Se zdravotní sestřičkou a tajemnicí lipovecké Besedy Alenkou Veltruskou

Není běžné, že se člověk rozhodne jít na vysokou školu v době, kdy by už mohl opatrovat vnoučata, čili že v padesáti se může pochlubit čerstvým bakalářským diplomem, tak jako Alenka Veltruská, tajemnice České besedy Lipovec.

Když se člověk rozhodne doplnit si ve zralém věku vzdělání, obyčejně za tím stojí požadavky v zaměstnání, ale v Alenčině případě jde o touhu vzdělávat se: „Když jsem slyšela, že se v Bjelovaru otevírá vysoká škola, zdálo se mi to být dobrou příležitostí, a tak jsem se do toho pustila."
Měla jen týden, aby se připravila na přijímací zkoušky: „Byly těžké, přihlásilo se nás skoro dvě stě, v první generaci nás nakonec přijali jen padesát." A pak nastoupila zajímavá doba, kdy v rodině Veltruských studovali čtyři najednou – nejstarší dcera Nataša v Rijece informatiku, syn Roman v Osijeku stavebnictví, Alenka v Bjelovaru zdravotnictví, kdežto nejmladší Monika chodila „jen" do daruvarského gymnázia. Tatínkovi Oldovi nezbylo než pracovat po terénech, aby to rodinný rozpočet vůbec snesl.
„Studovala jsem při práci, to znamená, že jsem platila školné a pak ještě třikrát týdně, hlavně o víkendech, jezdila do Bjelovaru na přednášky. Chodila jsem na ně opravdu řádně, a to za každého počasí. Jednou mi cesta čerstvě napadaným sněhem trvala domů plné dvě hodiny..."veltruska2
Alenka měla ve svém rozhodnutí velkou oporu rodiny „Jen to, mámo, zkus, říkali mi, ale upřímně řečeno, nevěděla jsem, do čeho se pouštím." Nejtěžší byl první rok, byly na něm i tři studijně nejtěžší předměty – anatomie, fyziologie a patofyziologie, ale i proto, že bylo třeba po tolika letech „znovu se začít učit". „Byla jsem v tu dobu dost vystresovaná, byla jsem nejstarší studentkou v generaci, měla jsem strach ze zkoušek a pocit, že mi to vůbec neleze do hlavy. Když lidé kolem mě slyšeli, že studuji, všem to bylo sympatické, říkali mi, jak je to hezké, ale také že oni na takového něco nemají čas nebo peníze."
Když složila i poslední zkoušku, obrečela ji radostí a úlevou na lavičce v parku. Je zajímavé, že na ni dorazila jen tak tak. Ve Ždralovech píchla gumu, a tak se vlastně opakovala situace ze samého začátku, z přijímacích zkoušek, na které přijela, když už všichni ostatní seděli s tužkou v ruce – tehdy zase byla v Bulinci, kvůli nehodě, uzavřená silnice. „Byl to zvláštní pocit, když nám předávali diplom, bylo to skutečně velice sváteční, snad i proto, že to byla první promoce studia pro vyšší zdravotní sestřičky na bjelovarské vysoké škole," vzpomíná dnes. „...a opravdu mi pak všichni blahopřáli.
Naučila jsem se hodně. Další dobrá věc byla, že jsem zvládla práci s počítačem, ale praktická část studijního programu mohla být lepší, pro další generace byla jistě organizovanější," říká Alenka, kterou rodiče dětí jeselního věku potkávají ve školce Ferda Mravenec už dvacet let. „Když mámy a táty dětí z prvních generací vidím dnes, ráda se zeptám, do které školy se děti zapsaly, či dnes už na kterou fakultu." Na otázku, jestli jsou děti jinačí než v době, kdy začala pracovat, odpověděla: „Děti jsou stejné, zvlášť ty malé, o které já pečuji, ale rodiče jsou informovanější, víc čtou, dají na rady."
Kromě toho, že je už dlouhá léta tajemnicí lipovecké Besedy, že ji pravidelně vídáme na jevišti jako divadelnici, vede Alenka i besední dekoračně-suvenýrovou čili tvůrčí sekci: „Scházíme se každé pondělí a každá z víc než deseti žen, kolik nás ve skupině je, dělá to, k čemu má nejvíce vloh. Někomu jde nejlépe tvarování krepového papíru – kytice jsou spolu s ozdobnými sponkami do vlasů naším nejprodávanějším suvenýrem, jiné jsou zručné ve vyšívání a tak vznikla naše nejnovější díla – jehelníky a vyšívané nástěnné obrazy s průvodním mudroslovím – kuchařky. Prozatím jde o motivy, které jsme našli na internetu, ale máme v plánu i rekonstrukci našich, které kdysi zdobily krajanské kuchyně." Novinkou jsou i krepové „krojované" panenky, takže je teď lipovecký besední stánek skutečně bohatý, a na každých Dnech české kultury, na které jsou lipovecké ženy pozvané, vzbuzuje velký zájem návštěvníků.
Zručného a šikovného mistra má však Alenka i doma. Při naší návštěvě jsme obdivovali makety lodí, které manžel Olda dělá od let, kdy sloužil vojnu: „Dostal jsem se tehdy do modelárny, a tam mně a ještě dvěma kamarádům přidělili úkol udělat maketu Galebu, školní námořní plachetnice. Několik dnů jsme na ní byli, plachtili s posádkou, všechno si sami přeměřili, udělali nákres a pak jsme maketu dělali tři měsíce. Nakonec byla maketa velká skoro dva metry a v roce 1979, když Tito navštívil Split, mu ji předali ve vojenském přístavu Lora." Lodě jsou spolu se zahrádkou Oldův koníček, od loňska totiž dělá „v největší chorvatské firmě", čili je bez zaměstnání. „Nevěřím, že ve svém věku už nějakou práci seženu. Jako strojní technik, což je moje základní povolání, nemám v Daruvaru vlastně kde pracovat. Později jsem si udělal zkoušky na tesaře – pokrývače, ale na práci ve stavebnictví po terénech už ve svých letech také nejsem," zauvažoval a postěžoval si zároveň.
Od té doby, co jejich starší děti našly zaměstnání a nový život daleko od domova – syn v Gospići, dcera Nataša v Ostravě, a nejmladší dcera v Brně, manželé Veltruských se učí být sami ve svém patrovém rodinném domě, který si postavili v těsné blízkosti Českého domu. „Nejsme sami, s dětmi komunikujeme skoro každý den prostřednictvím skype či mobilu," říká Alenka, spokojená, že před několika dny do Lipovce na letní prázdniny přijela Monika, nejmladší z rodiny Veltruských. Za ní je úspěšně složený první rok studia na Filozofické fakultě v Brně, kde studuje dva obory: český jazyk – a to jako jediná cizinka v ročníku a filologicko-areálová studia.
„Co bych vzkázala krajanům, kteří se rozhodnou studovat češtinu v České republice? Ať se dobře připraví na to, že se budou muset hodně učit," říká usměvavá blondýna, která se na studium v Česku připravovala celý rok, ale stejně „byl první semestr šok". Někteří profesoři byli dost skeptičtí, že jako cizinka látku zvládne. Dokázala to. „Nebylo to lehké, není to jen o tom, znát látku, ale umět ji správně podat, správně česky formulovat a gramaticky dobře napsat."
Brno se jí líbí: „Je to studentské město a každý, kdo tam přijde, už odtamtud nechce odejít," říká. Zajímavou historku o Janě z Končenic, Teně z Varaždinu a záhřebské Číňance, které se tam minulý semestr sešly na studiu češtiny, se chystá do Jednoty napsat sama. Včetně vysvětlení, co jsou vlastně „areálová studia". Zkrátka, studium se Monice líbí, a – ač to nechtěla sama říci, patří k výborným studentům, takže je jasné, že za několik let do vitríny Veltruských přibude i další, v pořadí již čtvrtý vysokoškolský diplom.

V. Daňková/vd

 

Read 441 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi