Netradiční zimní dovolená daruvarských divadelnic

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 19 February 2014

NAŠE CESTA NA ČERNÝ KONTINENT ČILI JAMBO KEŇA
Do Afriky jsme se dostaly náhodou, sice přes naši divadelní skupinu, ale oklikou… Seděli jsme jednou po zkoušce a řešili problém příštího vystoupení. V daruvarské besední pokladně (zase) nebylo na autobus a tak nezbývalo, než udělat plán cesty: kdo z nás starších sveze kterého školáka, kdo vezme kulisy, kdo techniku... „Když už nám to plánování tak dobře jde a jezdíme vlastně za své peníze, co kdybychom se vydaly někam dál?“ navrhla jsem, popravdě řečeno unavená z toho, že jsem i režisér i vedoucí i manager: „Třeba do Afriky, když už tam má Vlasta bratra. Co kdyby se ho zeptala, jestli ho můžeme navštívit...“ Všichni se zasmáli, pak ale přišla Vlasta na jednu z dalších zkoušek a řekla: „Tak vám oznamuju, Zlatko řekl, že ho můžeme přijít do Keni navštívit.“

 

Krajan Zlatko Roztočil žije a pracuje v Africe třicet let. Jednota o něm psala několikrát, proto jen v krátkosti: poprvé ho do Keni vyslal jeho zaměstnavatel, Krka z Nového Mesta, továrna na výrobu léků. Časem tam začal v oblasti farmaceutiky sám podnikat, dnes je v důchodu a žije na východním pobřeží ve známé turistické oblasti Diani beach u Indického oceánu. V Daruvaru je ale nejméně dvakrát ročně; na ročním srazu bývalých žáků české školy Komenského nechybí nikdy: „Svého času jsem k sobě na návštěvu zavolal i celou svou bývalou třídu, ale to víte, když lidé zjistí, kolik stojí letenka, tak si to rozmyslí.“ Potvrdilo se to i v našem případě. Naše parta sice šetřila na cestu víc než rok, ale pracovní povinnosti a zdravotní stav udělaly své, a tak se nakonec l. prosince 2013 do Afriky vydala jen malá pětičlenná skupina. Za sebou jsme měly očkování proti žluté zimnici, preventivní dávku léků proti malárii a hodně dobrých Zlatkových rad...
Let ze švýcarského Curychu na druhý kontinent byl fascinující. Nejdříve jsme viděly Kvarner ve zpěněných vlnách silné bóry (bura), potom žlutou rovinu Sahary, přeťatou asuánskou bránou, ale pak už bohužel jen oblaka... Na displeji neustále běželo oznámení ...letíme rychlostí 980 kilometrů na hodinu, vnější teplota -60 stupňů Celsia... Šest tisíc kilometrů jsme přeletěly jako po másle, bez jediného zatřesení, hladce jsme přistály v hlavním městě Nairobi, vyřídily turistické vízum, přestoupily na další letadlo a vystoupily v největším keňském přístavu Mombase, kde nás definitivně obklopilo dusno a teplo (bylo to, jako kdyby někdo najednou otevřel dveře velké prádelny). Tu na nás už čekal Zlatko a jen třicet kilometrů nás dělilo od Ukundi, osady, kde Roztočilovi žijí.
To, že jsme byly ubytované na jejich ranči, nám poskytlo krásnou možnost poznat Keňu jinačím způsobem, než jak ji pozná běžný turista, který nejčastěji nevytáhne paty z přepychových hotelových komplexů. Všechny turistické brožury totiž doporučují po setmění nejít nikam bez doprovodu domácích (slunce na rovníku, který protíná Keňu, začne zapadat už v šest hodin a za patnáct minut jen hopsne dolů a nastane černá africká noc, taková hustší – světlo zde na rovníku dopadá pod jiným úhlem než u nás, takže hvězdy jakoby méně svítily). A když ten už předem vylekaný turista přece jen vyjde ze svého hotelu, sesype se na něj hned několik plážových či uličních prodavačů všeho možného – suvenýrů, výletů, ovoce, masáží… Dovedou být skutečně dotěrní a těžko se jich zbavit. A tak řada turistů raději pobývá jen ve svém odpočinkovém areálu, sice uprostřed krásné tropické zeleně s koktailem v ruce vedle bazénu, ale v umělém turistickém světě. Od reálného ho chrání nejen vysoká kamenná zeď s elektrickými dráty nahoře (nevyhlíží to pěkně, ale je to nezbytné opatření proti zvířatům), ale i těžká železná brána na vchodu, kterou ve dne v noci hlídá security-služba.
My byli jinačí turisté, jak hezky píše na jednom českém cestovním portálu „…když budete ctít místní zvyklosti a nepožadovat evropské služby, uvidíte a hlavně zažijete toho víc než z klimatizovaného taxíku.“ A tak jsme se tedy vezly matatou (africká verze lokální dopravy – rozuměj rozpadající se kombík, který vám zastaví na mávnutí a vysadí na požádání, kde chcete) a tuk-tukem (tříkolka, která vás odveze kamkoliv za univerzální cenu 100 keňských šilinků), byly na nedělní mši v kostele (zpíval vesnický kostelní sbor – rozuměj, fascinující trojhlasý gospel za doprovodu bubnů), vydaly se pěšky úplně samy (sice na doporučení našeho safari-průvodce) do nedaleké masajské vesnice a pak seděly ve tmě dětské ložnice z bláta uplácaného domku a poslouchaly výklad domácích, jak se zde žije. Šlapaly jsme úzkými, klikatými ulicemi staré Mombasy, po smrduté stružce povrchové kanalizace, která dole tekla celou šířkou a nahoře se vypínaly krásné chrámy a mešity, na barvami hýřící tržnici se naučily rozeznat banán-ovoce (žluté barvy, velké ale i malé, druh, který u nás nekoupíte) od banánu-zeleniny (zelené barvy, peče se jako náš brambor, má i podobnou chuť) a ochutnaly banán červený (tlustší, roste jen na ostrově Zan- zibaru). Tržily šátky a kangu (tradiční pestrý svahilský kus plátna, ze kterého si šijí šaty) od usměvavé mladé švadleny v jejím „Butiku Angie“ (rozuměj, jeden z řady halabala slepených dřevěno-plechových stánků, který pruh bláta, pasoucí se slepice a kozy dělí od hlavní silnice). Úplně všude se lidé na nás usmívali a snažili se pomoci. „Jambo!!“ (ahoj), zdravili nás s úsměvem na cestě k pláži skoro všichni, koho jsme potkaly. „Hakuna matata“ (žádné starosti), byla nejčastější odpověď (s širokým úsměvem) na každou otázku. Po pravdě řečeno, byly jsme pravá atrakce – pět bílých žen samy uprostřed černé Afriky, z nichž čtyři mluví anglicky nejlépe – rukama a nohama. Ale neztratily jsme se (nevěřili byste, kolik lidí se nás před odjezdem ptalo, jestli se nebojíme, že se tam někde ztratíme), nesnědli nás lvi (další neuvěřitelná otázka, kterou jsme dostávaly) a neměly žádné zdravotní potíže (pravda, pily jsme jen balenou vodu, ale zuby jsme si čistily vodou z kohoutku).
Samozřejmě jsme se ale chovaly i jako klasičtí turisté, byly jsme i na safari (a mohly oči nechat na africké buši a savaně, slonech, žirafách, lvech a dalších zvířatech), fotografovaly se před sněhem pokrytými svahy Kilimandžára, plavaly v mořském národním parku Wasini doslova mezi korálovými útesy (a barevnými rybami, které u nás plavou jen v akváriu). O tom si ale přečtete z pera další účastnice naší cesty do Afriky. Pro mě to byla cesta života, na kterou budu pamatovat i podle ovoce – výrazné, šťavnaté a plné chutí jsou místní mango, papája, marakuja, (ani stín toho, co si můžete koupit u nás v supermarketech) a kulturního šoku při srovnání podmínek, v kterých žijeme my v Evropě a obyčejný africký člověk. Ani jedna z těch malých rybářských loděk, zakotvených na naší pláži nemá motor, jen vesla a – plachtu. „Do školy jsme nechodili, nemáme práci, tak se teď kamarádíme s turisty, abychom se naučili alespoň cizímu jazyku, možná pak nějakou práci seženeme v některém z hotelů,“ je nejčastější odpověď, kterou dostanete od mladých plážových obchodníků, na otázku, co vlastně dělají. Jasně, pokud máte trpělivost a dáte se s nimi do hovoru, pokud nejste typický turista, který na některém z evropských letišť klidně zaplatí 5 eur za kávu a následujícího dne se mu zdá, že ho ten dotěrný černý prodavač na pláži chce jen okrást, když za ten náhrdelník žádá 500 keňských šilinků (zhruba tolik, kolik stál šálek kafe na letišti – 5 eur). Keňa je chudý stát s málo pracovních příležitostí, kde neexistuje zdravotní a důchodové pojištění. Na severu ji trápí malárie, ve velkých městech hodně HIV pozitivních. Turismus je proto velkým zdrojem příjmu, škoda že neklidná politická situace zapůsobila a my byly v prosinci na oněch krásných bílých plážích Diani beach skoro samy.
V. Daňková/vd, V. Slivarová a J. Pejićová

Read 600 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 48 2019

V Jednotě číslo 48., která vychází 7. prosince 2019, čtěte:
- V Bjelovaru se po třinácté konal Večer národnostních menšin
- Zasedaly rady Svazu Čechů
- Lipovlanská Beseda oslavila patnácté výročí znovuzaložení
- V Záhřebu a v Jelisavci se konaly semináři o vyúčtování
- Řada besed pořádala kulturní programy
- Divadelní skupina Sebranka chystá premiéru k 40. výročí
 - O společném životu menšiny a většiny na semináři FUEN v Rakousku
 - České školy v programu Erasmus+
- Sažetak, souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti