pak už se krajané rozcházeli – se slibem, že se zase uvidí – na dalším festivalu, anebo při setkáních u někoho z nich. A tím se vlastně naplňuje účel festivalu: seznámit a provázat krajany z celého světa, kteří mají tolik společného, bez ohledu na možné rozdíly. L. Stráníková/ls
Festival pro krajany
Mezinárodní krajanský folklorní festival, druhý v pořadí, organizovalo občanské sdružení Sedm paprsků a Folklorní sdružení České republiky ve spolupráci se Stálou komisí Senátu pro Čechy v zahraničí a pod záštitou prvního místopředsedky Senátu Petra Pitharta. Zahájen byl 18. září v Rytířském sále Valdštejnského paláce, sídle Senátu, a většina jeho programů se odehrávala v nedávno renovovaném Martinickém paláci na Hradčanském náměstí. Zahajovací slavnost festivalu svou přítomností poctili místopředseda Senátu Jiří Liška, předseda Stálé komise Josef Zoser, pověřenec pro krajany Vladimír Eisenbruk, tajemník Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů Miroslav Krupička, předseda Folklorního sdružení Zdeněk Pšenica a další. Přítomny byly i poslankyně za českou a slovenskou menšinu chorvatského sněmu Zdenka Čuchnilová, místopředsedkyně Svazu Čechů RCH Libuše Stráníková, předseda a tajemník Svazu volyňských Čechů v ČR Oldřich Rejchrt a Jiří Hofman a další.
