Rozhovor se spisovatelkou Blankou Čechovou

Začátkem února se v pražské restauraci Luka Lu konalo autorské čtení Blanky Čechové z její nové knížky „Příručka jadranské snoubenky“. Hosté při dobrém víně a chutném dalmatském menu vyslechli zajímavé a především vtipné úryvky z nové spisovatelčiny knihy. Přítomna byla také kulturní atašé chorvatské ambasády Stjepanka Nenadićová.

Spisovatelka Mgr. Blanka Čechová vystudovala v Praze práva a ve Velké Británii v Oxfordu tvůrčí psaní. Jako právnička pracovala i v zahraničí, ve Francii a na Kosovu. Od roku 2009 se naplno věnuje psaní. Je autorkou čtyř samostatných zajímavých knih a u několika dalších byla spoluautorkou. Psala také do českých novin a časopisů. Spolupracovala s řadou známých filmových a divadelních tvůrců, např. s Divadlem Járy Cimrmana. Pravidelně přispívá do internetového blogu „Metodické pokyny k chovu spisovatele“. Věnuje se také textovému cvičení, výuce psaní, je lektorkou kurzu stylistiky pro soudce na Justiční akademii. Žije střídavě v Praze a v Chorvatsku.
Ve Francii a v Kosovu jste působila ve své profesi právničky, čím jste se zabývala?
Ve Francii jsem pracovala jako právnička na Evropském soudu pro lidská práva ve Štrasburku, na Kosovu jako členka mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Považuji za ohromné štěstí, že jsem mohla v obou pozicích působit, šlo o nesmírně cennou zkušenost, přestože můj dojem z obou institucí byl spíš negativní.
Proč jste se rozhodla jet na misi právě na Kosovo?
Ve Štrasburku jsem řešila hlavně stížnosti českých občanů proti státu, žila jsem obklopena spisy a virtuálními příběhy. Málokterá stížnost se tam dočká veřejného soudního jednání, takže s aktéry jednotlivých kauz se nesetkáváte, pracujete jen s dokumenty a pochopitelně nemáte – a nemůžete mít – prostor se v čemkoliv osobně angažovat. A já jsem stála o práci v terénu, v nějaké oblasti, kde bych mohla účinně osobně pracovat na zlepšení právního prostředí v nejzákladnějším pojetí, tj. v oblasti ochrany lidských práv a práv menšin. Místo, kam jsem s OBSE odjela, bylo pro takové angažmá jako stvořené: působila jsem v Kosovské Mitrovici, rozděleném městě, kde defilují nejrůznější právní problémy jako na přehlídce. Myslela jsem, že se prostě pustím do práce, že budu moct udělat, co bude v mých silách, ale nebylo to tak jednoduché.
Z vašich zkušeností na Kosovu vyšla jedna z vašich knih. Co vás k jejímu napsání nejvíce inspirovalo?
Pocit křivdy, hořkosti, bezmoci a deziluze z mocných organizací a lidí, kterým, jak se ukázalo, bylo nějaké Kosovo naprosto ukradené. Přitom kdyby nějaký nezúčastněný jedinec sečetl všechny peníze, které Kosovem, a vůbec celou bývalou Jugoslávií po tamních konfliktech protekly, musel by nutně dojít k závěru, že se tam zřejmě žije jako ve Švýcarsku, ba lépe. Ale nejde pochopitelně jen o peníze. Jde o očekávání obyčejných lidí, kteří válečnými konflikty prošli, a kteří si mysleli, že mezinárodní mise a organizace změní jejich život k lepšímu. Nejen na Kosovu jsem však narazila na lidi, kteří mi říkali: „.. OSN? To jsou takový ty džípy, co tu pořád jezdí odnikud nikam? Můžeš nám, prosím tě, vysvětlit, co vlastně dělají?“ – To jsem slyšela každou chvíli. Přitom jsem denně narážela na situace a právní vztahy, které opravdu vyžadovaly urychlené řešení, a které by dotyčné organizace zvládly velmi snadno. Ale většinou to bylo mimo jejich mandát, protože, no…Nakonec bylo mimo mandát všechno, co mělo jen náznak smyslu. Já jsem si ale Mitrovici zamilovala, v obou znesvářených polovinách města jsem získala několik skvělých přátel, takže mi to nemohlo být jedno. Z OBSE jsem odešla a začala samostatně pomáhat zdejším základním školám, většinou v odlehlých oblastech, objela jsem tam spoustu malotřídek, seznámila se s desítkami učitelů, a troufám si říct, že se mi podařilo alespoň něco, trochu, zlepšit. A když jsem se vrátila do Prahy, celá zkušenost ve mně ještě dlouho žila v určité setrvačnosti, nedokázala jsem se odpoutat – vlastně dodnes. Takže jsem začala psát knihu „Totál Balkán“, která vyšla v roce 2011. K mému překvapení se celý český náklad vyprodal, nedávno vyšel anglický překlad a časem bude snad i vydání v srbštině, resp. v chorvatštině – nabídla jsem překlad jednomu chorvatskému nakladateli.
Svůj blog nazýváte „Metodické pokyny k chovu spisovatele“, můžete nás seznámit, jak takový „chov spisovatele“ v realitě vypadá?
Blog vznikl v době, kdy jsem se začala naplno věnovat psaní, a kdy jsem zjistila, že jakmile se do psaní zaberu, tak mě nesmírně vyrušují běžné úkony týkající se domácnosti, nákupů, přípravy jídla, atd. Mohla jsem si tehdy dovolit trochu to zanedbávat, protože jsem žila sama, ale najednou jsem pochopila, proč tolik spisovatelů v minulosti napsalo svá nejlepší díla v hotelu: bylo tam o ně postaráno, mohli vytěsnit všechny běžné denní úkony, měli pravidelný režim a často také trochu časový nebo finanční tlak, protože ne vždy si mohli dovolit trávit v hotelích měsíce. Právě určitá omezení, typicky termín odevzdání rukopisu, minimální počet stran denně anebo časné vstávání prospívají nejen psaní, ale i životu na volné noze. O tom, jak se mi to daří nebo nedaří, podávám průběžně zprávu na svém blogu.
Zabýváte se textovým koučováním a výukou psaní. Co je cílem textového cvičení? Jak probíhá výuka psaní?
Textové koučování je individualizovaný trénink psaní, který se odehrává na podkladu nějakého konkrétního textu, který dotyčný nebo dotyčná musejí odevzdat a třeba si nevědí rady. Typicky se na mě obraceli studenti před psaním diplomové práce – odkládali text tak dlouho, až si spočítali, že musí napsat patnáct normostran denně, aby to stačili. I s takovou časovou tísní se dá pracovat, resp. lze úspěšně docílit alespoň toho, že student práci odevzdá a projde. Jindy se na mě obrátil doktorand z jedné věhlasné zahraniční univerzity: jakýsi prestižní odborný časopis odmítl jeho skvělý vědecký článek, protože prý nebyl dobře napsaný. Až to přepíše, může text odevzdat znovu. Pracovali jsme na tom skoro dva měsíce a výsledkem byl nejen úspěšně vydaný článek, ale i proškolený autor, který se mnohému naučil a příště už mě nebude potřebovat. Psaní, resp. stylistiku, učím i na Justiční akademii a v různých advokátních kancelářích.
Jací jsou soudci „studenti“ a co se vlastně musí naučit?
Musí se naučit to nejtěžší: psát dobře a zároveň rychle, protože objem autentického textu, který musí prvostupňový soudce vyprodukovat, je nepředstavitelný. Kdejaký novinář, který se psaním živí, by zíral. Takže v kurzech trénujeme různé metody, jak dosáhnout rychlosti, plynulosti práce, ale neztratit kvalitu. Každý kurz je připravovaný na míru dané skupině. Než se poprvé sejdeme, požádám každého účastníka zhruba o 50-100 stran textů, v nichž vyhledávám chybné trendy, krkolomná vyjádření, atd., a podle toho sestavuji cvičení. Některá vycházejí z kurzů, které jsem absolvovala v rámci studia tvůrčího psaní v Oxfordu.
Jak hodnotíte česká psaná média ze svého odborného pohledu?
Hodnotit se neodvažuji, ale asi tak jako všude, myslím, že u nás najdete to nejlepší i to nejhorší. Skvěle psané jsou třeba některé blogy na Echo24 nebo měsíčník Forbes. Co mi u nás, ale i v Chorvatsku, dlouhodobě chybí, jsou kvalitní všestranné noviny s tlustou kulturní a literární přílohou, takové, co vycházejí v početněji zastoupených jazykových oblastech, tj. v Německu, ve Francii, v Anglii. Číst si celé nedělní dopoledne Timesy, to je má oxfordská nostalgie.
Jako editorka a koučka jste spolupracovala s několika předními filmovými tvůrci jako je např. v Chorvatsku známý Jiří Menzel nebo Juraj Jakubisko či Ladislav Smoljak.  Čeho se vaše spolupráce s těmito režiséry týkala?
S Ladislavem Smoljakem mě především spojilo vzácné, neopakovatelné přátelství. Dodnes na něj denně vzpomínám. Spolupracovala jsem s ním jako asistentka režie na posledním představení Divadla Járy Cimrmana (České nebe) a na knize „Mým divákům – rozhovor s Ladislavem Smoljakem“, která bohužel vyšla až po jeho smrti. S Jurajem Jakubiskem jsem pracovala na dramaturgii a anglickém překladu jeho scénáře k filmu Slovanská epopej, s Jiřím Menzelem jsem víc než rok vyvíjela postupně několik filmových námětů, což bylo velmi poučné a zábavné, ačkoli se pan Menzel nakonec rozhodl napsat scénář na svůj vlastní námět. Mimochodem, jedním z námětů, který jsem mu navrhovala, byl můj scénář na motivy knihy Příručka jadranské snoubenky. Pořád jsem mu opakovala: kdy už konečně natočíš něco v Chorvatsku, u moře? Lidi tě tam zbožňují.
Věnujete se řadě činností, které mají jednoho společného jmenovatele, a tím je psaní. Co v současné době patří z této aktivity mezi nejvíce preferované vaše činnosti?
Vlastní psaní, psaní příběhů. Sednout si k počítači, mít najednou půl dne času, utonout v krkolomných větách, natrápit se, a pak se najednou vynořit, najít tu správnou nit. To je má práce, má láska. Teď jsem na mateřské, takže půl dne času jsem už dva roky neměla, ale ono to zase přijde.
V malebné restauraci Luka Lu jste měla autorské čtení vaší nejnovější knihy „Příručka jadranské snoubenky“. Co vás vedlo k napsání této knihy? Proč zrovna „jadranské“?
Příručku jsem napsala z lásky k Dalmácii a zvláště k jednomu koutu na poloostrově Pelješac, kde jsem v průběhu let strávila nádherné chvíle, a pak najednou přišlo obrovské zklamání a rozčarování, které by vydalo na samostatnou knihu. Najednou byla zima, Praha, sychravo, stesk – ideální podmínky pro to, aby člověk z hloubi duše přivolal tu lásku zpátky a vtělil ji do humoristického milostného příběhu. Mezi mými čtenáři jsou znalci i milovníci Dalmácie, spousta z nich mi napsala, jak jim kniha mluví z duše, mnohokrát mě to dojalo. A jeden výtisk má i Oliver Dragojević. Úryvek z knihy dokonce předčítal v jedné restauraci na Korčule.
Bude mít kniha pokračování?
Jakmile najdu tu a tam půldne času, tak doufám, že ano. Brzy by měla vyjít kniha „Na rok za školou!“, to byla moje prvotina – vyšla v roce 1999, teď dokončuji rozšířené vydání. „Totál Balkán“ vyjde, doufám, v srbštině a v chorvatštině. To by bylo skvělé. No a těch nových námětů mám několik, ale nechci naznačovat a předbíhat.
Jezdíte do Chorvatska i na Balkán. Proč ve vaší tvorbě hodně figuruje Balkán? Co vás na téhle části Evropy nejvíce přitahuje? Kam se nejraději vracíte?
Těch míst je několik, ale k srdci mi nejvíc přirostla Kosovská Mitrovica a pak jedna malá vesnice na poloostrově Pelješac, kde jsem směla lovit olihně, sbírat hrozny i olivy, hrát boće, sedět na kameni a dělat si poznámky, psát básně, žít. A pak různé cesty – zapadlá silnička podél Driny, různé zapomenuté hraniční přechody, kde jsem se v pět ráno dohadovala s celníky, křivolaká vyhlídková asfaltka dolů k Boce Kotorské, ale nakonec i skvělá dálnice A1, podle mě nejlepší dálnice v Evropě. Balkán, lépe řečeno balkánská vesnice, má to, co jinde v Evropě nenajdete: družnost, živelnou srdečnost a zároveň typický postkomunistický smysl pro humor a ironii, která je Čechům blízká, směsici trpkosti, malosti, velikášství, ale i nadhledu, skuhrání na nedostatek a pak najednou zázraky na počkání. Snad se mi to v mých knihách alespoň trochu daří zachytit.                

Zuzana Hubinková/zh

Read 979 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi