Českou krajanskou básnířku Hertu Tadićovou z Rijeky zlákaly dálky

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 20 November 2013

BRŇANKA, KTERÁ V CHORVATSKU ŽIJE SKORO PŮL STOLETÍ
Češky, které se usadily v Chorvatsku, najdete nejen na Daruvarsku, ale i na jadranském pobřeží a ostrovech. Seznámení s jednou z nich bylo pro nás poučné, ale i inspirující. Žena v nejlepších letech, tak bychom mohli charakterizovat básnířku, cestovatelku, zdravotní sestru, nyní důchodkyni Hertu Tadićovou, která se do análů rijecké Besedy zapsala zlatým písmem. Důvodem je nejen psaní veršů, ale i její aktivita v divadelní skupině, knihovně a angažovanost v humanitární oblasti.

 

Z krátkého setkání s ní máme příjemný pocit. Jedná se o citově založenou bytost, která ve svém nitru skrývá mnohé – lásku k lidem, cestování, přírodě, sportu a snaží se druhým pomoci v nesnázi. Má v sobě něco, co mnozí postrádají - porozumění a nesobeckost. Očekávali jsme, že budeme mluvit po brněnsku, ale hovořilo se ryze česky. Když jsme ji požádali o rozhovor, mávla rukou: „O mém životě byste musela napsat pěkně tlustou knihu.“ Teprve později jsem pochopila, proč to řekla. Herta toho totiž zažila tolik, že kdyby o tom psala, vydalo by to alespoň na trilogii. Vyprávěla nám o svých četných cestách a životních zážitcích, které absolvovala, o každoročních výjezdech do ciziny i po Chorvatsku. Vždy ji totiž něco lákalo odjet, vidět a přesvědčit se o tom, jak se žije jinde. Byla zvědavá a stůj co stůj se o životě v jiných zemích chtěla přesvědčit na vlastní oči. K cestování ji možná nepřímo přiměl i její otec, důstojník, který s celou svou rodinou kvůli povolání procestoval nejen Moravu, ale i Slovensko. Herta díky tomu poznala nové kraje, lidi, přátele. Ale pojďme od začátku. Narodila se v Brně Antonii, roz. Klimšové a Lubomírovi Němcovým. Hertina maminka pracovala v tiskárně. V Brně prožila Herta část svého dětství, chodila tam od první do páté třídy do školy, do šesté v Banské Bystrici na Slovensku a do sedmé a osmé v Opavě, kde vystudovala střední zdravotní školu. Vždycky si přála být zdravotní sestrou a to se jí splnilo. „Na Slovensko ráda vzpomínám. Našla jsem tam lidi, s kterými jsem si moc rozuměla. Když jsem se měla odstěhovat, brečela jsem jak pominutá. Nechtělo se mi odejít. Také slovenština se mi v životě hodila,“ řekla nám Herta při vzpomínání na časté stěhování v dětství. Měla bohatý život a vždycky hodně přátel. Hodně sportovala, bruslila, lyžovala.
Členové Hertiny rodiny vždycky rádi četli, milovali divadlo a to se přeneslo i na ni. Z žánrů má nejraději detektivky, cestopisy, českou poezii... Nikdy nezapomene ani na šest let prožitých ve vojenské nemocnici v Olomouci, ve městě, kde bydlela s rodiči. Už tenkrát, bylo jí 23 let, se v ní probudil smysl k psaní básní, což vyústilo v členství v nemocniční recitační skupině, s níž procestovala celé tehdejší Československo. „Bylo to moc fajn,“ zavzpomínala a dodala, že také ráda tančila, proto se ve vojenské nemocnici zapojila i do tanečního kroužku. Po několika letech se z Olomouce dostala do Prahy na experimentální chirurgii (ÚKECH), kde pracovala jako staniční sestra.
„V roce 1967 jsem se na pláži v Rijece, díky přátelům, seznámila s budoucím manželem Jugoslavem a po roce jsem si ho vzala a přestěhovala se do Rijeky. Vydrželi jsme to spolu pětačtyřicet let. Když jsem přijela, učila jsem se jazyk. Nedělal mi problémy, naučila jsem se ho za pár měsíců.“ Manžel pochází z Dalmácie, z Vrliky (mezi Kninem a Sinjem), je defektolog. Pracoval jako profesor matematiky a fyziky, jako vychovatel, je autorem filmů o dětech a o vztazích rodičů a dětí a Hertu ve všem podporuje. Ona měla štěstí, že po příjezdu do Rijeky hned dostala práci v dětské nemocnici na Kantridě, po třech letech si kvůli směnovému provozu, který jí znemožňoval být se synem, našla práci v jeslích, kde zůstala až do důchodu. „Tam jsem byla ráda. Děti totiž zbožňuji.“ Právě proto by se ráda dočkala dětí syna Marka (43), který v Itálii jezdí náklaďákem za německo-holandskou firmu a na ženění nemá čas. Manžel i syn česky rozumí.
Od samého začátku, tedy od roku 1994, je Herta členkou rijecké Besedy: čtrnáct let byla členkou správního výboru a třináct let divadelní skupiny, tři roky hrála loutková divadla a sedm let vedla knihovnu, do které darovala knihy. Také humanitární činnost jí není cizí: „Když začala válka, poslala jsem dopis Červenému kříži do Brna a oni sem čtyři roky zasílali pomoc, která směřovala nejen do Rijeky, ale i do jiných míst Dalmácie, i do Vukovaru. Manžel i já jsme jezdili tam, kam byla poslána.“ Po válce nabídla obci Bílovice nad Sázavou přátelství. Od té doby spolupracují. Bílovice byly prvním přítelem rijeckých krajanů, pak se okruh šířil. „Pomohli nám i při stavbě rijeckého Domu a ve válce poslali dětské knihy. S obcí máme podepsanou smlouvu o přátelství.“ Hertiny básně měly u přátel z Čech ohlas a vyšly v místním zpravodaji. Čtou se při slavnostních příležitostech, což je pro ni pocta. Její verše vytiskly i brněnské noviny. Herta Tadićová a Ankica Crnićová z Mrkoplje, též členka České besedy Rijeka, byly před dvanácti lety, jako jediné rijecké krajanky zařazeny do Mezinárodního rejstříku spisovatelů. Herta se každoročně účastní setkání menšin v Rijece, kde recituje své básně nebo zaznívají v přednesu druhých.
A. Raisová/ar, S. Hercegová

Read 426 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 32 2019

V Jednotě číslo 32, která vychází 17. srpna 2019, čtěte:
- Český učitel ze Srbska Stanislav Havel na návštěvě v Daruvaru
- Studentky z olomoucké univerzity na praktické stáži v Chorvatsku
- Škola v přírodě žáků českých škol z Daruvaru a Končenic
- Představujeme Marii Sedláčkovou z Tréglavy
- Pojďte s námi do ZOO v Praze Troji
- Sažetak, souhrn jednotlivých článků v chorvatštině      
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavost