BESEĎÁK NEMUSÍ MÍT ČESKÝ PŮVOD, ALE SRDCE Neexistuje krajanská akce, aby na ní nebyli Šantakovi z Malých Zdenců. Jasna je pokladní a pracuje v besední kuchyni, Juraj je místopředsedou České besedy Velké a Malé Zdence, organizátorem besedních zájezdů,

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 29 January 2014

KAŽDÝ SE CÍTÍ BÝT DOMA TAM, KDE STRÁVIL LÉTA DOSPÍVÁNÍ
Rodina Buhova, ke které jsme zavítali na kávu a na kus řeči, má trvalý pobyt v daruvarské Reljkovićově ulici. Všichni čtyři členové rodiny – manželé Libuše a Zoran a jejich dvě děti, jedenadvacetiletý Petr a šestnáctiletý Lukas. Zoran však má ještě jednu adresu – pražskou, a střídavě žije na obou. Zatímco Petr má v Praze dočasný pobyt, který pravděpodobně nezmění. To ještě zdaleka není jedinou zajímavostí rodiny Buhových, ale začněme od začátku a řadou.

 

„Díky tatínkovi Adolfu Hašplovi, který sepsal rodinné dějiny a udělal rodokmen, znám své kořeny, které jsou ryze české,“ začíná paní Libuše, jejíž jméno prozrazuje její původ. Dědeček z maminčiny strany se přistěhoval v roce 1908 se svým dědečkem Vodehnalem. Přijeli nejdřív do Hercegovce, potom se přestěhovali do Pechovce, kde postavili mlýn, který působil dlouhá léta a byl známý jako Vodehnalův mlýn. Maminka, rozená Pešková, měla českou státní příslušnost až do doby, kdy se provdala. Větev tatínkova rodu zaměnila Čechy za Chorvatsko daleko dříve, ještě v roce 1866, kdy se přistěhovali do Antunovce. „Přijeli z malé osady Kolesa v okrese Pardubice, kde byl můj pra-pra-praděda vesnickým pasákem.“
Kromě rodokmene svědčí o minulosti rodu i celá řada dokumentů, které se v rodině zachovaly, včetně starých rakousko-uherských pasů z doby stěhování. „Shodou okolností máme na severu bratrance z maminčiny strany, který žije na Slovensku, kam byl za druhé světové války povolán na vojnu. Protože byl československým státním občanem, musel tam sloužit, a po válce se už nemohl vrátit. Z tatínkovy strany se nám nepodařilo najít nikoho. Sem tam se objevuje nějaký Hašpl, ale nikdy se nedokázalo, že mají spojení s rodem, z kterého my pocházíme.“
V domě Hašplových se odjakživa mluvilo jen česky a v Besedě a všeobecně v krajanském životě byli všichni velmi činní. „Chodila jsem do české mateřské a základní školy, také do českého oddělení gymnázia, v Besedě byli oba rodiče aktivní, tatínek byl po léta předsedou. I já s bratrem Miroslavem jsme tancovali, hráli divadla… Snažili jsme se vždycky co nejvíc číst české knihy, a od Ježíška jsme pod stromeček pravidelně dostávali knihy vydané v Čechách, ale koupené v Jednotě, všechno za účelem, abychom nezapomněli mluvit správně česky.“ Děti manželů Buhových měly ještě lepší možnost naučit se správně mluvit česky. Učily se totiž přímo v České republice, v matičce Praze, kde se, konec konců, obě i narodily. Do Čech Buhovi odjeli jako novomanželé, Libuše byla těhotná. Žili tam patnáct let. Rozhodli se vrátit, protože cítili, že kořeny mají v Chorvatsku, a chtěli, aby děti vyrůstaly v tomto prostředí.
„Jednak pocit, že patříme sem, jednak rodiče, kteří jsou tady, všechno to ovlivnilo naše rozhodnutí, že v Čechách nezůstaneme navždy. Je totiž nenahraditelné, když chodíš městem a potkáváš známé lidi. Kdo nežil v cizině, nepochopí, jak je to důležité. Prahou můžeš chodit čtrnáct dnů, a nikdo ti ani jednou neřekne „dobrý den“. Časem ti to začne vadit. Tam máme jenom známé, zatímco kamarády máme tady. To byl důvod, a myslím si, že to dětem, zvlášť Lukasovi, který tady dospěl, hodně prospělo, že má nějaké zázemí,“ shrnuje paní Libuše. „Já se cítím být doma tady. Jsem Daruvařan. V Praze jsem turistou, který tam má papíry,“ potvrzuje rezolutně šestnáctiletý Lukas, žák druhé třídy gymnázia.
