Pár slov s Evou Zetovou

Potom, co v našich končinách delší dobu nepobývala, česká choreografka Eva Zetová, která po léta pomáhala krajanským folklorním skupinám nacvičovat české tance,  přijela do Rijeky na oslavu dvacátého výročí místní Besedy, v které také zanechala výrazné stopy. Byli jsme svědky dojemného setkání s tanečnicemi skupiny Rybičky, s kterými hodně spolupracovala, a zeptali se jí na dojmy.

„Do Chorvatska jsem začala jezdit v roce 1986, a do Rijeky, jak jsme to s Fanynkou počítaly, o deset let později. Vždycky říkám, tak jak to říkají i moje děti, že je to můj druhý domov. Jezdím sem ráda, mám ráda děti, tanec, zkratka, rádo se stalo,“ říká usměvavá paní Zetová.
Jak se jí zdají její choreografie, které před léty postavila na jeviště, když se na ně dívá dnes, modifikované intervencemi nových vedoucích folklorních skupin? „Ale, to zaleží na skupině a od skupiny ke skupině je to jiné . Když jde o vedoucí, jako jsou tady v Rijece Sněžka a Vladimíra, tak se třeba něco změní, ale ne k horšímu. Stalo se sice jednou, nebudu říkat kde, ale jednou jsem viděla jednu choreografii, a říkala jsem si: Kdo to tady tak splácal, a pak mne napadlo: Ježíši, to jsi dělala ty, ale oni si to tak předělali, že to nebylo k poznání. Samozřejmě, že to můžou, já na tom autorství tak netrvám. Přicházejí jiní, mění se generace, někteří umějí víc, a tak si to přizpůsobují. Já nejsem tak pyšná na svou práci, abych jim to zazlívala.“ Paní Eva čte Jednotu a sleduje situaci v krajanských spolcích. Jistě může analyzovat, jaké to bylo, když začínala s Lenkou Homolovou, a jak šel vývoj, co bychom měli dělat dál?
„Čtu Jednotu, a čtu ji moc ráda, protože je to pro mě spojení s  prostředím, které miluji. Jsem moc ráda, když se v některé skupině, jako tady v Rijece s Vladimírou, objeví mladí lidé, a ujmou se choreografické práce a jsou tvořiví. O to nám s Lenkou Homolovou vždycky šlo. Říkaly jsme si: My tu nebudeme věčně, někdo musí pracovat dál. Myslím si, že určitý pokrok je znát. Já jsem spokojená, pro mě je důležité, že český duch ne-
umře. Asimilace je cítit někde víc, někde míň, ale v podstatě, Češi se pořád drží.“
Na otázku na nejošklivější a nejhezčí zážitek ze svých pobytů mezi krajany, ochotně odpovídá, že žádné škaredé nemá, že všechny jsou jen hezké. „Třeba včera, na prvním večeru této velkolepé oslavy: já tady mám tolik známých – je pravda, že jak jsem stará, už ani nevím  jak se někteří jmenují – ale znám je, a pro mě je to velké štěstí. Vždycky jsem tu šťastná a spokojená. Nejen v Rijece, ale v celém Chorvatsku. Všechny moc pozdravuju a docela ráda bych viděla Holubičku. Nemůžu říci, jestli a kdy znovu přijedu, to zaleží na tom, jestli budu kulhat jen na jednu nohu, nebo na obě. Hlavně, vůli mám, a jezdím sem velmi ráda. Mám pocit, že zdejší lidé mě mají také rádi, a to je příjemné.“

M. Pejić/mp

Read 458 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi