Setkání s rodinou Šustićovou

PRACOVAT U MOŘE, ŽÍT NA KONTINENTU
Úřady práce nabízejí v těchto dnech opravdu hodně možností pro sezonní práci u moře. Žádaní jsou kuchaři, servírky, číšníci, uklízečky, prodavači, recepční či turističtí pracovníci a turističtí animátoři. Je to práce skutečně ideální pro mladé lidi, kteří hledají první zaměstnání, ještě nemají rodinu a odchod z domova je první krok k osamostatnění. Co ale, když ten druhý krok nepřijde a člověk pracuje léta jen sezonně? Jak vypadá takový život na dvou místech? O tom jsme si popovídali s rodinou Šustićovou, které v sezonní práci u moře přijde velice vhod znalost českého jazyka.


„Skoro devatenáct let jsem žila v Dolních Střežanech, několik let v Osijeku, teď jsme už druhým rokem v Pakraci, ale nejvíc se nám líbilo v Pule. Žili jsme tam jen šest let, ale Istrie nám přirostla k srdci. Škoda, že tam nemůžeme sehnat stálou práci," řekla nám hned na začátku rozhovoru Vlatka, dívčím jménem Bukačová.
Z desítky žáků, kteří v její době chodili do české školy, ve Střežanech zůstali jen čtyři, a to všichni chlapci. Dívky život roznesl na nejrůznější strany. Tak tomu bylo i s Vlatkou. Po gymnáziu začala studovat v Osijeku, studium práv ji docela bavilo, ale pak se přidala k prodejnímu týmu svého tehdejšího přítele a dnes manžela Antuna, zvaného Tuna, a škola šla stranou. Dva roky na to měli svatbu, narodil se Antun junior, už sedmý muž s tímto jménem v rodině, a pak Leona. Tuna začal mezitím pracovat jako číšník a jednoho dne rodina sbalila svých pět švestek a odjela hledat štěstí k moři.
„Kapkou, která přelila sklenici, byly dlaždičky. Tři měsíce jsem nedostal plat. Šéf se mi za to nejdřív omluvil a hned požádal, abych pomohl vynést balíky s dlaždičkami do jeho nového domu, který stavěl. Když jsem viděl jejich cenu – byly to tehdy nejdražší dlaždičky do koupelny, které byly na trhu k dostání – rozhodl jsem se odejít," vypráví Tuna, kterému nebylo souzeno, aby byl řidič.
V Pule se ubytovali u příbuzných a vbrzku našli práci. „Kdo chce pracovat, u moře v létě práci sežene, jen je třeba vědět, u koho zaměstnání nebrat," říkají. Dnes oba pracují v Banjolech u Puly v jedné známé restauraci. Tuna jako číšník, Vlatka v kuchyni.
„Jsem vlastně šéfovou pravou rukou, obstarávám potraviny, připravuju je, když je hodně práce, tak vařím spolu s šéfem, známým kuchařským mistrem. Potom se postarám o nádobí, úklid..." Vlatka začíná pracovat koncem května, Tuna o měsíc dříve. Jako správný číšník se s hosty domluví v německém, italském, anglickém, polském a českém jazyce. „Česky jsem začal mluvit až u moře, ale nebyl to pro mě problém. Moje maminka je Slovenka z Našického Markovce. Jako dítě jsem tam z Osijeku, kde jsem vyrostl, často jezdil. Všichni z matčiny strany mluví slovensky, takže jsem ten jazyk vlastně uměl, ale nemluvil jsem."
S češtinou se seznámil jak ve Vlatčiných Střežanech, tak při setkáních s hosty. A český host je dnes opravdu dobrým hostem. Kromě Poláků nechává personálu největší spropitné. „Ještě když slyší, že dobře mluvím česky, a když připomenu ženu Češku..." libuje si Tuna.
„Když jsem pracovala v jedné pulské pizzerii a přišli čeští turisté, hned mě k nim z kuchyně poslali. Host si velmi váží, když mluvíš jeho jazykem, a ještě jestli poskytneš obsluhu na výši," dodala Vlatka.
Do restaurace, ve které teď pracují, v předsezóně přicházejí Skandinávci, Němci a Japonci, s kterými prý je nejtíž se domluvit. V sezoně do ní chodí pestrá směsice cizinců, včetně Italů, kteří jsou prý nejkomplikovanějšími hosty. Žádají nejvíce pozornosti a nechávají za sebou hodně práce.
Vyhlášená konoba, ve které Šustićovi pracují, má na jídelníčku přes dvě stě jídel. Nabízí širokou škálu pokrmů od humrů (jastog), škeblí a ryb přes steaky až k istrijským specialitám s lanýži (tartufy). „Lanýži mají specifickou vůni, a tak je buď máte, nebo nemáte rádi. Ani mně se ze začátku vůbec nelíbily. Tartufát, paštika z lanýžů, která se přidává do jídel, vlastně vůbec nemá příjemnou chuť," vysvětlila nám Vlatka a dala přičichnout k lahvičce ze svých zásob. Její cena je 200 kun za dva decilitry. „Časem, jak jsem připravovala různá jídla s lanýži, a když vaříte, musíte přece ochutnat, jaké to je, tak jsem jim přišla na chuť. Rizoto s lanýži, do kterého jdou i žampióny a gambery, ráčci podobní krevetám (škampi), je výborné. „Z istrijských specialit pochválila ještě pljukance. „Je to zvláštní těstovina, něco jako naše šmudlánky. Ty plněné rukolou a pršutem jsou vážně dobré," říká Vlatka, jako i to, že má svou práci v kuchyni ráda.
A tak to u Šustićů běželo šest let, v létě práce v restauraci, v zimě si Tuna přivydělával ve stavebnictví. Narodila se nejmladší Elena, starší děti začaly chodit do školy. Bydleli ani ne sto metrů od pulské arény a zcela splynuli s prostředím, ač je to úplně jiný kraj s jiným jazykem. „Istrijské nářečí je náročné, teprve po roce jsem mu začala rozumět," říká Vlatka. „Matematika však byla neúprosná," uvažuje Tuna: „Ať děláte co děláte, když je špatná sezóna, nemůžete v létě vydělat tolik, abyste měli dost peněz na život přes zimu." Po jedné takové se Šustićovi rozhodli vrátit se do Slavonie.
V Pakraci zakotvili díky Leoně – ta si přála pokračovat s učením italského jazyka, kterému se začala učit v Pule. Zase jsou sice v podnájmu, ale platí jen čtvrtinu sumy, jakou by platili v Pule, kubík vody je tady za 4 kuny, tam za 14.
Jejich život na dvou kolejích má takový řád: když rodiče odjedou za prací, děti během týdne hlídá babička a o víkendu jdou k ní do Střežan. Když skončí škola, odjedou děti za rodiči a celé léto jsou s nimi v jejich sezonním bytě. Šustićovi známí, jeden starší pár, považuje děti skoro za vnuky a přiskočí, když rodiče odpoledne pracují. Když začne škola, děti se vracejí a na řadě je zase střežanská babička.
Antun junior nyní chodí do sedmé třídy. Velice ho zajímá informatika a rodiče jsou pyšní, že vloni obsadil první místo na županské soutěži z informatiky. Leona chodí do čtvrté třídy, má moc ráda matematiku, ale i jazyky. Číst se naučila, když jí bylo pět let, a všechny knížky v rodinné knihovně jsou její. Nejmladší Eleně je šest a na podzim půjde do školy.
Bavili jsme se ještě dlouho o rozdílech života v Istrii a v našem kraji „...humr je přeceněný, kilogram stojí 500 kun, za to tady dostanete celé prase... olivový olej je značka a je drahý. Ale i slunečnicový je výborný a slavonský sedlák musí do jeho výroby vynaložit daleko víc práce..." myslí si Tuna. „Žije se tam jinak, ženy tam nejen nemají ve zvyku péci koláče, ale ani je neumějí. Co já se tam jen napekla, a všichni se nad tím podivovali..." dodala Vlatka. „Děti si tam neváží svých zestárlých rodičů, jak je to obvyklé tady, a to se mi vůbec nelíbí." V. Daňková/vd a rodinný archiv

Read 471 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 44 2019

V Jednotě číslo 44, která vychází 9. listopadu 2019, čtěte:
- Svaz Čechů bude mít nové stanovy, rozhodlo předsednictvo
- V ruském Soči se konal seminář YEN
- Hovory s T. G. Masarykem v chorvatštině
- Představujeme Gospavu Brkićovou z České besedy Šibovec
- Žít se nemusí, ale pít pivo se musí – reportáž z Oktoberfestu
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi