Print this page

První syntéza českých dějin v chorvatštině

Na chorvatském trhu se konečně objevila kniha s přehledem celkových českých dějin. Záhřebský vydavatel Sendorf nedávno vydal knihu Dějiny Česka, jde o překlad díla Dějiny zemí Koruny české z roku 1993, kterou napsala desítka českých historiků. Kniha dodnes zůstala kapitálním dílem soudobé historiografie, jistě kvůli fotografické přesnosti, všestranné analýze české minulosti od politických událostí ke kulturnímu, hospodářskému a společenskému životu.

Kniha Dějiny Česka má 700 stránek a vypovídá o dějinách Česka od přistěhování Slovanů do vzniku samostatného českého státu v roce 1993. V Chorvatsku jsou známé české dějiny hlavně z doby po roce 1918. Málo se ví o tom, jak probíhal státoprávní rozvoj Česka. Formování českého národa je málo známé, a proto je tato kniha velkým přínosem k lepšímu poznání České republiky.
Zní neuvěřitelně, že poslední syntéza českých dějin s titulem Povijest kraljevine Češke vyšla v dávném roce 1899, a to vlastním nákladem hrubečnopolského faráře Ivana Nepomuka Jemeršiće, který přeložil dílo významného českého historika Václava Vladivoje Tomka. O knihu však nebyl v Chorvatsku valný zájem. O českých dějinách psal v roce 1910 Stjepan Radić ve své knize Češki narod na početku XX. stoljeća (Český národ na začátku XX. století). Nejúplnější přehled podal později historik Jaroslav Šidák, původem Čech, v rozsáhlém článku v Chorvatské encyklopedii r. 1942. Filozofický pohled na české dějiny přináší kniha Jana Patočky Što su Česi (Co jsou Češi) vydána v Chorvatsku v r. 2000. Ležérněji se o českých dějinách hovoří v knize Jiřího Gruše Upute za upotrebu za Češku i Prag (Rady k použití pro Česko a Prahu) z r. 2008 a Češka kroz ključanicu (Česko klíčovou dírou) Dubravaka Dosegoviće z r. 2009. Jsou to však jen fragmenty, které mohou pomoci v poznání a chápání současného Česka, ale neposkytují celistvý náhled na jeho minulost, ani nevysvětlují nejdůležitější dějinné události a procesy, které probíhaly v Česku. Přístup autorů knihy Dějiny Česka je velice blízký chorvatskému publiku, protože, stejně jako v syntézách chorvatských dějin, se klade důraz na vznik a vývoj státnosti a na úsilí o zachování národní identity v dobách cizích vládců a teritoriální roztříštěnosti. Je neobyčejné, že se země s tak slavnými dějinami nezařadila mezi evropské mocnosti. Už v 17. st. byla jednou z následovnic habsburských zemí, jejíž dějiny probíhaly stejně jako dějiny většiny malých nesamostatných středoevropských národů.
Podle Jana Patočky „velké" české dějiny vystřídaly „malé" dějiny. Hlavní činitel, který působil na české dějiny, je zeměpisná poloha Česka, stísněného v srdci Evropy bez přístupu k moři, které by mu otevřelo bezprostřední spojení se světem. Ještě důležitější je, že Česko jako klín vchází do německého etnického území. Přestože je od Německa a Rakouska odděleno řetězem vysokých hor, politické, hospodářské a kulturní spojení s Němci bylo nevyhnutelné, což bylo pro české dějiny rozhodující. Navíc měli Němci do r. 1945 značný podíl v obyvatelstvu českých zemí.
V turbulentních českých dějinách, které poznamenaly krvavé náboženské boje a propast mnoha ambiciózních plánů jejich vladařů, pravděpodobně leží důvod současných českých charakteristik – náboženská indiferentnost a pragmatický realizmus. Češi od 15. do 17. st. tvrdě doplatili na svou snahu reformovat křesťanství podle svých představ. Nakonec jim katolická víra byla vnucena s hrozbou smrti nebo vyhnanství, a to zároveň s germanizací. Katolická církev proto u Čechů nemohla dosáhnout pozici obránkyně národní identity jako u Chorvatů nebo Poláků, ani nepodnítila významnější žár věřících. Sílící sekularizmus, protikatolická nálada a řada desetiletí komunistické diktatury přivedly k tomu, že si Češi dnes nepřejí vyjadřovat se o příslušnosti k víře, a mezi těmi, kteří tak činí, je nejvíce ateistů.
Proto je dnes neobyčejné číst o českých husitech, kteří jako „Boží bojovníci" řádili v sousedních zemích, anebo vidět tolik kostelů v Praze. Je to zbytek minulosti, stejně jako vize Karla IV. o Česku jako středisku a sloupu jednotného křesťanského císařství nebo plány Jiřího z Poděbrad na vytvoření mírové unie evropských vládců, jako jsou dnešní Sjednocené národy nebo Evropská unie. Zkušenost Čechy naučila, aby neholdovali velkým idejím, ale upřednostňovali reálnou situaci. Místo velké politice se Češi v druhé polovině 19. st. věnují praktické práci a dosahují úspěchy, například v rovnoprávnosti českého jazyka s německým v roce 1880, zavedení učení českého jazyka na pražské univerzitě v roce 1882 a velkým výsledkům na hospodářském a kulturním poli. Česko se stává velkou průmyslovou mocností a její kultura, zvláště hudební, dosahuje mezinárodní věhlas.
Realizmus v politice a pevná víra v ideály demokracie a humanizmu byly základem působení Tomáše Masaryka. Na těchto základech v r. 1918 založil Československo. Masarykův nástupce Edvard Beneš v r. 1938 byl přinucen ustoupit části své země Německu a v r. 1948 kapituloval před komunisty s vědomím, že by odpor přivedl k těžkým lidským a materiálním ztrátám. Tím se řídili také předáci Pražského jara v r. 1968. Ve všech třech případech tento realizmus respektovala velká část národa. Češi se pokořili nacistické okupaci, stejně jako komunistické diktatuře a „normalizaci", a snažili se přežít v očekávání vhodnějších mezinárodních okolností, které jim otevřou cestu ke svobodě. Proto tak vyčnívají události jako je atentát na nacistického vůdce Reinharda Hendricha v Praze r. 1942, kdy byly jako odveta úplně zbořeny Lidice, nebo sebeupálení studenta Jana Palacha v r. 1969, v evropské civilizaci zoufalý čin bez precedentu.
Americký velvyslanec Laurence Steinhardt v r. 1948 napsal, že Češi vždy raději volili přežití bez zbytečných ztrát než boj za svobodu. Během tří set let habsburské hegemonie rozvinuli přirozený talent pro tichý a rafinovaný odpor proti existujícímu režimu. Není proto divu, že se hlavní postava nejznámějšího díla české literatury, humoristického románu Dobrý voják Švejk, který hraje loajálního občana a přitom se posmívá Rakousku-Uhersku, ale i militarizmu, byrokracii a vůbec celé soustavě, stala ztělesněním typického Čecha.
Češi se pravděpodobně naučili neopakovat chyby svých dřívějších generací. Potomci fanatických bojovníků jsou dnes známí jako mírumilovný národ, protože racionálně došli k závěru, že se nevyplácí bezhlavě se pouštět do předem ztracených bitev a ohrožovat lidské životy a duchovní a materiální potenciály vlastního národa. Někdejší radikalizmus nahradili umírněností a hrdinství konkrétní činností, která pomalu ale jistě přivodí pokrok. Kniha Dějiny Čechů je tedy poučná i jako příklad, že jsou dějiny učitelka života, s podmínkou, že existují žáci, kteří se chtějí učit a měnit k lepšímu.

Marijan Lipovac, přeložila M. Selicharová

Read 593 times