Setkání s dlouholetou účetní daruvarského sdružení důchodců

„Přijďte do našich spolkových místností 4. února, budeme tu mít malou slavnost,“ pozvali nás z Matice důchodců Daruvar: „Naše členka Drahuška Šulentićová toho dne oslaví osmdesáté narozeniny a zároveň půjde podruhé do důchodu. Řekněte, kolik lidí se může pochlubit, že po svém oficiálním odchodu do penze ještě dvacet let vedli účetnictví, jak to dělala paní Drahuška pro daruvarské důchodce?“

Na malé slavnosti dostala paní Drahuška dort, kytičku a perníkové srdíčko s číslem 80. Stojí na čestném místě v obývacím pokoji rodinného domku v jedné z klidných ulic, kde od smrti svého manžela Boži žije sama. Že je rozená Zdenačka, poznáte z onoho charakteristického „Zděnec“, kterým svou vesnici nazývají mnozí krajané.
„Narodila jsem se v roce 1935 v Malom Zděnci. Ten tehdy začínal skoro o dvě stě metrů blíž k velkozdeneckému rozcestí než dnes. Mlékárna patřila do Velkého Zděnce a Hrešićův obchod hned vedle už byl v Malom Zděnci. Ve Velkém žilo víc Čechů, patřil pod Hercegovec a časem šel lépe kupředu. Malý patřil pod Hrubečné Pole, bylo tu méně Čechů a méně se rozvíjel.“
Dětství paní Drahušky, tehdy Pařízkové, nebylo lehké. Otec, se kterým si velice dobře rozuměla, zahynul v druhé světové válce. Rodině po něm sice zbylo vyznamenání  Partizanska spomenica, ale žádné benefice. Do školy začala chodit v Malých Zdencích; když v roce 1944 vyhořela, chodila do Hrubečného Pole. „Nejčastěji pěšky, ale když v zimě napadalo hodně sněhu, nedošli bychom, a tak nás vezli na saních tažených koňmi. Každý den jiný rodič, podle rozvrhu.“ Byla první generací, pro kterou platila povinná sedmiletá základní škola a hned pokračovala na ekonomické škole v Daruvaru. „Bydlela jsem v internátě, než nám „vymetli půdu“ a maminka neměla z čeho platit. Naštěstí už bylo jaro, a tak jsem jezdila na kole. Na podzim byla v Daruvaru založena česká osmiletka, děti do ní vozil autobus, takže jsme jeli i my ostatní.“
V té poválečné době, kdy se zakládaly rolnické zádruhy, bylo třeba hodně účetních. Proto bylo žákům umožněno, aby z účetnictví maturovali hned po třetím ročníku. Udělala to i paní Drahuška a v šestnácti a půl letech začala pracovat ve Fondu pro mechanizaci. Spolu s kolegyní byly poslané do Dapčevice dát do pořádku finanční dokumentaci. Pamatuje si na to jako dnes, jak vedoucí zrovna vyvážel hnůj, jak hledal papíry spadlé někam za jarmaru, jak v noci v pokojíčku, kde spaly, krásně voněla jablíčka, a jak je s kamarádkou v noci tajně jedly.
Půl roku na to se provdala za Bohumila Šulentiće, spoluvesničana a spolužáka a kamaráda svého staršího bratra. „V té době už bratr odjel do Čech. Celá mužská část rodiny z matčiny i otcovy strany reemigrovala, a my ženy zůstaly na dvanácti jitrech pole samy. Mužské ruky bylo opravdu potřeba, a tak Božo u nás oral a pomáhal se vším. Tehdy byla jiná doba. Kdepak, aby děvče chodilo s chlapcem jako dnes. Nejjednodušší bylo vdát se. Ano, bylo mi jen sedmnáct, ale to už jsem půl roku vydělávala.“ Po narození syna Vlatka, dnes veterináře v Daruvaru, začala paní Drahuška pracovat v účetnictví ve zdenecké mlékarně.
V roce 1965 se Šulentićovi, už i s mladší dcerou, přestěhovali do Daruvaru: „Koupili jsme si byt v Reljkovićově ulici. Líbilo se nám tam, velice ráda vzpomínám na tu dobu, na sousedy.“ Manžel Božo v sedmdesátých letech dálkově vystudoval vyšší ekonomickou školu ve Varaždinu. Řadu let byl předsedou dozorčího výboru České besedy Daruvar a nakonec byl jmenován i jejím čestným členem.  
Paní Drahuška pracovala jako účetní nejdříve ve firmě Vodovod, která se později sloučila s firmou Dalit, ještě později to byla část pojmenovaná Monter.  Pořád vlastně dělala tutéž práci v tomtéž podniku, jen jeho  jména se měnila. Do důchodu odešla v roce 1988, to jí bylo o trochu více než padesát.
Účetnictví pro důchodce byla vlastně náhoda: „Chodila jsem tam do sboru zpívat. Když znenadání zemřel pan Županić a zůstaly účty ze silvestrovské zábavy, poprosili mě, ať to dám do pořádku. Nebylo to jednoduché, patřilo k tomu i členské, fond pomoci po úmrtí... ale zakousla jsem se do toho a dělala to dalších dvacet let. Když se loňského roku účetnictví sdružení důchodců začalo dělat elektronicky, tak jsem jim ze svých papírů nejdříve do počítače všechno nadiktovala, pak jsem všechny knihy, tabulky a papíry odnesla a řekla, že by mohly rovnou do muzea. Víte, kalkulačku jsem nikdy nepotřebovala, já všechno počítala v hlavě. My už to máme v rodině, že si dobře pamatujeme čísla. Já i teď z hlavy nadiktuju osmdesát datumů, důležitých pro naši rodinu.“
Ačkoliv by pro ni nebyl problém zvládnout práci na laptopu, který jí rodina věnovala, nová technologie ji prostě nezajímá: „Raději řeším křížovky, dívám se na své oblíbené seriály, čtu Jednotu, chodím na procházky. Do parku pro vodu, v létě na zmrzlinu. A půjdu zase. Teď ještě ne, před půl rokem jsem si poranila koleno a musela jsem na operaci. Vím, že až umřu, bude se říkat: to je ta žena, co pořád chodila. Ale ať říkají, co chtějí. Když je člověk v domě sám, nemá si s kým promluvit. Proto ráda chodím k penzistům zpívat. Musíte se převléknout, přijít včas. Při zpívání přijdete na jiné myšlenky, něco slyšíte, popovídáte si.“
Jakmile to bude možné, paní Drahuška pojede k moři. Dlouhá léta jezdila i dvakrát do roka s daruvarskými důchodci. „Plavat jsem se naučila v Hercegovci, u tatínkovy sestry, a to v jezeře, které vzniklo po výkopu hlíny na cihelně (říkali mu bajer). Cestou jsme na poli utrhli tykve, já je ovázala kolem sebe a plavala.“ Do Malého Lošinje ale už nechce. Jejího manžela tam postihla mozková příhoda, na jejíž následky později zemřel. Tam si vloni v létě poranila koleno.
Osmdesáté narozeniny oslavila paní Drahuška v kruhu rodiny, v Záhřebu, kde žije dcera Melita, lékařka na záhřebské Šalatě, a kam se z Daruvaru a Rijeky sjeli starší vnuci. „Já začala pracovat v necelých sedmnácti a můj nejstarší vnuk Alen, který vystudoval lesnictví, nemůže ani v třiceti dostat stálou práci. Mladší Ivan zase má stejnou situaci se svou dívkou. Není divu, že se ani jeden nehrne do manželství,“ posteskla si.
Před dvaceti lety paní Drahuška vážně onemocněla, po čase znovu. „Byla jsem z toho hodně deprimovaná, dostal mě z toho nejmladší vnuk Luka. Byla jsem už v důchodu a často jsem ho do Záhřebu jezdila hlídat. Vlastně mě na životě udrželo vědomí, že mě ještě někdo potřebuje. Teď si přeji, abych se dočkala alespoň jednoho pravnoučete. “
Dnes žije v domku, ve kterém žila její maminka, když se ze Zdenců přestěhovala do Daruvaru. „Do Zděnce jsem jezdila ráda, teď se tam už ale nemám u koho zastavit. Můj bratr i dnes, po tolika letech, co žije v Česku, na Zděnec hodně vzpomíná. A mně se o nich dlouho zdávalo. Ať se mi o čemkoliv zdálo, dělo se to ve Zděnci. Celých čtyřicet let.“
Když jsme ji na závěr poprosili o nějakou moudrou radu do života,  zamyslela se: „V ničem není třeba přehánět.“ Dozvěděli jsme se také, že celý život strávila s čísly, ale kdyby ho mohla žít znovu, všechno by udělala stejně. A pak nás vyprovodila tak, jak se to dělalo kdysi – až na ulici.   

V. Daňková/vd

Read 290 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 36 2019

V Jednotě číslo 36., která vychází 14. září 2019, čtěte:
- Edukační cesta předsednictva Svazu Čechů do České republiky
- Dny české kultury a gastronomie v Končenicích
- Začal nový školní rok
- Česká škola z Končenic v programu Erasmus+
- Delegace organizace žen Chorvatské srdce v Česku
- Helena Stráníková – krajanka na dlouhém prozatímním pobytu v Česku
- V Končenicích oslavili Den obce
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi