Velké české srdce splitského samotáře

  • Posted on:  pondělí, 17 březen 2014 00:00

KDO JE NIKOLA BJEGOVIĆ, KTERÝ SVŮJ MAJETEK ZÁVĚTÍ ODKÁZAL JEDNOTĚ A DARUVARSKÉ BESEDĚ?
Polovinou listopadu roku 2005 obdržely Jednota a daruvarská Česká beseda zprávu, že jim jakýsi Nikola Bjegović ze Splitu, který zemřel o dva roky dříve, v závěti odkázal cely svůj majetek. Jelikož nikdo nenašel žádné spojení této osoby s českou menšinou, zdálo se, že jde o chybu nebo nejapný žert. Když ale na splitském obecním soudě proběhlo pozůstalostní řízení, bylo všem jasné, že Jednota a Beseda jsou opravdu jediným dědicem celého majetku zesnulého. Překvapení bylo ještě větší, když se ukázalo, že na rozdíl od dojmu, kterým působil na okolí, nešlo o žádného chudáka a dvě menšinové instituce si rozdělily stejným dílem dokonce víc než dvě stě tisíc kun.

„Když jsme dostali pozvánku na soudní řízení, vůbec jsme netušili, oč jde a co nás čeká. Vlastně nás tam vedla zvědavost. Chtěli jsme zjistit, co se skutečně děje, kdo by to mohl být, kdo peníze věnuje někomu, koho vůbec nezná, a také - o kolik peněz jde,“ řekl nám místopředseda Besedy Toník Zadro, který, představoval u soudu jako zplnomocněnec obě instituce. Cesta do Splitu ale nevyřešila tajemství, jen zvětšila rozpaky.

Ukázalo se totiž, že zesnulý Nikola Bjegović neměl žádný nemovitý majetek, a jelikož žil skromně a samotářsky, nikdo o něm moc nevěděl, dokonce ani sousedé. Proto se všichni domnívali, že jde o sociální případ, a všichni byli velmi překvapeni, když se zjistilo, že zesnulý zanechal pravděpodobně více než půl milionu kun v úsporách, vkládaných na dokonce osmdesát tři různé účty a vkladní knížky na jeho a mnohá jiná jména.
Že mají práci s chudákem, myslel si dokonce i veřejný notář Ivan Bradarić, který vedl jako pověřenec soudu pozůstalostní řízení. Řekl nám, že podle jeho poznatků jde o člověka, který žil na účet města, že městská správa platila nájemné a zaplatila i jeho pohřeb. Nepořádek, který v jeho bytě zastihla soudní komise, která prováděla soupis jeho věcí, potvrdila domněnku, že to byl nešťastník, který žil na cizí učet a stravoval se jen konzervami.

Letos jsme se sami přesvědčili, že to není pravda. Na splitském hřbitově Lovrinac jsme potkali pracovníka, který v letním vedru, nahý po pás, s lehkostí vhazoval do kontejneru hromady těžkých věnců. Hned nám řekl, že bezdomovec určitě nemohl být pohřben na poli Z-2, jak nám sdělili ve správě hřbitova, a že tam zbytečně hledáme. Ten hrob tam však byl. Jde vlastně o hrobku s náhrobní deskou a nápisem, že jsou v ní pohřbeni Vlasta Medlínová, provdaná Bjegovićová (1902-1988), a její syn Nikola Bjegović (1930-2003).

Hrobka byla hezky upravena a místo udržované, dokonce ozdobené umělou kyticí.

Několik týdnů později jsme, když jsme v hromadě pozůstalých věcí, mezi stovkami dokumentů, papírů, obrázků a knih pátrali po něčem, co by vysvětlilo záhadu zesnulého Nikoly Bjegoviće a jeho poslední vůle, našli zajímavý papír. Jde o dokument o zaplacení stavby hrobky, účet na obnos šest milionů pět set devadesát devět tisíc dinárů. Z tohoto papíru lze vidět, že Nikola při stavbě hrobky pro svou matku neškudlil, což je zřejmé spíše podle volby materiálu a nákresu desky nežli podle ceny. Obnos na účtu však svědčí o tom, že tehdy vládla inflace a odůvodňuje velký počet bankovních účtů, na které Bjegović vkládal své úspory. Ze strachu, že by banky a spořitelny mohly zkrachovat, otevřel si v různých bankách a spořitelnách dvacet sedm účtů na své jméno a ještě padesát šest na jména důvěryhodných osob, a dával pozor, aby obnos na jednotlivém účtu nepřekročil sto tisíc kun. Tolik totiž stát garantoval, že bude vyplaceno v případě zkrachování banky.

Tento frapantní fakt prozrazuje člověka velmi opatrného a zároveň výjimečně důmyslného. Byl velice systematický a pedantní, alespoň co se týče dokumentů. Všechno ukládal, dokonce i poznámky napsané na okrajích novin nebo turistických prospektů. České kořeny N. Bjegoviće odhaluje až deník, který vedla jeho matka Vlasta Medlínová, a její osobní dokumenty. Narodila se v roce 1902 ve vesnici Hůrky u Písku. Jak se dostala do Chorvatska, není možno zjistit. Jediný dokument, který se toho týká, je oddací list, psaný rukou v cyrilici. Z listu zažloutlého papíru lze zjistit, že Vlasta uzavřela sňatek s Mirkem Bjegovićem z Drniše 13. července 1929 v srbském pravoslavném kostele v městě Prijedoru v Bosně. Potom žili v Drniši, nedaleko Šibeniku, kde se 13. října následujícího roku narodil Nikola, pak se přestěhovali do Splitu.

Přestože o tom nejsou žádné důkazy, pravděpodobně měli Vlasta s Mirkem syna už tehdy, když se brali. Ve svém denním záznamu z konce roku 1944 Vlasta píše o tom, že se její syn Srbobran, kterému říkali Braco, rozhodl, že půjde k partyzánům. V polovině srpna příštího roku dostala ze štábu XI. dalmatinské brigády chladné oznámení, že její syn „položil život za osvobození vlasti 25. dubna 1945 u Bihaće a že byl pohřben v osadě Ribići“.

Celou válku strávil Nikola v Čechách u babičky a tety, matčiny sestry. Ukončil chlapeckou základní školu v Písku a trojtřídní „základní odbornou školu živnosti knihkupecké“ v Plzni. Zaměstnal se v knihkupectví a shromáždil celkem tři roky, tři měsíce a tři dny pracovní stáže. V Československu zůstal osm let, a jelikož se tam dostal jako mladý kluk, téměř dítě, chorvatský jazyk zcela zapomněl a Čechy se mu zalíbily. Když v roce 1946 navštívil matku ve Splitu, dlouho ji přesvědčoval, ať s ním jede do Čech. Matčiny argumenty však byly silnější, takže oba do konce života žili na stejné adrese, ve splitské ulici A. G. Matoše 5, dříve Maxima Gorkého. Znalost češtiny využil Nikola k doplňkové práci. V roce 1967 složil zkoušku za turistického průvodce, takže kromě práce v továrně Jugoplastika, kde byl úředníkem, samostatným referentem pro dovoz a vývoz a referentem pojištění, prováděl městem turisty a ukazoval pamětihodnosti Splitu. Jelikož žil velice skromně, většinu peněz ukládal do banky. Byl pilný, systematický a pořádný a zároveň zanedbaný a ubohý. Byl skromný a nenápadný, takže o něm moc nevěděl dokonce ani spolumajitel bytu, ve kterém žil. Na druhou stranu byl všudypřítomný a činný v sdruženích nájemníků, turistických průvodců, dobrovolných dárců krve… Byl oblíbený a žádoucí, o čemž svědčí milostné dopisy dvou žen, přesto zůstal neženatý, sám a zemřel bez potomků a příbuzných. Život započal s velkou láskou k české vlasti a ukončil velkorysým činem vůči české menšině. Jeho poslední vůle, přestože se dojímá překvapující, se skutečně dokonale zařazuje do jeho složitého životního případu, plného obratů a protichůdnosti. M. Pejić/mp a archiv

Většinu peněz vyzvedli fiktivní majitelé účtů
Ani pět let po úmrtí Nikoly Bjegoviće není jeho majetek ještě pořad přesně sečtený. Asi ani nebude. Jak je to možné? I když jsou Jednota a Česká beseda Daruvar jedinými dědici jeho majetku, to, co jsme spolu dostali, je vlastně jen menší částí veškeré pozůstalosti.
Kromě dvaceti sedmi spořitelních a šekových knížek, kartiček, devizových a běžných účtů, smluv o spořitelních vkladech, znějících na jeho jméno, zůstalo po zesnulém N. Bjegovićovi ještě padesát šest knížek, kartiček a smluv na jména šestnácti dalších osob. Byly tam vklady v kunách a různých devizách, v eurech, dolarech, dokonce i v bývalých německých markách. Byly na nich rozdílné obnosy, nikdy ale víc, než sto tisíc kun. Všechny dokumenty uchovával N. Bjegović u sebe a měl plnomoci na disponování těmi prostředky, takže žádný „majitel“ účtu nemohl peníze vyzvednout a pravděpodobně ani nevěděl, kolik jich „má“. Přes to byly skoro všechny účty vbrzku po Bjegovićově úmrtí důkladně vyčištěny. Všichni „majitelé“ totiž ohlásili v Služebních novinách, že ztratili bankovní kartičky, a potom peníze vyzvedli s pouhým občanským průkazem. Když byl v rámci pozůstalostního řízení sepisován majetek zesnulého, byly v bytu nalezeny dokumenty všech účtů, ale peníze na nich už nebyly. Soud tehdy nezjišťoval stav účtů a dědici, znamená Jednota a Beseda, mohly jen zvláštními žalobami dokazovat, že byl N. Bjegović skutečným majitelem účtů. To se však nestalo, protože odborníci sugerovali, že by taková žaloba neměla šanci. Tímto manévrem fiktivních majitelů účtů nebyla závěť zesnulého Nikoly Bjegoviće splněna, a jeho poslední vůle se stala obětí vlastní opatrnosti. Konec konců, NIU Jednota a Česká beseda Daruvar přišly tím pádem o pěkné peníze. mp

Read 325 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 13 2020

V Jednotě číslo 13., která vychází 28. března 2020, čtěte:
- Opatření vlády RCH proti epidemii koronaviru
- Hlavní město Záhřeb a jeho okolí zastihlo silné zemětřesení
- Kvůli koronaviru zavřeny školy
- Opatření pro záchranu života – Situace se mění ze dne na den
- Situace s koronavirem v zahraničí – Jsme na tom asi podobně
- Ke Dnu Jednoty – 55 let od založení novinově vydavatelské instituce
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti