Print this page

K devadesátému výročí narození Josefa Růžičky

  • Posted on:  úterý, 18 březen 2014 00:00

Wednesday, 07 October 2009

ZE ŽIVOTA HRDINY A JEHO RODNÉ VESNICE
Na Odkopech, v malé vesničce nedaleko Končenic, se před devadesáti lety narodil první velitel I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova NOVJ, major Josef Růžička. O jeho životě se hodně psalo, například v knize o bojové cestě jeho brigády, ale já bych chtěl napsat něco o jeho životě před tím, než se stal známým, a o životě na Odkopech.

Josef Růžička se narodil v roce 1919. Do školy chodil v Končenicích a hned potom se zaměstnal na končenických rybnících jako dělník. Pracoval tam do vypuknutí války. Když v dubnu 1941 ustašovská vláda v Záhřebu vyhlásila NDH, museli mnozí narukovat k domobraně. Byl mezi nimi také Josef. Jen málokterým se podařilo vyhnout se vojně, bylo víc těch, kteří z jednotek uprchli, nebo se po dovolené na vojnu nevrátili a připojili se k partyzánskému hnutí. Uprchl také Josef Růžička, nejdříve domů a potom k partyzánům v Moslavině. Celá vesnička Odkopy spolupracovala s partyzány, dokonce ji pojmenovali Malá Moskva.

Přesto, že vesnice byla známá jako partyzánská, komunistická strana v ní byla založena už v roce 1938 a žilo v ní několik členů odboje, vesnička za války neutrpěla. Bylo to snad proto, že se do ní před samou válkou přiženil jakýsi Fiduk, ustašovec. Často se ve vesnici potkával s Růžičkou a zdravil ho ustašovským pozdravem. Růžičkovi se to nelíbilo a říkával mu: „Dědku, snad ti tu ruku jednou urvu!“ Fiduk však se svými vesničany spolupracoval. Věděl, když se do vesnice chystala nepřátelská posádka z Daruvaru a vždy to partyzánům ohlásil, takže se včas schovali do lesů. Ostatní vesničané hned schovávali obilí a potraviny. Obilí častokrát zakopávali do hnoje anebo do velké mohyly „pod hradem“, právě u Fidukova domu. Kdo ví, co by bylo s vesnicí a vesničany, kdyby se nepřítel o spolupráci s partyzány dozvěděl. Nic takového se nestalo také díky Fidukově příbuzenstvu s nějakým Barjaktićem, jedním z vedoucích ustašovců na Daruvarsku. Přesto se před koncem války nepřátelům podařilo zatknout a zavraždit jednoho z vedoucích odboje na Odkopech, Ivana Petržálka, zvaného Kapitán.

Když se Josef Růžička stal velitelem Československé brigády, přišel se do své rodné vesničky několikrát podívat, jednou dokonce s málem celou brigádou. Proto nepřátelé několikrát na vesnici vystřelili tažnými kulomety z Hrubečného Pole, ale podařilo se jim pouze zabít sele v Kubínově chlévku a zranit jednu babičku. Na konci války se do blízkosti vesnice dostalo to nejhorší nepřátelské vojsko – Čerkezové, ale zastavili se na štěstí na Modlově kopci.

Josef Růžička se osvobození své vesničky nedočkal, zahynul při jednom útoku 7. února 1945 v Humljanech nedaleko Orahovice. Pohřben byl na končenickém hřbitově a po válce byl prohlášen národním hrdinou.
Fiduk se dožil konce války, později žil v Dolním Daruvaru v nějaké chatrči jako chudák, a tam také zemřel. Přesto že byl ustašovec, zachránil velký počet lidí a takový osud si nezasloužil.

Za druhé světové války zahynulo deset odkopských vojáků – osm partyzánů a dva domobranci. S ohledem na malý počet obyvatel je to hodně. Po válce se naši krajané hromadně stěhovali do Československa. Odjela také celá rodina Josefa Růžičky; otec Ivan, matka Anička, sestry Lojzka a Mařenka a bratr Jarda. Dům, v kterém bydleli, prodali. Dnes je bohužel ve špatném stavu a je poslední chvíle, aby se zachránil. Nikdo však o to nemá zájem. Na domě nikdy nebyla ani pamětní deska. Přesto, že v něm Růžičkovi nežijí už více než šedesát let, na Odkopech se mu pořád říká Růžičkův dům. Jméno Josefa Růžičky nese také česká škola v Končenicích, do které J. Růžička chodil. Před školou se nachází jeho poprsí a vedle stojí pomník padlým partyzánům a obětem fašismu. Červenou pěticípou hvězdu se vandalům podařilo z pomníku strhnout. Někomu asi moc překážela. U vsi Humljani, kde Růžička padl, stál pomník, ale antifašisté se postarali, aby vyletěl do vzduchu. Za domovinské války se jednalo o tom, že by se také základní škola v Končenicích měla jmenovat jinak, ale k přejmenování nedošlo.
Tímto článkem se nechci stavět na žádnou stranu. Jsou to pravdivé události z dějin jedné malé vesničky a života jejich obyvatel v druhé světové válce, na které se už brzy zapomene. Davor Ambroš

Read 711 times