Nakonec to dopadlo tak, že se rodina rozdělila. Před necelými deseti lety koupili v Daruvaru dům, obnovili ho, přestavěli, děti zapsali do České školy Komenského, a paní Libuše dostala práci logopedky v centru Steiner, z kterého v roce 1991 odešla do světa. Ale na rozdíl od Lukase, který léta dospívání prožil v Chorvatsku a zde se cítí být doma, starší syn Petr strávil dobu dospívání v Praze a nemohl se dočkat ukončení středoškolského vzdělávání, aby se mohl vrátit do Prahy. Odjel studovat ekonomii. Aby bylo všechno ještě složitější a aby byl jejich život sestaven z neuvěřitelných, málem dobrodružných detailů, se postarala všeobecná ekonomická situace. Vzhledem k tomu, že Zoran v Praze už léta vede dobře prosperující pohostinský business, a že je podnikání v Chorvatsku spjaté s obrovskými překážkami a je zcela nejisté, od „návratu“ rodiny do Daruvaru pracuje na Václavském náměstí, žije v Reljkovićově ulici v Daruvaru a v pravidelném dvoutýdenním rytmu cestuje na relaci Praha – Daruvar a opačně. Vraťme se ale ještě jednou na začátek nevšední životní dráhy rodiny Buhových. Než potkal Libuši Hašplovou, žil Zoran Buha v Hrubečném Poli a v Lipiku, kde jeho rodiče pracovali na poště, vystudoval střední školu v Karlovci. O Češích věděl jen, že tady jsou, že přes krajanské spolky udržují svou tradici a identitu a pořádají dobré zábavy, třeba ve Zdencích nebo v Pémii, kam si občas zašel. Necítil potřebu učit se česky ani po té, co se s Libuší oddali. Zdálo se, že to bude zcela klasický příběh o smíšeném manželství, ve kterém se každý rodič drží svého jazyka, zatímco děti ovládají dokonale oba. Osud však nedovolil, aby to bylo tak jednoduché. Vypukla válka a Buhovi přes noc sbalili kufry a odjeli do Prahy „na dva týdny, dokud se situace tady nezklidní.“ „Do Prahy jsme přijeli jako turisté, a když jsme po třech měsících pochopili, že tam musíme zůstat a že musíme pracovat, abychom mohli žít, první věcí, kterou jsem udělal, bylo to, že jsem odešel do školy cizích jazyků a zapsal se do kursu češtiny, protože jsem neuměl absolutně nic,“ vzpomíná Zoran. „A protože ve škole nebyl učitel znalý chorvatského jazyka, chodil jsem se skupinou Američanů a učil se česky přes angličtinu.“ Přesto, že česky neuměl, na všech úřadech, kde musel něco vyřídit, měl úspěch, domlouval se rukama nohama, ale nikdy se nestalo, že by problém nevyřešil. Výhodou bylo, že se nestyděl a jakmile se naučil několik slov, začal mluvit, třeba i nesprávně, ale vytrvale, i když se mu smáli. Češtinu časem ovládl celkem slušně. „Když neexistuje alternativa, jde to lehčeji. Stejně tak to bylo s prací. Nepřihlásili jsme se jako uprchlíci, nežádali jsme o pomoc, žádali jsme jenom o práci, a brali jsme všechno, co nám nabídli.“ Během dvou desetiletí vyzkoušel řadu prací a časem se pustil do podnikání. Dnes vlastní restauraci U Balouna na Václavském náměstí a zaměstnává dvacet osob. Mezi krajany a lidmi z Daruvarska a okolí je to všeobecně známé místo a neexistuje snad nikdo z toho území, kdo navštívil Prahu, aby nezašel do této restaurace, nebo do dřívější Buhovy pizzerie. Buhovým se život v Daruvaru libí. Jsou šťastní, že měli možnost žít v Čechách, a proto se dnes na proslulé české komedie nedívají jen povrchně, ale chápou jejich hloubku a vzkazy, a Lukas zbožňuje humor Jary Cimrmana, ale… doma se cítí v Daruvaru.
„Nyní zase hraju divadlo ve skupině ČB2 a hodlám v tom pokračovat. Je to takové přirozené, normální, že budu aktivní v Besedě i dál.“ Za docela přirozené to považuje i Lukas, který se k divadelní skupině přidal s maminkou, a je činný i v besedním radio klubu Jan Hus. Lukas má i spoustu dalších zálib, a tak chodí na aero modelářství, hraje v městské dechové hudbě… „Cokoli, jen aby nemusel být doma a učit se,“ neodolá popíchnout ho maminka.
M. Pejić/mp a rodinné album

Read 375 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 48 2019

V Jednotě číslo 48., která vychází 7. prosince 2019, čtěte:
- V Bjelovaru se po třinácté konal Večer národnostních menšin
- Zasedaly rady Svazu Čechů
- Lipovlanská Beseda oslavila patnácté výročí znovuzaložení
- V Záhřebu a v Jelisavci se konaly semináři o vyúčtování
- Řada besed pořádala kulturní programy
- Divadelní skupina Sebranka chystá premiéru k 40. výročí
 - O společném životu menšiny a většiny na semináři FUEN v Rakousku
 - České školy v programu Erasmus+
- Sažetak, souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti