Novohradišský krajan Karel Krejčí má i v důchodu plné ruce práce, mimo jiné zpracování i rodokmenu

  • Posted on:  pondělí, 24 březen 2014 00:00

Wednesday, 12 February 2014

VÍM, ŽE SKONČÍM V DOMOVĚ PRO SENIORY, ALE JEŠTĚ SE MI TAM NECHCE
Péče o zahradu s ovocnými stromy, vypracování rodokmenu, opisování básní a příprava k jejich vydání jsou úkoly, z nichž si každý vyžaduje plný pracovní úvazek. Krajan Karel Krejčí z Nové Hradišky to všechno dělá zároveň a krátí tím svoje důchodcovské dny. Tak naprosto žije způsobem a tempem, na které si zvykl, poněvadž tak žije celý život.

 

Už letmý pohled na seznam jeho pracovišť zřejmě svědčí o tom, že Karel Krejčí měl turbulentní kariéru, naplněnou cestováním a změnami životního prostředí. Jeho pracovní věk byl zajímavý, pestrý, různorodý, nebo už jaký, jen ne jednotvárný a nudný. Po osmileté škole vychozené v Dragalići a v Daruvaru, se „podvodem“ zapsal na železniční školu s praktickou výukou v Záhřebu, pak absolvoval Pedagogickou akademii v Pakraci, směr fyzika a technická výchova. Ještě jako absolvent začal pracovat v Miokovićevu, dnes je to Đulovac, a po vojenské službě vystřídal školy v Kostajnici, Badljevině, Staré Hradišce a dvě školy v Nové Hradišce, kde působil nejdéle. V mezičase měl jednu odbočku z práce v učebně. V druhé polovině sedmdesátých let byl pět let ředitelem základní školy v rodném Dragalići. Usoudil však, že mu „ředitelský chlebíček o sedmi kůrkách nechutná“, a vrátil se do třídy. Nejinak je tomu i teď, když je už málem půl druhého desetiletí v důchodu. Pořád něco dělá. Nepracuje, ale klidný není.
Abychom nezůstali dlužni vysvětlení, proč musel podvádět, aby se zapsal do střední školy: „Já jsem se do té školy zapsal, a nikdo o tom nevěděl, protože po osmiletce mě děda vzal domů a řekl, že mě dál do školy nedá, že mám zůstat na hospodářství.“ To bylo opravdu velké, a rodinnou tradicí odjakživa bylo obdělávání půdy. Svědčí o tom i fotografie z rodinného alba, na kterých je početná rodina v třicátých letech minulého století s moderními zemědělskými stroji a nářadím, které se kupovaly v Československu a v Rakousku. „Rodinný blahobyt vyvrcholil před druhou světovou válkou, když byl dům plný. Každá rodina měla sedm a více dětí, hodně úrodné půdy a veškeré stroje, ale všechno to vzala válka,“ říká Karel Krejčí a ukazuje zažloutlou fotografii, na které jeho děda sedí na mlátičce obilí, a vedle něho stojí Karlův tatínek. „U dědy se mlátilo tři dny, dvacet dělníků při tom bylo, tak hodně měl obilí.“ Tyto fotografie přinesl pan Krejčí loňského podzimu z Čech, kde navštívil příbuzné. „Děda často jezdil do Čech, takže hodně obrázků a dokumentů zůstalo tam, kde mimo jiné pátral po rodinných dějinách a zpracovával rodokmen.“ Ten dokončují příbuzní v České republice, na Moravě, poblíž Letohradu, města, s kterým Daruvar navázal partnerské vztahy. Všechno, co bylo k dispozici, pan Krejčí loni vyfotografoval, a nyní to na počítači opisuje a skenuje, aby to mohl dát na internetový servis My heritage, bezplatnou světovou síť, určenou pro uveřejňování rodokmenů, fotografií a dokumentů. „Už je tam spousta údajů. Náš rodokmen má mnoho větví, ale na dokončení toho, co jsem přivezl z Čech, potřebuji ještě pět, šest let.“ Rodokmen sleduje minulost čtyř rodů, ze kterých pocházejí dědové a babičky pana Krejčího – Krejčích a Bervidů, Kürů a Kubců, s tím, že větev rodu Krejčích sahá až do poloviny sedmnáctého století, do roku 1665. Dva bratři Kürovi, Franz a Hans, byli první, kteří se z Čech přistěhovali do Chorvatska. Starší bratr se usadil v Sirači, koupil dva mlýny pro sebe a jeden pro mladšího bratra, pilu a hodně půdy. Každý měl sedm dětí, které spravovaly velký statek a rozptýlily se všude kolem, a všude velmi úspěšně hospodařily.
Předkové pana Karla měli mimo jiné vždycky hodně ovoce, a vášeň pro ovocné sady je asi otázkou genů. V genech zůstalo i češství a mateřský jazyk. Pan Krejčí sice během pracovního věku většinou nežil v místech, kde jsou krajanské spolky. Ani po založení České besedy Nová Hradiška a okolí, o což se osobně velice zasloužil, není česky mluvících známých v jeho prostředí ani tolik, kolik je „prstů na jedné ruce“. Přece však si udržel češtinu na pozoruhodné úrovni. V tom mu bohatě napomáhá jednak česká televize, kterou v posledních letech pravidelně sleduje prostřednictvím satelitu, jednak jeho zvláštní vztah k Daruvaru, kde má spoustu přátel. „Před několika lety jsem vážně uvažoval o tom, že to tady prodám a koupím v Daruvaru barák a přestěhuju se, protože tu nikoho nemám, kromě jediné sestřenice na hřbitově.“
To však nevyšlo, nepodařilo se mu odejít z poslední nemovitosti, kterou ještě vlastní. „Dříve toho bylo hodně. Tento dům, potom barák v Posedarji a byt v Lipiku, kde jsem jednu dobu žil. Nyní je všechno pryč. Všechno to žena sebrala, mně zůstalo jen to tady v Hradišce.“ Karel Krejčí se oženil velmi brzy, v Kostajnici, během svého prvního učitelování, ale, jak sám říká, „stejně jako u většiny ostatních Krejčů, manželství nebylo šťastné.“ Jako mladík snil o tom, že jeho vyvolená bude muset splňovat sedmnáct podmínek. Včetně té, že má být Češka. Ta jeho nesplňovala žádnou. Rozešli se před pěti lety, neměli děti, a pan Karel nyní ve velkém rodinném domě žije sám. Sám, ale nikoliv osamocený. Má hodně práce, a nikdy není nečinný.
Rodinný dům stavěl doslova sám. „Měl jsem mistry jenom na zdění, všechno ostatní, včetně instalací, jsem udělal sám. Měl jsem tehdy šestadvacet let a zajistil jsem si střechu nad hlavou. Stejně tak sám jsem v roce dvaaosmdesát, když jsem měl devětatřicet let, vystavěl i dům u moře.“ Měl také velký ovocný sad „tady blízko, ve Slavči, u cesty široký šedesát metrů, dlouhý sto metrů. Bylo tam na polovině plochy přes osmdesát sliv. Na druhé polovině byly ořechy, jablka a různé jiné ovoce. Pálil jsem pět set liter kořalky a dělal ořechovici.“ Už ho nemá, všechno je prodané, ovocný sad zredukoval na několik řádků jabloní. To mu však na fyzickou aktivitu bohatě stačí. K jeho zájmům patří ještě rodokmen, který zpracovává, a bratrovy básně, které z rukopisu opisuje do elektronické podoby, aby byly vhodné pro knižní vydání. Bratr Bohumil Krejčí, který byl v Končenicích učitelem, psal básně. Vydal jednu sbírku, další básně zůstaly v rukopise – zemřel v roce 2010. Když se tedy, všechno sečte, kromě všeho toho, a ještě občasných návštěv České besedy, jiné koníčky pan Karel nehledá a nepotřebuje. Možná by bylo trochu času na gobelíny, které kdysi hodně vyšíval a některé nedokončil, ale nedokončené už zůstanou, protože mu neslouží zrak. „Já jsem se v životě tolik nadřel, že si teď užívám v odpočinku a jsem šťastný, když se ráno vzbudím a vím, že nemusím nic dělat, že nemám žádnou těžkou povinnost,“ zavtipkoval. I když plány do budoucnosti nedělá, jedno ví jistě – ví, kam půjde, když se vysílí a nebude se sám o sebe moci postarat. „Našel jsem ve Slavonském Brodě krásný domov pro seniory a před třemi roky jsem si tam zarezervoval místo. Čas od času tam odejdu, popovídám si se sestřičkami, ptám se, který jsem na soupisu, ale nespěchám. Ještě se mi tam nechce.“
M. Pejić/mp a rodinné album

PERLY Z RODINNÉHO ALBA
V bohatém fotografickém albu je nesčetné množství fotografií, které dokládají různá životní období. Pan Krejčí dokáže o každém mluvit snad hodinu. Dopodrobna popisuje osoby na fotografii a okolnosti, ve kterých vznikla. „Můžeš mě najít na obrázku? Ne? Stojím u toho stromu na pravé straně. Byl to šedesátý druhý rok. Uherek je nebožtík, Kušanić je v Našicích, pak máš třetího zleva Tonyho Holečka, čtvrtý je Rozman, ředitel technické školy, ten vysoký Boranić, dole je Marko Matošević z Daruvaru, také už nežije, stejně tak Hrešić. Je čím dál víc těch, na které když se zeptám, kde jsou, dostanu odpověď: když jdeš na hřbitov, tak po levé straně, a ten druhý je po pravé…“ Jde o skupinu studentů katedry fyziky a technické výchovy pakracké Pedagogické akademie, která působila v daruvarské Grossově vile, v níž dnes sídlí Svaz Čechů s Jednotou. „Katedra technické výchovy byla tedy v Daruvaru, zatímco přednášky ze všeobecných předmětů jsme měli v Pakraci. Bydlel jsem v Sirači, a na nádraží, kde se křižovaly vlaky, jsem si musel uvědomit, který je den a do kterého vlaku mám nastoupit.“

Read 405 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 48 2019

V Jednotě číslo 48., která vychází 7. prosince 2019, čtěte:
- V Bjelovaru se po třinácté konal Večer národnostních menšin
- Zasedaly rady Svazu Čechů
- Lipovlanská Beseda oslavila patnácté výročí znovuzaložení
- V Záhřebu a v Jelisavci se konaly semináři o vyúčtování
- Řada besed pořádala kulturní programy
- Divadelní skupina Sebranka chystá premiéru k 40. výročí
 - O společném životu menšiny a většiny na semináři FUEN v Rakousku
 - České školy v programu Erasmus+
- Sažetak, souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti