Povídali jsme si s Věrou Vystydovou, básnířkou, lektorkou a novinářkou Jednoty

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 07 August 2013

ODCHOD DO DŮCHODU NEZNAMENÁ I ODPOČINEK
Nedávno vyšla v nakladatelství Jednoty sbírka básní Čtyřletý smutek novinářky v důchodu Věry Vystydové. Jde o její prvotinu, ale Věra své básně už delší dobu uveřejňovala v literární příloze Studnice a v Českém lidovém kalendáři. Zašli jsme za ní, aby nám řekla něco o svém dětství, novinářské práci, divadle a své první sbírce poezie.


Dětství v Končenicích, vysoká škola v Praze - vzpomínáte na ně s nostalgií?
Většina z nás v mém věku s nostalgií zavzpomíná na krásné dětství. Prožila jsem ho na samém začátku Končenic u lesa Imovina s maminkou Fánou, tatínkem Fráňou a starší sestrou Máňou. Tatínek dělal tesařinu často ve vzdálených vesnicích, kam odjel na jízdním kole v pondělí ráno ještě za tmy a domů se vrátil až v sobotu kolem desáté večer. Stejně mu ale nebylo těžko nám v neděli ukazovat, jak se správně přeskakuje přes provaz, nebo mě, když jsme se po celodenním kosení pšenice – ručně – vraceli za tmy z pole, nést na zádech. Zneužívala jsem jeho ochotu, a když jsme se v zimě ze zabíjačky od dědy a babičky Veslových vraceli domů, těsně před odchodem jsem usnula, aby mě vysadil na záda a nesl. Já se pak z výše jeho ramen dívala na jiskřící se sníh, poslouchala, jak skřípe pod jeho holínkami. S maminkou jsme si hodně povídaly, když jsme plely a vázaly vinohrad. Měla jsem hezké dětství. Měla jsem i hodné učitele. Měla jsem dvakrát štěstí. Tatínek mě nechtěl pustit na vysokou (celý rok po maturitě jsem s maminkou sedlačila – maminka měla na starosti všechno hospodářství – krávy, drůbež, prasata, pole, louky, zahrádku, vaření, ruční praní, spravování… i nás dvě). Já jsem se ale za pomoci sestry a jejího manžela – dávali mě peníze na autobusovou jízdenku – a maminky – tajila před tatínkem, že jezdím několikrát týdně do Záhřebu a udělala i mou část prací – zapsala na fakultu politických věd, dostala jsem studentskou půjčku a ubytování na koleji. Po čtrnácti dnech za mnou přijela sestra s nabídkou tehdejšího šéfredaktora Jednoty prof. Josefa Matuška, jestli nechci jít studovat na stipendium do Prahy. Hned jsem řekla, že chci. Bylo to druhé stipendium (první získal Jindřich Staňa), které od Československa získal Československý svaz. A já jela do Prahy, poprvé sama do světa. Předtím jsem nebyla sama dál než v Záhřebu.
Hned po ukončení studia jste začala pracovat v Jednotě, kde jste zůstala celý svůj pracovní věk. Jak se vám líbil?
Práce v Jednotě měla své světlé i stinné stránky. To ale platí o každé práci. Sama jsem jinou ani nedělala, i když jsem měla příležitost učit jako lektor češtinu na záhřebské filozofické fakultě. Nabídku jsem zamítla, protože jsem považovala za svou povinnost pracovat v Jednotě, díky které jsem stipendium získala. Na novinařině se mě líbila dynamika, neustálé styky se stále novými lidmi, nová místa, hodně různých zážitků. Užívala jsem v tom, jak naši krajané s nadšením připravovali a prováděli své akce, jak to dělali z plného srdce a nejlépe jak dovedli. Z jejich nadšení jsem čerpala sílu. To byla světlá stránka mého zaměstnání. Stinná byla ta – a ještě stále jsem se s ní nevypořádala – že jsem nemohla napsat to, co jsem viděla, že není dobré. Zjistila jsem, jak těžko se snášejí taková slova po námaze do akcí vložené, po odříkání se volného času, často i vlastních peněz. Jak napsat, že se něco nepodařilo, když se to dělalo s celým srdcem a plným odevzdáním. Ráda jsem psala o besedních akcích. Díky mé práci jsem se setkala s prezidentem Mesićem, prezidentem Havlem, prezidentem Klausem, s mnoha exponenty české politické scény hlavně během války. Pracovní věk ale patří do mé minulosti, takže její kladné stránky rostou přímo úměrně s odstupem času. Teď jste v důchodu. Jak trávíte svůj volný čas? Do důchodu jsem odešla o pět let dříve, než jsem původně plánovala. S lítostí jsem usoudila, že je lépe žít v poklidu s malým důchodem, než s lepším platem, ale často na nemocenské. Prostě jsem nebyla vybavená pro nové větry, a ty mě odduly. K mému potěšení se důchod projevil jako laskavý stav. Ráno jsem se vzbudila a znovu usnula s nádherným pocitem, že nemusím vstát. Navíc mi redakce vbrzku nabídla lektorování Jednoty, což jsem s radostí přijala. Přeložila jsem učebnice chemie a pracovní sešity pro základní školy, několik učebnic a odbornou knihu Karla Bláhy jsem lektorovala, psala recenze, překládala a upravovala divadelní hry a občas něco také napíšu do Jednoty... Změna mezi důchodem a pracovním poměrem spočívala jen v tom, že jsem nejezdila do redakce. Zjistila jsem, že mě lektorování velice baví, že mě velice baví překládání – to jsem ale o sobě věděla ještě z práce. Během války jsem často tlumočila, občas i po ní.
Řekněte nám něco o svých básních.
Knižní vydání mých veršů přišlo jako pohlazení po všech životních úrazech. Proč právě básně? Nedovedu odpovědět. Najednou tu byla první, pak další... vždycky, když mé city byly vybičované do krajních mezí, potřebovala jsem úlevu a nalezla ji ve verších. Verše možná proto, že jde o krátké, zhuštěné výpovědi. Báseň mimo jiné tvoří rytmus a rytmus je zásadním prvkem hudby a hudbu mám velice ráda. Možná proto, že dávají prostor pro nepřeberné množství kombinací slov, jejich pořadí, čímž získávají nové významy... Nevím proč. Jsou prostě tu. Začala jsem je psát v polovině devadesátých let, v mém zralém věku, po tom, co v dopravní nehodě zahynul můj první manžel Dragan, po tom, co zemřel můj tatínek, co byl můj syn ve vojenské vyšetřovací vazbě (když vypukla domovinská válka, sloužil z moci zákona v JLA) a dcera v Seči. Vždycky znovu mě nadchne pohled do kraje z naší zahrady, květinky, trávy, zem – ten náš svět je boží zahrádka, jen je ho třeba vidět. Takže moje verše hovoří o přírodě, lidech, citech, dětech, vnoučatech, mezilidských vtazích... Budu psát dál, což je teď dost nesnadné, brzdí mě obava, abych se neopakovala.
Vaši velkou láskou je také divadlo.
Nejdříve jsem byla herečka, na gymnáziu a v Besedě. Pak roku 1995 přijel Vladimír Dědek, režisér amatér z České republiky a já jsem se ujala vedení divadelní skupiny. Skočila jsem do toho rovnýma nohama, nevěděla jsem, co to znamená. Vláďa nás brzy naučil, jak dělat divadlo lépe. Inscenovali jsme devět her, uvedli je na řadě krajanských jevišť. Byla to úspěšná skupina. Nejraději vzpomínáme na hru Opalu má každý rád. Byla náročná jak rozsahem, tak scénicky, režijně... Poněvadž však nikdo není prorokem ve své vesnici, rozešla jsem se s vedením Besedy a zatím se bohužel nenašel nikdo, kdo by se režie a vedení ujal. Doufejme, že se tato skutečnost vbrzku změní. Ostatně, i skupina, o které jsem hovořila, vznikla po řadě let divadelní odmlky a nestalo se tak poprvé. Proč by tomu zase tak nebylo? Hráli jsme jen veselohry, brali jsme v úvahu, co má publikum v oblibě. Snadné to vůbec nebylo. Nejtěžší bylo najít hru, to všichni vedoucí a režiséři našich skupin dobře vědí, protože se se stejnými potížemi potýkají v každé divadelní sezoně. O divadle jsem se ještě učila na semináři ve Vysokém nad Jizerou, od českých režisérů Jana Strejcovského, Majky Kotisové a Vladimíra Zajíce. Učila jsem se v dílnách, které probíhaly během státního festivalu chorvatského amatérského divadla a v zimní dramatické škole, kterou vede Světluška Prokopićová. Hodně jsem se naučila na rozborech po divadelních přehlídkách, na přehlídkách samých. S divadlem jsem se ale nerozešla. Už pátý rok pomáhám divadelní skupině České besedy Garešnica. Práce s ní mě velice baví a těší. Její členové jsou vnímaví a ochotní. Získala jsem v ní další kamarády a přátele.
Máte čas na odpočinek? Co vás ještě baví?
Odpočívám v zahrádce, tu mám velice ráda. Není důležité, jestli pěstuju zeleninu nebo květiny. Má přítelkyně Jiřina říkala, že mám zahrádku jako pro závodní kuchyň, a to byla asi čtyřikrát menší než je teď. Velmi se mi líbí skalka. Jsem ale neukázněná a vysazuju na ni nejen skalkové rostlinky, ale všechny, které se mě líbí, a líbí se mi všechny, takže se mě vymkla z ruky; často mám na ní prales. Takový dojem zvlášť vyvolávají divizny. Daří se jim, vyrostou do výšky i přes dva metry, mám je všude. Ze zahrádky se vždycky vracím vyčerpaná, ale spokojená. Dokud se v našich lesích a na našich polích neobjevili divočáci, chodila jsem do okolních lesů, ale i do hor na houby. Nikdy jsem se nevrátila s prázdným košem. To byl také odpočinek. Odpočinkem jsou návštěvy u mých kamarádů Lukášů, Zorana, Davorky, Jiřiny, Šimalů... Odpočinkem i únavou, potěšením i utrpením byly a jsou divadelní zkoušky a divadelní vystoupení. Mou inspirací jsou moje vnoučátka. Mám čtyři. Každé mé dítě mi darovalo dvě. Mladší dcera Željka se zetěm Alenem mě darovali Láru a Lenu, starší syn David se snachou Radkou Kryštofa a Krystýnu. Jsou darem božím. A i když se mi vymykají z rukou jako skalka, jsou mým požehnáním, inspirací, odvahou, sílou, láskou a se všemi babičkami světa ještě dodám mým vším. Bez nich by život byl velmi chudý. Velice ráda jsem cestovala. S manželem Jirkou jsme si naplánovali hodně cest po Chorvatsku, po zemích bývalé Jugoslávie, po zemích bývalého Československa. Pak Jirka zůstal bez práce, a z našich plánů zbyly cesty do Prahy za Kryštůfkem a Krystýnkou a jejich rodiči, do Mišovic za Jirkovou rodinou a někdy k moři. Otázky kladla A. M. Štrumlová-Tučková/rodinný archiv

Read 270 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti