Po stopách vrlických víl

  • Posted on:  čtvrtek, 22 květen 2014 00:00

Každé město, každý kraj má své legendy o neuvěřitelných událostech, které se staly zrovna tady. Nejznámější urbánní historka Daruvaru je ona o Augustinčićově soše koupající se ženy v lázeňském parku, která údajně ženám pomáhá k dětem. Málokdo však ví, že další zázračné ženy prý žijí na loukách pod Vrlikou. Jsou to vrlické víly. Snad nejkrásněji o nich dokáže vyprávět Ivica Krisla, dlouholetý scenograf a od předloni i herec České besedy Daruvar.

„Na Vrlice jsem se narodil, později si rodiče o kus dál vystavěli nový dům a tak vlastně celý život pozoruju, jak se ulice mění, prodlužuje, jak se některá příjmení ztrácejí a nová přibývají,“ řekl nám náš průvodce na úvod naší cesty po stopách vrlických víl: „Pamatuju si na tetu Vavřivcovou a její kozy, na Hroustovou, na Grozđanovy, Kečovy, kteří měli krásné koně a Hrešićovy, majitele velkého vinohradu, kam zdejší ženy chodily za výdělkem.“
Zatímco pomalu jdeme kopcem a stejnojmennou poslední daruvarskou  ulicí, Vrlikou (hned za ní začínají Dolany), obdivujeme pohled na louky podél Toplice, hipodrom a sportovní letiště. V sedmdesátých letech ulice končila v polovině té dnešní, u Dostálů. Na místě starého domu stojí nový, jen stodola je stejná, jak ji Ivica pamatuje z dětství. „U Pinkasů, v domečku, do kterého se uklízely stroje, žil tehdy na bytě děda Horvat, a od něj jsem vlastně slyšel většinu těch povídek o vrlických vílách,“ dozvídáme se a naše kroky stáčejí doleva, na úzkou příkrou cestu, která se najednou otevřela mezi domy.
„Tudy dřív chodili lidé z Královce a Šibovce do Daruvaru do práce, zkratkou přes les a Dabrovec. Když vyšli na Vrliku, tak se obyčejně přezuli, své gumáky a kola nechávali v tom prvním domku u sokáku, u tety Klasićovy. Když se vraceli, tak si tu trochu poseděli, popovídali a pak šli zpátky,“ vzpomíná Ivica. Zastavujeme se na mostě přes Dabrovac: „Za mého dětství to byl krásný meandrující potůček plný říčních raků a škeblí. Ano, občas se vylil do luk, proto ho v osmdesátých letech regulovali, a teď je to obyčejný úzký, poměrně hluboký kanál.“
U Bohouš-kopce, na kterém jen v trávě vyježděné koleje od traktorů připomínají někdejší polní cestu na Královec, odbočujeme další polní cestou doprava a zastavujeme se u Hrůzova rybníka. Ten napájí první vrbovecký vílí pramen. „Byla to taková hluboká studánka pod mezí. Tatínek a kmotr do ní vložili kolmo betonovou skruž a kolem cihly. Roura ale po čase utonula hlouběji, takže museli přidat další a pak další a tak nám dětem pramen připadal bezedný.  Když jsme pracovali na poli, chladilo se v něm maminčino domácí pivo a nás děti strašili, ať se v žádném případě nedíváme do pramene, nebo nás víla zatáhne dovnitř.“
O kousek dál, směrem k Hornímu Daruvaru, přicházíme k lesu; jeho rubem kdysi vedla cestička na Wirnsbergerův kopec. „Byla krásně upravená, vysypaná štěrkem, na příkřejších místech byly dřevěné schody se zábradlím. Nahoře vás vítal chládek altánku, kolem úhledně zastřižené zimostrázové (šimšir) keře a květy hortenzií. Tu jste si pak mohli vypít sklenici domácího vína či sníst jahody se šlehačkou.“ Vzpomínky na „tetu Vižbergerovou“, jak se tehdy této německo-české rodině říkalo, má i dnes Ivica velice živé. „Na hlavě měla tlustý cop stočený do kruhu, a na něm dovedla nést košík s tím, co chtěla prodat na daruvarské tržnici. Když toho bylo víc, tak to měla v takovém zvláštním placatém košíku, přizpůsobeném tomu, aby se mohl šikovně nahodit a nést na boku. Nosila velký bílý šátek − sahal jí až na plece, a oblečena byla „u duge skute“ čili do dlouhých modrotiskových sukní.
Po někdejších vinohradech už ale na kopci kolem Vrliky není ani stopa. Zato se tu na loukách pasou ovce několika hospodářů. Kdo to tu zná, najde na samém rubu lesa další pramen. Z jedné strany ho omezuje nakloněný strom, z druhé vodou nasákla tráva a hluboké traktorové rýhy. Je jasné, že sem lidská noha zabloudí jen zřídka, zato vás na další studánce plechový hrníček upozorní, že se o ni někdo stará, a že se používá. Lesní roklina, ze které pramen vyvěrá, skrývá i další zajímavost – liščí noru. Pro naši výpravu ale byla nejzajímavější třetí studánka, právě ta, u které prý v letních nocích tancovaly vrlické víly. Bývala největší, vlastně to bylo jezírko, asi čtyři krát dva metry. Nacházelo se na louce u lesa. Dnes po něm nenajdete ani stopu, jen několik vrb a pár blatouchů.
vily1„Celé dětství jsme poslouchali, jak tady na lukách žijou vrlické víly a že v noci u vody tančí svůj divoký tanec. A že není radno si s nimi zahrávat. Pak už jsme ale trochu povyrostli, a tak jsme se jednou my tři z ulice, bylo nám tak 16-17 let, šli na ty víly podívat. Byla teplá noc, my si vzali deky, něco k pití a jídlu a u jezírka za svitu měsíčku, čekali a čekali. Najednou se z lesa začali vynořovat světlušky a bylo jich pořád víc a víc a začali se tak nějak divně seskupovat nad vodou, dělit se, létat do výšky, hučet, že jsme se lekli a raději utekli. Víckrát jsme to už nezkoušeli.... Hodněkrát jsme totiž slyšeli historku o tom, proč starý děda Majvaldů chodí o berli...“, dokončil své vyprávění o vrlických vílách náš průvodce ale tím naše procházka po daruvarských loukách neskončila.
Vzali jsme to kolmo na jediný kopec mezi Dabrovcem a Toplicí, na známou „gradinu“ − i tam kdysi rostly vinohrady, naposledy Pintarićovy. Ivica nás upozornil na malé prohloubení, takzvané „močilo“, − údajně plné lidských kostí a dřevěný kříž, který tam postavil nynější majitel Gradiny, na úplně zarostlou cestu, která vedla na vrch. Upozornil na očividné zbytky teras a někdejších zdí - historikové říkají, středověkého kláštera – odkud prý připomenuté kosti. Vyslechli jsme si i další zajímavou legendu, která se vykládala na Vrlice, o strašidelných „vatrenjacih“, kteří zde „na zakletém místě“ straší. Poněvadž ale náš průvodce celou historku sepsal, budete si ji mít příležitost přečíst v letošním Českém lidovém kalendáři.
Do té doby se můžete pokusit zopakovat si naši příjemnou procházku nejbližším daruvarským okolím a myslete si přitom co i my – jak krásná turistická stezka by mohla vzniknout na základě legend o vrlických vílách.
V. Daňková/vd

Read 1251 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 7 2024

V Jednotě číslo 7, která vychází 17. února 2024, čtěte:
- Zasedala rada poslance Vladimíra Bílka
- Daruvarská Česká mateřská škola se prezentovala na odborné poradě
- Večírek s písničkou v Garešnici
- Valná hromada České besedy Viroviticko-podravského kraje
- Životopisy nositelek Cen Franty Buriana
- Maškarní obchůzka, zábava a stánky v Končenicích, Záhřebu a Sirači
- O letošním krajanském vzdělávacím programu
- O chorvatském generálovi Josipu Šiškovićovi
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi