Končenický rodák Oto Bartoš, vojenský pilot helikoptéry v horské službě

Každý týden cestuje několik exemplářů Jednoty na jih, do dalmatské metropole Splitu. Jedna z nich na adresu Oty Bartoše, rodáka z Končenic, který loni odešel do důchodu jako plukovník Chorvatského vojska. Celý pracovní věk byl pilotem helikoptéry. Pověstným se však stal jeho přínos v akcích horské služby zachraňování. Není to dost důvodů, abychom zaklepali na dveře jeho splitského bytu?

Hned jsme si všimli, že přestože český jazyk používá zřídka, jen během návštěv v Končenicích a když telefonuje příbuzným, mluví docela slušnou češtinou, dokonce i s charakteristickým končenickým přízvukem, přestože rodnou ves opustil před čtyřiceti lety. Po absolvované základní škole v roce 1974 se rozhodl studovat na vojenském leteckém gymnáziu v Mostaru. Rodiče nebyli proti tomu a tatínek ho sám přihlásil v daruvarském vojenském úřadu. Když lékaři v Bjelovaru a Zemunu zjistili, že je zdravý, odjel do neznáma. „Bylo těžké odejít z domova, byl jsem velmi mladý. Ale když jsme začali létat na větroni, bylo to už zajímavější a lehčí." Pokračovalo se letem v letounu a skokem padákem, který byl podmínkou pro zápis na vysokou školu, leteckou akademii v Zemuniku u Zadru. Po prvním ročníku akademie poprvé usedl do helikoptéry a tak otevřel dlouhou, důležitou a dobrodružnou kapitolu ve svém životě. Helikoptéra se stala jeho pracovištěm a díky ní se sám stal významným článkem řetězu, který u všech vyvolává povzdechy obdivu – Horské služby zachraňování (Gorska služba spašavanja). barto
Vyžadovala určité předpoklady, protože pro řízení helikoptéry člověk musí být zcela fyzicky i psychicky zdravý, mít dobré reflexy, rovnováhu... „Proto jsme prošli přísnou selekcí a někteří kluci, přestože byli výborní žáci, nepostoupili."
Létat začal v roce 1979 v jugoslávském válečném letectví, z kterého se, když vypukla domovinská válka, přesunul do chorvatského vojska. Do loňského roku, kdy odešel do důchodu, vystřídal jen několik letadel. Několik let působil v Mostaru, pak byl odvelen do Splitu. „Na začátku jsme měli francouzské vrtulníky, potom různé druhy ruských. Je to vždycky stejné, helikoptéry se v mezičase hodně nezměnily."
Sám ze svého povolání nedělá velkou vědu. Říká: „Řemeslo jako řemeslo. Když se zvládne, stává se obyčejnou, běžnou záležitostí." A přece tomu tak není. Jsou různí řemeslníci, je jich spousta, a ne každý dosáhne velké cíle. Oto Bartoš však dosáhl ten nejvyšší.
Zachránit život je bezesporu tím největším darem, a pan Oto desetiletí převážel ve svých helikoptérách nemocné, zraněné, postižené nehodou, těhotné ženy... „Nevedl jsem si žádnou evidenci, ale počítám, že jsem převezl víc než tisíc lidí, zvlášť během akcí Horské služby," říká. Často šlo o neopatrné turisty, mezi kterými byli samozřejmě také Češi, pověstní svou zvědavostí a zvídavostí.
Vzhledem k tomu, že je helikoptéra citlivá na vlivy vnějších faktorů, špatné podmínky přistávání, na počasí a tmu, akce mohou být nebezpečné a dobrodružné. Jak se v tom vyzná plukovník Chorvatského vojska Oto Bartoš, hovoří fakt, že kolegové o něm mluví jako o „legendárním letci Horské služby zachraňování!" O statečné posádce helikoptéry hovoří i televizní dokumentární film, v němž se uvádí spousta příběhů s dramatickým průběhem a šťastným koncem. „Mezi nejnáročnější a tedy nejdramatičtější akce patří zahraňování z proslulého hlubokého Červeného jezera u Imotského, z nacionálního parku Paklenica, zachraňování stavebních dělníků, kteří byli kvůli poruše jeřábu zajatí na třicetimetrovém pilíři viaduktu, nebo vyprošťování zahynulých hasičů po katastrofálním požáru na ostrovu Veliki Kornat v roce 2007," vzpomíná O. Bartoš a dodává, že protagonistkou jedné z nejtěžších akcí byla česká turistka, která se paragliderem v Istrii, v údolí řeky Mirny, zapletla do drátů dálkovodu. „Protože hrozilo nebezpečí, že se dráty dotknou, což by bylo fatální i pro postiženou i pro zachránce, musel jsem se dlouho a úplně klidně vznášet a dávat pozor, aby vzdušný vír nestáhl i samotnou helikoptéru na dálkovod." Navíc se stmívalo.
Během pracovního věku zažil stovky podobných příběhů, které dodatečně zkomplikoval nedostatek helikoptérových letišť. „Dalmácie je poměrně dobře vybavena infrastrukturou nezbytnou pro helikoptéry. Málem každý ostrov má heliodrom, ale je zajímavé a divné, že třeba Dubrovník, proslulá turistická destinace, ho nemá," vypráví náš spolubesedník.
Nyní už rok nelétá, ale tvrdí, že mu létání nechybí. „My jsme na to psychicky připraveni, jsme si vědomi toho, že jednou s létáním skončíme. Neměl jsem žádné trauma."
Vzpomíná především na hezké časy a milé události, jichž v jeho životě nechybělo. S úsměvem vypráví anekdotu o prvních dnech svého života. „Narodil jsem se 23. prosince v roce 1958. Děda trval na tom, aby mne do matriky zapsali teprve po novém roce, abych mohl jít na vojnu o rok později." Tehdy to určitě mělo pevnou logiku, z dnešní perspektivy člověka, který celý pracovní věk strávil ve vojenské službě a jemuž vojsko poznamenalo život, to zní zcela paradoxně.

M. Pejić/vd a rodinné album

 

Read 631 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi