Ochránkyně muzejních skvostů

  • Posted on:  pondělí, 17 březen 2014 00:00

KRAJANKA SYLVIE SITTOVÁ SPRAVUJE SBÍRKY V MĚSTSKÉM MUZEU V BJELOVARU A V POSLEDNÍ DOBĚ PÍŠE PRÓZU
Na svém pracovišti v Městském muzeu v Bjelovaru konfrontuje PhDr. Sylvie Sittová každý den minulost se současností. Budoucnost do muzeálních relací moc nepatří, nepočítáme-li přímý výsledek její odborné etnologické práce a to jsou nádherné výstavy a objevné výzkumy. V dnešní virtuální době hledíme do budoucnosti a leckteré staré vynálezy a předměty považujeme za vyřazené, nepoužitelné, možná až směšné. Jenže, je zapotřebí zastavit naši neohrabanou navigaci v dějinách lidstva.

Vládci poznatků o naší materiální kultuře, o našem etnografickém dědictví jsou etnologové a kustodové. A vyšší kustodka Sylvie Sittová, narozená roku 1963 v Hercegovci, mi trpělivě odhalovala tajemství svého kulturního snažení v bjelovarském muzeu, jež se právě rekonstruuje:

„Městské muzeum v Bjelovaru bylo založeno v roce 1949. V pěti odděleních uchovává četné sbírky. Moje primární, etnologické oddělení nakládá s řadou opravdu hodnotných sbírek. Vedu sbírku Evici Pocrnićové, sbírku keramiky, sbírku lidového oděvu, obuvi a ozdob, dále sbírku řemesla, lidového nábytku, velkou sbírku pohlednic.“ Je to asi složité, ozývám se. Poslední výstava z fundu lidového oděvu, kterou Sylvie připravila v říjnu, představila veřejnosti cenné exponáty. Sylvie uvedla dva typy zachovaných ženských čepců z roku 1855, přičemž se nalezly údaje o majitelkách. Nádherná věc. Sylvie má dokonalý cit pro umění.

Plná jemnocitu hovoří o krásném dětství, které s rodiči a babičkou strávila v Hercegovci, obklopena domácími zvířátky, poli. Milovaný jedináček. Otec, známý zakladatel krajanských hudebních těles, zpozoroval u Sylvie hudební talent a včas zareagoval: od osmi let dojížděla dvakrát týdně do hudební školy v Bjelovaru – učila se hrát na housle. V Hercegovci hrála na klarinet, později na flétnu. Hudba je důležitou složkou jejího života dodnes.

Nesmírně si váží toho, že v Praze na Filozofické fakultě

Univerzity Karlovy vystudovala etnologii. Dostala tím svébytnou kulturologickou školu, pověděla, tj. šířku vzdělání a rozhledů.
Po stopách předků se do Čech vydala s rodiči, když jí bylo deset let. Navštívili příbuzné na Moravě, odkud se v roce 1892 praděda přistěhoval do Chorvatska.

Jedním z nejcennějších artefaktů, který Sylvie v muzeu střeží, je velká, inventarizovaná sbírka pohlednic. Celkem sedm tisíc kusů. Pravé bohatství. Hodnotné je jejich stáří, ale i text na nich; ve sbírce jsou první pohlednice vůbec až po nové na CD. Líbivé jsou lokality Bjelovaru, stovka pohlednic Daruvaru, Lipiku a malých osad jako je Hercegovec nebo Ivanovo Selo. Větší počet činí česká města a rakousko-uherské dobové pohlednice.
Sylvie si oblíbila motivy výročních obyčejů – Vánoc, Velikonoc, postavy Panny Marie, ale i repliky secesních děl, také náměty Josefa Lady - ty chtěla mít, a přivezla si je z Čech sama. Ráda by uspořádala právě výstavu českých pohlednic z období 1900-1920. Každý rok udělá jednu velkou výstavu. Často jsou to tématické výstavy a doprovází je katalogem. S Městským muzeem ve Viroviticí by ráda připravila výstavu panenek v lidovém kroji, odhalila nám jeden ze svých pracovních záměrů.

Sylvie Sittová nás i poučuje. Etnografická dynamika života ukazuje, že před sto lety byli lidé soběstační. Sami si zajišťovali obživu a oděv. Pěstovali konopí, tkali, pletli, chovali užitková domácí zvířata. Žili a pracovali, pronesla sympatická krajanka.
Co ale poznáváme z etnografického dědictví obyvatel? Etnoložka Sylvie byla jasná: „Čím více se lidé stýkají, kvalita jejich života je větší. V severských zemích Evropy vlády neměly nic proti tomu, aby jejich zem zabydlovali cizinci, aby se míchaly kultury, geny, způsoby života. Tím se získává nová kvalita. Na druhou stranu je známé, že když se brali členové příbuzných šlechtických rodů mezi sebou, docházelo k degeneraci. V kultuře života a zvyků je to zvlášť viditelné. Jeden je přebírá od druhého.
Vezměme třeba Hercegovec. Jde o velmi úzké životní území. Čeští přistěhovalci měli vyspělejší obdělávání půdy než domorodci, a ti poznali, že brambory, které sázeli Češi, chutnají, a zařadili si je také na svůj jídelníček. Svým vzděláním je Sylvie jakoby vyzvána ke zkoumání přínosu Čechů v kulturním životě města Bjelovaru. Chce se věnovat české historické otázce, bude to třeba osobnost Kamila Dočkala a Emila Černého, sbormistra.

Sittovi jsou malá, semknutá krajanská rodina, žijící v Hercegovci. Otec Ivan-Jenda Sitta (1939), známý hudebník a dirigent se upsal hudbě v osmi letech u učitele hudby Svobody. Matka Ružica (1943) ukončila obchodní školu a čtyřicet let pracovala v podniku Ilova z Hercegovce.

Za četné zdařilé a zajímavé výstavy Městského muzea Bjelovar vděčí Sylviini spolupracovníci jí. Chystat velké výstavy, to je námaha, předpokládající týmovou práci. Sylvie je však ryzí individualistka, odhalila nám, takže jí skupinová práce nesedí. Kolegové si toho cení a nechají ji pracovat. Pak pronesou: „Mi ni ne znamo kad ti radiš izložbu!“ Katalogy se naučila dělat v Praze, evropsky. Rezumé závazně v několika jazycích. V Praze si osvojila i pěkný zvyk číst. Když se vracela ze studií, přijelo za ní šestnáct balíků knih. Na poště jí vyjeveně řekli: „Mala, uzmi doma tačke i dođi po to!“

Vztah ke knize v ní vypěstovala učitelka Jiřina Žutinová na české základní škole v Hercegovci. Na celý život si do srdce vsadila knihy Boženy Němcové, Bílého jelena Vladimíra Nazora a jiné. Dnes si čte Stanislava Rudolfa, Vladimíra Párala, Helenu Šmahelovou. Nepřetržitě má v oddechových chvílích po ruce nové knihy, občas si kupuje i detektivky. A pak, roku 1999, začala psát povídky, o rok později vydala knihu novel Čas dospívání a letos vyšla v Jednotě novela Změny k lepšímu Soni Novákové, kterou si krajané pročítají.
Sylvii udivuje, že si ve škole učitelé při psaní slohových úkolů nevšimli, že dobře i ráda píše. Ani tehdy nepsala o tom, že zurčí potůček a všechno kvete, svěřila se nám mladá krajanská autorka. Na chvilku se zamyslela a s úsměvem zpovídané začala hovořit o svých dvou krajanských literárních idolech, Rudovi Turkovi a Štěpánu Hradci. Druhý autor ji zaujal i z etnografického hlediska.
Je dušičková neděle. „V Hercegovci máme ubrečené počasí. A modravou oblohu. Zbožňuji vše s modrou barvou. Jednou udělám výstavu a pojmenuji ji Vše je modré,“ slyším z telefonního sluchátka Sylviin hlas. Uvěřila jsem jí. Z. Táborská/zt,Ž. Podsedník a archív

Read 375 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 14 2020

V Jednotě číslo 14., která vychází 4. dubna 2020, čtěte:
- V Suvenir Arboru v Sirači šijí roušky pro zdravotníky
- S poslancem Vladimírem Bílkem o Sněmu, vládě, hospodářství a menšině
- Reportáž: Země se stále chvěje a v lidech panuje strach
- Končenickou farnost vede krajan Tomislav Sanić
- Epidemie koronaviru v Kanadě a Česku: Život naruby
- Souhrn jednotlivých zpráv v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti