Představujeme Janu Šiljegovou z Makarské

Život píše příběhy, které by leckdy vydaly materiálu na román. Jedna nevšední životní cesta může za to, že se dnes Jednota čte i v Makarské. Naše jediná předplatitelka je zde Jana Šiljegová, rodilá Češka, kterou ke krajanům váže nejen jazyk, ale i dlouholeté přátelství....

Makarská riviéra se svými malebnými plážemi, lemovanými borovicemi, patří k nejoblíbenějším destinacím českých turistů, a tak se sem v roce 1969 vypravila i mladičká slečna Kaštanová: „S holkami ze zájezdu jsme se chodily koupat na poloostrov Sveti Petar, slunily se, hrály badminton a volejbal. Všimla jsem si, že jsou tam i místní kluci a jednoho jsem vybídla, ať si jde s námi „zapinkat“. A tak začalo mezi našimi partami kamarádství. Bavili jsme se, chodili na procházky, výlety lodí. Nikola nebyl typický Dalmatinec, ale evropský typ, sečtělý, informovaný, pořád jsme si měli o čem povídat. Líbil se mi, ale když jsme si nakonec vyměnili adresy, nedělala jsem si iluze, že se ještě někdy uvidíme.“
Osud však chtěl, že měsíc na to mladého elektrotechnika, zaměstnaného na televizním vysílači na Biokovu, přeložili na nový vysílač v Tovarniku. A on se při své listopadové cestě za bratry do Německa zastavil v Brně, našel si spojení do Velkého Meziříčí, kde se nejdřív ubytoval v hotelu, a pak šel vyhledat svou letní známou. „Můžete si představit, jaké to bylo pro mne překvapení... Rodiče samozřejmě moc rádi nebyli, zvlášť maminka...  Na konci návštěvy mi řekl, že by se mnou rád chodil, a pak jsme se celý rok scházeli na půl cesty, v Budapešti. Byly to opravdu romantické víkendy, každý pátek jsem sedala na mezinárodní rychlík a jela mu naproti,“ vzpomíná i dnes s něhou v hlase paní Jana.  
Po roce se vzali a Jana se přestěhovala do Vukovaru, do panelového domu, ve kterém bydlel i rodilý Hercegovák Vlastík Donát. „Naše rodiny se kamarádily a jeho zásluhou dnes čtu Jednotu.“ Zvykání na život v slavonské rovině nebylo vždy lehké, a tak Jana jezdila do Čech i třikrát čtyřikrát do roka: „Vadilo mi, že vždy po mém odchodu rodiče a bratra navštěvovali nějací „úředníci“ a vyptávali se na mě. Po letech jsem se dozvěděla, že mě pro časté příchody dokonce sledovala tajná policie.“  
siljegova2Ve Vukovaru žili Šiljegovi sedm let, tam se narodil i jejich nejstarší syn Goran. Nikola ale začal mít problémy s průduškami a tak se rodina vrátila zpět do Makarské. „Dnes děkuju Bohu, že se tak stalo. Co jen bychom tam zažili, kdybychom zůstali, tak jako Donátovi... Vloni jsem po dlouhých letech znovu byla ve Vukovaru a ... plakala jsem. Člověk poslouchá, co tam lidé zažili, co se dělo, ale tu hrůzu nemůže pojmout, dokud město nevidí na vlastní oči...“
Po návratu do Makarské se život pro Nikolu vrátil do starých kolejí. Na vysílači na Biokovu pracoval do důchodu: „Když tam začínal, nebylo to jednoduché jako dnes. Nebyla ani pořádná silnice, a v zimě tam leckdy šlapal hlubokým sněhem s rancem na zádech, kde si nesl vše potřebné s sebou.“ Paní Jana začala pracovat jako turistický průvodce: „…pro Putnik, svého času jednu z našich největších cestovních agentur, která spolupracovala s Čedokem. S radostí jsem se starala o české turisty, vodila je na výlety, prohlídky, organizovala večírky.“  Svou průvodcovskou minulost nezapřela ani při naší návštěvě – připravila pro nás balíček s prospekty a brožurkami o Makarské, ve kterém nechyběl ani výtisk lokálních novin. „To víte, že jsem zažila různé věci. Moc mi vadilo, že zdejší často dávali najevo, že jsou Češi turisté nižšího rangu. Potěšil mě každý text o mé dobře odvedené práci, který vyšel v českých novinách.“
Mezitím se rodina rozrostla o dalšího syna - Nikolu mladšího, a později i o dceru Irenu, a tak byla rodina tím, co převážilo v těžkých okamžicích dusné atmosféry, která během domovinské války vládla v celém Chorvatsku: „Já byla roztržená na dvě strany. V Česku, kde jsem se octla, mi všichni říkali, nevracej se do té války. Už jsem si v Meziříčí sehnala práci, domluvila zápis dětí do školy a pořád váhala. V Makarské jsem práci neměla, ale zase tam byl manžel a dospívající syn. Byla to doba, kdy hodně cizinek s dětmi odešlo z Dalmácie do svých rodišť.“ Když začal Goran sloužit v námořnictví, ve vůbec první generaci chorvatských vojáků, bylo rozhodnuto a Jana se s mladšími dětmi vrátila domů. Na krušné válečné chvíle ve válkou izolované Makarské vzpomíná nerada.
Ve Velkém Meziříčí dnes ale žije právě Goran – během péče o nemocnou babičku si tam našel manželku a založil rodinu. „Sžil se s českým prostředím, ale na Makarskou stále vzpomíná s nostalgií. U mě je to naopak. Čím dále, mě to více do ní táhne. S manželem teď už patříme k seniorům a v Chorvatsku jsou to generace jaksi odepsané, kdežto v Česku se jím otevírá další kapitola, další možnosti v životě. Je také vidět, jak jde Česká republika pořád výrazně kupředu, řekněme, všude jsou obnovené fasády za peníze z evropských fondů. V tom bychom se v Chorvatsku potřebovali poučit.“
 A je tu i další věc, které paní Jana lituje: „Život se po válce v Makarské změnil. Dřív jsme se víc kamarádili, navštěvovali se a teď se všichni setkávají jen po kavárnách. Lidé se hodně podělili a přesně se ví, kdo se kde schází.“ O práci turistického průvodce už neuvažuje, zato ale s turisty pracují dva nejmladší Šiljegové. Irenu, která vystudovala komunikologii a Nikolu mladšího, který má za sebou studium na dopravní fakultě, můžete potkat na plachetnici Viganj, zakotvené u makarského nábřeží, která turistům nabízí různé výlety – oba, samozřejmě, ovládají češtinu.
Paní Jana mluví bezvadně chorvatsky: „Kdo to neví, nepozná, že jsem Češka, akorát tipují, že jsem ze Záhřebu.“ Ve volných chvílích už léta zpívá v městském sboru a navštěvuje různé kulturní události. Ráda vzpomíná na dobu, kdy vodila své a místní děti na výlety do okolí a učila je tam opékat buřty, na houbařské výpravy na Biokovo, sklizeň mandarinek v manželově rodišti, Kule Norinské u Metkoviće. Lituje, že už nemůže sledovat českou televizi - kvůli poloze bytu už nemají potřebný signál - a uvažuje, že by stálo za pokus zorganizovat společnost sem provdaných Češek a Slovenek. A je jich tu skutečně dost, nejvíce prý v Igranech.
„Makarska je asi můj osud. Třikrát jsem se s ní loučila a přece jsem tu,“ říká na závěr paní Jana, jejímž velkým přáním je podívat se jednou na naše krajanské dožínky, o kterých hodně slyšela a četla. Bohužel, manželova operace srdce a následná rehabilitace znemožnila, aby se tak stalo letos. Snad se jí to podaří příště. 

V. Daňková/vd

 

Read 532 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 32 2019

V Jednotě číslo 32, která vychází 17. srpna 2019, čtěte:
- Český učitel ze Srbska Stanislav Havel na návštěvě v Daruvaru
- Studentky z olomoucké univerzity na praktické stáži v Chorvatsku
- Škola v přírodě žáků českých škol z Daruvaru a Končenic
- Představujeme Marii Sedláčkovou z Tréglavy
- Pojďte s námi do ZOO v Praze Troji
- Sažetak, souhrn jednotlivých článků v chorvatštině      
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavost

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi