S daruvarskou farností na poutní cestě do Voćinu

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 11 September 2013

CO VŠECHNO SE DOZVÍTE, KDYŽ JDETE TŘICET KILOMETRŮ PĚŠKY
Když jsem volala Josipu Previćovi, nejzáslužnějšímu za to, že má Daruvar od minulého roku značenou turistickou poutní cestu do Voćinu, že letos plánujeme v Jednotě reportáž z pouti, měl z toho radost. Taktně se ale při tom poptával na mou fyzickou kondici, protože projít touto trasou, znamená ujít pěšky třicet kilometrů. A to není málo. Nezalekla jsem se, stejně jako další 83 Daruvařané, kteří se, skoro ještě za tmy, ve středu 21. srpna, před šestou hodinou ranní, scházeli před farním kostelem.

 

Že má mariánská cesta do Voćinu v tomto kraji dlouhou tradici, poučil mě mladý kaplan Dragan Hrgić, a to několik minut před tím, než v kostele krátce požehnal poutníkům na cestu. Do sedmdesátých let se z Daruvaru a okolí chodilo do Voćinu o svátku Narození panny Marie (Mala Gospa), pak bylo rozhodnuto, že se daruvarská poutní cesta přesune na 21. srpna, vpředvečer svátku Panny Marie Královny (Marija – Kraljica), kdy k obrazu Marie Voćinské tradičně míří věřící ze západní části dnešního Požežského biskupství. Pak už jsme se jen společně vyfotografovali a pod rozvinutým poutním praporem, který před čtyřmi lety namaloval Ivica Krisla, jsme začali šlapat první metry své cesty.....
Polovinu naší výpravy tvořili mladí lidé, vesměs žáci či bývalí žáci profesora Previće, organizačního vedoucího cesty, dlouholetého učitele fyziky na daruvarském gymnáziu, který celé generace učí kráse pěší turistiky. Plní mladistvé energie od začátku nasadili rychlé tempo, s lehkostí nejen předběhli prapor, ale soutěžili i sami mezi sebou, kdo přijde na místo odpočinku první. Na rovince je musel profesor krotit, v lesních úsecích se postavil do čela kolony a střežil možnosti těch, kteří to neměli lehké. Třeba maminky s dětmi. Ty sice statečně kráčely, maminky jim ale byly nejen morální oporou, ale i opravdovými horskými nosiči. Většinou na svých zádech nesly těžké batohy s veškerým jídlem, pitím, pláštěnkami, dekami a vším, co poutník ve Voćinu potřebuje.
Při konci kolóny kráčeli muži. Oproti ženám měli malá zavazadla, někteří dokonce vystačili s malou igelitkou v ruce, jiní zase nesli batohy nezvyklým způsobem – vpředu. Prý je tak lehčí a člověk také nemá na zádech promočený oděv. Třicet kilometrů je opravdu dlouhý kus cesty. Trvala nám deset a půl hodiny, během kterých jsem měla možnost jít po boku různých lidí a vyslechnout si věci, které by člověk při nějaké jiné příležitosti cizímu člověku možná ani neřekl. Jedna maminka se mi tak svěřila, že se na poutní cestu vypravila místo svého syna, který chodí pravidelně a letos nemohl. Muž, kterému před několika lety život visel na vlásku, mi vyprávěl, jak se mu najednou do rána udělalo samo sebou dobře. Pak slyšel, že se jeho známí toho dne společně za něj modlili a tak dnes říká… kdo chce, věří, kdo nechce, nemusí... Další mě zase během dvou kilometrů tolik poučil o stromech, které jsme míjeli, kácení, orientaci v lese a lesních cestách, že jsem až žasla. A byl to obyčejný dřevorubec, žádný agronom či inženýr lesnictví. O tom, jak vlastně mohlo dojít k rekonstrukci voćinského kostela, významné gotické stavbě, která byla zničena v obou minulých válkách, zasvěceně hovořil profesor Prević. Je to ale povídání na dlouhé lokte…
Pěkný byl výklad mladého faráře a krajana Ivana Vrbického, který šel letos na pouť do Voćinu počtrnácté. A to nejen proto, že byl v češtině. Takovéto pěší poutní cesty by nám symbolicky měly připomenout, že jsme ve svém životě pořád na cestě, stále někam jdeme. Fyzická námaha i blízkost s přírodou činí poutníky na té cestě vnímavějšími pro duchovní prožitky. Překonávání nepohodlí je naše oběť za cíl, pro který jsme se na cestu vypravili… Tak nějak mluvil mladý krajan, kterého jen jeden semestr dělí od titulu doktora psychologie, jestliže jsem si to dobře zapamatovala. Hned na začátku cesty se totiž ukázalo, že zapisovat si do novinářského notýsku a zároveň chodit po stezce není možné. Nejtěžší bylo posledních deset kilometrů. To už bylo na území slatinského lesnictví a pěšinky, zatarasené skácenými stromy či haldou větví zbylých po těžbě dřeva, zpomalovaly již značně unavené poutníky. Nedařil se ani pokus o píseň ačkoliv po první zastávce, na výletním místě na Toplici a růženci, zněla pěkně.
Ještě poslední příkrá cesta plná prachu z voćinského kopce, a bylo vidět první střechy domů… Cestou ke kostelu naši poutnickou kolonu míjela dlouhá řada automobilů a autobusů s těmi, kteří jeli přidat se k poutníkům. Na návsi se pod stany při pečeném jehněčím či vepřovém už posilňovali ti, kteří přišli před námi. Pestrá byla i nabídka suvenýrů. V parku jsme se znovu vyfotografovali a poutníci daruvarské farnosti pak s písní na rtech vstoupili do kostela. Večerní velkolepou zpívanou mši na kostelním dvoře sloužil biskup Antun Škvorčević. Její závěr, když v naprosté tmě tisíce věřících v taktu písní a zvedáním rozžehnaných svíček zdravilo Pannu Marii, zatímco obraz Marie Voćinské byl obřadně mezi nimi pronášen, vyzněl opravdu mohutně a působivě. V. Daňková/vd

ŠKODA, ŽE SE PO NÍ CHODÍ JEN JEDNOU DO ROKA
Poutní cesta z Daruvaru do Voćinu je dlouhá 30 kilometrů, využívá asi 17 kilometrů lesních cest, zbytek jsou lesní zkratky, které vyhledal, uzpůsobil, opatřil směrovkami a tabulemi s biblickými citáty Daruvařan Josip Prević. Každý, kdo touto cestou projde a vidí dřevem upevněné schody ve svahu, zídkami a štěrkem posypané cestičky, víc než dva metry hluboký úzký průchod prokopaný v kopci, upravený a kameny zpevněný lesní pramen, nemůže než nevěřícně zavrtět hlavou: To že udělal jeden jediný člověk? Ano, ale trvalo mu to čtyři roky. Je škoda, že se touto poutní cestou organizovaně chodí jen jednou do roka.

Read 392 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2019

V Jednotě číslo 37., která vychází 21. září 2019, čtěte:
- V Prekopakře se konal Den české kultury Knedlíky
- Česká beseda Šibovec také uspořádala Den české kultury
- Divadelní večer v Končenicích
- Krásný český jazyk na kurzu metodiky v Praze
- Odešel Oldřich Bok, bývalý novinář Jednoty
- Další zdařilý zájezd Besedy ze Zdenců do Česka
- Daruvar Cup of Joy pokračuje, konec je v nedohlednu
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti