Print this page

Kdysi v celé osadě zněla čeština, dnes není slyšet ani chorvatštinu

Krajanská komunita je bohatá, pestrá a různotvárná, a příkladem, který o tom názorně svědčí, je i náš dnešní spolubesedník, Anton Merhaut z Novsky, rodák z Krivaje a člen lipovlanské Besedy. Dokud na úřadě práce čeká na splnění podmínek pro důchod, zaznamenává své názory a rozjímaní do budoucí knihy, nebo jen zapisuje román, který píše sám život.  

V životě Antona Merhauta jsou mnohá místa, která stojí za to rozdělit se o ně s veřejností, od jeho rumunských kořenů k dlouholetému působení v humanitárním hnutí, pečujícím o hendikepované osoby. Začneme ale od příjmení. Nemohli jsme si  totiž nevšimnout, že je příjmení Merhaut dost řídké a zároveň všeobecně známé. Hned se totiž vybaví další nositel toho příjmení – Jaroslav Merhaut, autor významného česko-chorvatského slovníku, který vyšel před druhou světovou válkou, ale se stále ještě považuje za nejlepší příručku svého druhu. „Vím o svém slavném jmenovci a jednoho Jaroslava Merhauta i osobně znám. Je to tatínkův bratranec, který pracoval v jedné záhřebské tiskárně. Jeho synovec dnes žije v Krivaji u Lipovlan, kde kdysi žili všichni příslušníci rodin stejného příjmení.“ Nyní je v Chorvatsku kolem patnácti Merhautů, ale jejich počet se výrazně zmenšuje; někteří z nich mají jen ženské potomky. Jsou ale jinde…
„Měli jsme zajímavé setkání před asi třemi roky. Zazvonili u nás muž a žena z Ameriky. Ona byla za svobodna Merhautová, ale americká, a měla u nás v Krivaji příbuzné z rodu Vukelićů, z kterého pochází moje maminka. Potom se zjistilo, že máme společné příbuzné v Srbsku,“ bombarduje nás náš spolubesedník údaji o svých kořenech. Jeho předkové jsou rumunští Češi. Před několika lety se v Temešváru dozvěděl, že v rodné osadě jeho dědy ještě žije jeden příbuzný, jistý Josef Merhaut. „O dědovi vím jenom to, že se narodil v roce 1898, ale nevím třeba, kdy přišel do Chorvatska. Pamatuju si, že se povídalo, jak přijel se psím spřežením, a že teprve v roce 1936 dostal jugoslávské státní občanství. Navázal jsem kontakty s farářem v jeho rumunské vesnici, a ten mi napsal, že se tam předkové mého dědy přistěhovali z Berouna u Prahy.“
Antonova maminka byla Chorvatka, ale děda a babička byli Češi, a tak se doma mluvilo česky. A hrálo se a zpívalo. „Táta hrál na klarinet a saxofon, Beseda byla činná a pořádala divadla.“ Časem ale jazyk mizel, a tak když jako osmnáctiletý mladík dopisoval do Koutku a Jednoty, psal své články chorvatsky. Češtinu přece úplně nezanedbal, udržoval ji četbou. „Kdysi po celé osadě zněla jen čeština. Hned vedle nás byli Knížkovi, Soukupovi, Horvatovi, Němcovi, a všichni mluvili česky. Dnes není v Krivaji slyšet ani chorvatštinu.“    
Všimli jsme si však, že se čeština pana Merhauta liší od té, kterou běžně mluví zdejší krajané. „Česky jsem se nenaučil ve škole,  do české školy jsem nechodil, a tento akcent a způsob mluvy jsem si osvojil díky jednomu pánovi, s kterým jsem se setkal před patnácti lety. Byl to Pavel Dvorský, aktivista evropského sdružení Integrative Meetings od friends, asociace sociálních skupin, které pečují o mentálně postižené osoby, se sídlem ve Vídni,“ vysvětluje A. Merhaut a vypráví, jak ho oslovil česky i jak už tím činem bylo jejich přátelství upevněno. Trvalo deset let, do kamarádovy předčasné smrti. „Málem každý den jsme si telefonovali, a jednou, dvakrát do roka jsem jezdil do Čech. Tím způsobem jsem si češtinu pěkně vycvičil.“ merhaut2
Dodává, že se rok potom stal koordinátorem maratonského běhu od Moháče do Vatikánu přes Chorvatsko, organizovaného sdružením Integrative Meetings. Díky tomu má spoustu dobrých přátel nejen v Čechách, ale také v Polsku, Ukrajině, Maďarsku, Rumunsku, ve všech zemích, kam cestoval na akce sdružení. Jak se vůbec dostal do této společnosti?
„Moje vnučka se narodila jako nedonošené dítě, a tím pádem měla všechny predispozice pro různé zdravotní poruchy, včetně mentální retardace. Tak jsem se na to připravoval, informoval se o invalidních dětech a o volontérské činnosti hnutí Integrative Meetings,“ vysvětluje A. Merhaut. Vnučka z toho naštěstí vyrostla bez jakýchkoliv následků, ale on v humanitární aktivitě pokračoval. Také naštěstí.  
„Díky stykům s hnutím Integrative Meetings a prostřednictvím pana Dvorského jsme se dožili i velké cti, navštívil nás totiž pan Záhorský, který byl poslancem v parlamentu, a zúčastnil se i Lipovlanských setkání jako oficiální zástupce České republiky,“ říká náš spolubesedník a dodává, že mu tato činnost umožnila setkat se s poslanci v parlamentu, na recepci ho pozval i prezident Josipović.
A. Merhaut je ve sdružení tajemníkem. Pracuje hodně, výhradně volontérsky, pořádá akce, které se konají u nás, třeba sportovní hry před osmi lety v Sisku, loni v Pule. „Profesionálně nedělám nikde, jsem zaměstnancem největší firmy v Chorvatsku, jmenuje se Úřad práce,“ zavtipkoval.    
Na burzu práce přišel po dlouhém a bouřlivém pracovním věku, v kterém vystřídal různé obory. Po čtyřech letech obecné školy odešel z Krivaje nejdřív do Banovy Jarugy, potom do Kutiny do gymnázia, pak studoval na vysoké škole správní. „Studoval, ale nedostudoval. Při konci fakulty došly peníze a neměl jsem z čeho žít, tak jsem přišel sem do Novsky a zaměstnal se v této budově naproti,“ říká pan Merhaut a ukazuje na rozsáhlou dvoupatrovou stavbu v městském parku, obklopenou vysokými břízami, dnes městský, dříve obecní úřad.
Do povinné vojenské prezenční služby pracoval v komunálním, a po vojně ve vojenském oddělení obce. Potom dostal práci v zemědělském kombinátu, začátkem domovinské války se zapojil do obranných jednotek Chorvatského vojska. Po demobilizaci se pustil do soukromého podnikání, následovala léta, ve kterých vystřídal práci v řadě pojišťovacích ústavů.                                                                                                                                         Má dvě děti, obě žijí v nedaleké Kutině. Syn je inženýrem grafiky, dcera profesorkou matematiky, a tak pokračuje v rodinné tradici. „Moje manželka také učila matematiku, přivezl jsem si ji z Istrie, kde jsem sloužil vojnu, letos tomu bude přesně čtyřicet let,“ skládá náš spolubesedník další kamínky do mozaiky svého života a na závěr přidává: „Pokud chceme mateřský jazyk zachovat pro příští pokolení, nesmíme to nechat na dvou hodinách české kultury v rámci řádné výuky ve školách, protože to nestačí.
Musíme vynakládat mnohem větší úsilí a pracovat s dětmi v krajanských spolcích a v rodině. Já jsem sice svého čtyřletého vnuka doposud nedovedl naučit hodně, ale umí třeba vařila myšička kašičku na zeleným rendlíčku, a jakmile spatří malou českou vlajku, kterou mám doma, hned po ní sáhne a říká: Češka, Češka…“        
M. Pejić/vd a rodinné album

Read 548 times