Kurs českého jazyka pro krajany v Dobrušce

Především chci poděkovat lidem, kteří mně podpořili v mém úmyslu, abych se na tu cestu vydal. Myslel jsem si totiž, že je už pozdě, že jsem na to už starý.

No, stalo se.
Ocitl jsem se v prostředí Karlovy univerzity, velmi staré a velmi známé, která má 666 let. Univerzita má sídlo v Praze, ale má svá střediska i v jiných městech jako jsou Mariánské Lázně, Liberec, Poděbrady a Dobruška. V Dobrušce jsem byl na letním kursu češtiny pro krajany.
Shromáždili jsme se tam v pátek 25. července. Přijeli jsme z různých zemí. Byli zde krajané z Argentiny, Brazílie, Chile, Francie, Švýcarska, Moldávie, Ukrajiny, Srbska, Makedonie, Chorvatska, Polska, Maďarska a kdo ví, odkud ještě. Poprvé přijela jedna studentka z Keni. Tak že se kursu během 24 let trvání zúčastnili krajané z šedesáti devíti zemí. Mgr. Alena Obstová si položila otázku: „Kterápak bude ta sedmdesátá?“
Po ubytování jsme hned šli na procházku Dobruškou. Je to malé městečko. Má jen asi sedm tisíc obyvatel, ale je krásně upravené. Jsou v něm dvě kina, bazén nekrytý a pod střechou, muzeum, knihovna, staré náměstí plné obchodů s technickým a smíšeným zbožím, samoobsluhy. Jinačí než v Chorvatsku je to, že se všechny obchody zavírají v pět hodin odpoledne. V neděli jsou všechny zavřeny. Jen jedna jediná větší samoobsluha má otevřeno v neděli do dvanácti hodin. Lidé tam žijí klidně. K nám studentům se chovali velmi vlídně. Mluvil jsem s mnoha obyvateli. Dva mladíci, jež právě ukončili  střední školu, takže mají povolání, si stěžovali, že nemohou v Dobrušce dostat práci. Když se rozhodnou odejít dál, třebas do Hradce Králové, vzdáleného 40 kilometrů, práci najdou. Nezaměstnaných ale není moc. Nedaleko je Solnice s trochu silnějším průmyslem, tam nezaměstnané ani nemají.
Město Dobruška je krásně upravené, čisté, tiché. Největší hluk (jestli je to vůbec nějaký hluk), dělají hodiny na radnici na náměstí. Nakoukl jsem do dvou soukromých dvorů. Jsou tam květinové zahrádky a úrodné jabloně. Jsou to staré odolné odrůdy a myslím  si, že nejsou ani stříkané.
Tolik o procházce městem. Teď do učebny. Výuka začala hned v sobotu, a každý den jsme měli 6-7 hodin. Poté, co nás otestovali a rozdělili do šesti tříd, dostal jsem se do bílé třídy Mgr. Barbory Hercikové. Celý kurs byl pro mne velkou výzvou. Úkoly jsem dělal velmi svědomitě. Nebylo to snadné. Vždyť kolem mě byli krásní mladí a velice vzdělaní lidé. Mluvili třemi – čtyřmi jazyky. Musím se přiznat, že jsem měl před jinými náskok, za který děkuji svým učitelům Žofii Kraskové a Josefu Matuškovi, a tím je naše čeština. S tím základem, který jsem si přinesl do Dobrušky, nás naše učitelka vedla do světa gramatiky. Dělala to nádherně. Učili jsme se podle její učebnice. Připravovala se na každou hodinu velmi svědomitě. V jedné hodině se střídaly gramatika, učení dýchání (jak to dělají zpěváci), zpěv, dokonce i pohyb při zpěvu – tanec.
Tolik o gramatice a domácích úkolech, na které se nikdo neptal, kdy je uděláš. Já jsem každé ráno po svítání chodil do kuchyně, uvařil si kafíčko a v tichu udělal úkol.
Teď to druhé, co bylo ještě příjemnější. Reálie České republiky jsme poznávali na výletech a návštěvách hradů, pivovarů, muzeí, turistických měst. Těžké je všechno popsat. Například Náchod, Hrádek u Nechanic, Deštné a Broumov v Orlických horách, Broumovské skály a benediktinský klášter, Ratibořice v Babiččině údolí.
Opočno bylo v minulosti větší a známější než Dobruška. Má velký zámek, do kterého se teď vkládají miliony EUR na úpravu a rekonstrukci.
Náchod je staré město, o němž se zmiňoval A. Jirásek v románu Skaláci. Byli jsme na náměstí, ale na hrad jsem nedošel. Ušel jsem sedmdesát schodů a měl jsem toho dost. Vrátil jsem se na náměstí, ale že už bylo po páté hodině, žádný obchod nebyl otevřený. Tak jsem si sedl na terasu jedné cukrárny a dal si vídeňskou kávu. Hrádek u Nechanic je nádherný státní zámek. Tam jsme zažili zvláštní prohlídku. Byli tam herci, kteří hráli kněžnu, syna, služebné, pokojské aj.. Okolo Hrádku byli řemeslníci, myslivci, muzikanti z doby, kdy zámek žil svým životem.
Deštné v Orlických horách je známé podle výroby krystalu. Viděli jsme, jak se vyrábí sklo a z něho překrásné různé ozdoby a šperky. Adršpašské skály jsou přírodní krása a stezka pro turisty je pěkně upravená.
Třikrát jsme během kursu pořádali Večer národů. Prezentaci Chorvatska na počítači přichystali Josip, Vedran, Tena a Ivona. Já jsem přečetl báseň Česká učitelka z bratrovy sbírky Samomluvy.
Byla věnovaná Žofii Kraskové, ale velice slušela i mé nejlepší učitelce Barboře Hercikové. Konaly se i soutěže – olympiáda, tanec. Závěrečný večer v Dobrušce byl sváteční. Moje učitelka Bára mi vyžehlila mou bílou košili. Každá třída měla svůj program a po programu bylo slavnostní udělení osvědčení každému studentovi.
Bylo to úterý. Ve středu ráno jsme už vyprázdnili naše pokoje a vydali se na cestu do Poděbrad. Poděbrady jsou útulné lázeňské město asi hodinku od Prahy. Prohlédli jsme si náměstí a Labe. Na náměstí se k nebi vypíná pomník Jiřímu z Poděbrad.
V Praze jsme se ubytovali v hotelu Krystal. Po ubytování jsme tramvají a metrem odjeli do centra a prohlédli si Staroměstské náměstí, Karlův most a pomník Jana Husa. Příští den jsme navštívili Hradčany a odpoledne Senát.  Tím byl náš úkol splněn a já jsem prvním vlakem „prášil“ domů.  

Karel Krejčí

Read 681 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi