V Bjeliševci se Zvonkem Uličníkem a jeho rodinou

ŽÍT NA VESNICI SE ZDÁ BÝT IDYLICKÉ, ALE NENÍ TOMU TAK

Pětičlennou rodinu Uličníkovu uvidíte v programech bjeliševeckého krajanského spolku na jevišti celou – rodiče Sandra a Zvonko zpívají ve smíšené pěvecké skupině, dcery Barbara, Maristela a Sunčica tančí ve dvou folklorních skupinách. Snaží se tak zachovat rodinnou tradici, mateřský jazyk a zvyky otce rodiny Zvonka Uličníka, který má kořeny ryze české.

„Obě větve mých předků pocházejí z Čech, a to nedaleko od sebe, z Valašska, tedy nedaleko města Valašské Meziříčí v Zlínském kraji na Moravě," říká Zvonko Uličník. „Otcova rodina přišla z obce Růžďka v okrese Vsetín, zatímco maminčina rodina, Adámkova, pochází ze stejného okresu, ale z obce Mikulůvka." Adámkovi se do Chorvatska přistěhovali v roce 1885, Uličníkovi o pět let později. Obě rodiny se hned usadily v Bjeliševci, kde žijí dodnes. „Můj praděda z Adámkovy strany měl šest let, když se rodina přistěhovala do Slavonie." Přesto, že mají podrobný rodokmen a na Moravě dokonce mají příbuzné, zřídka cestují po stopách svých předků. „Příbuzní, kteří tam žijí, jsou děti tatínkových bratranců a během času jsme se hodně vzdálili, takže se ani nenavštěvujeme," vysvětluje pan Zvonko. Uličníkovi si ale vyměňují návštěvy s přáteli, ke kterým cestují do Čech i dvakrát ročně, a tak mají se starou vlastí živé styky.
Před třemi lety shromáždili všechny příslušníky rodu Adámkových a tak zahájili obyčej rodinných setkání. „Uličníkovy nemusíme svolávat. Všichni žijí tady v Bjeliševci, prakticky vedle sebe. Jsou to moji dva bratři a já," říká pan Zvonko. Bratři Uličníkovi byli vlastně čtyři, ale jeden zemřel, takže dnes v Chorvatsku žijí tři rodiny s tímto příjmením. Jednou ze zvláštností Bjeliševce je to, že jde o jedinečnou enklávu, do které se přistěhovalo několik českých rodin. Vesničané uzavírali sňatky mezi sebou, takže dnes je více méně každý s každým v nějakém příbuzenském vztahu. Ze sto dvaceti obyvatel vesnice má většina příjmení Hruška, Macháček, Uličník nebo Adámek, kdežto všechny ostatní lze spočítat na prstech jedné ruky.
Pozvolna do krajanských rodin přibývali příslušníci jiných národností. Zvonko Uličník si například vzal Sandru Vukosavljevićovou, která má kořeny z Liky a Bosny, a dětství strávila v Záhřebu, kde žila s maminkou. „Když se maminka rozstonala, vrátili jsme se do Kutjeva a tady jsem se seznámila se Zvonkem," říká. V krajanském prostředí se paní Sandra vyzná výborně. Česky sice nemluví, ale všemu rozumí, koneckonců, zpívá ve spolkové pěvecké skupině.
Doma je převážně slyšet česká řeč, protože pan Zvonko usiluje o zachování češtiny a s děvčaty mluví výhradně svou mateřštinou. Dokud ale nejstarší Barbara byla ještě sama, nebylo tomu tak. „Žili jsme tehdy v Kutjevu a to byla úplně jiná atmosféra. Když jsme se vrátili do Bjeliševce, otočili jsme novou stránku."
Všechna tři děvčata chodí na hodiny češtiny, které vede Goran Hruška. „S výukou máme určité problémy. Učitelé, kteří sem přicházejí, se nezdrží dlouho." Kdysi byla v sousedním Tominovci česká škola, ale ta byla zrušena v roce 1962. Dnes výuku českého jazyka a kultury v místním domě v Bjeliševci navštěvuje jen šest dětí. Výuku mají jednou za dva týdny, když jsou zkoušky spolkových sekcí, aby se nemuselo dvakrát topit.
Ulic2Jinak to mají děvčata Uličníkova se školou složité a zajímavé. Nejmladší Sunčica chodí do čtvrté třídy do Tominovce, prostřední Maristela do sedmé do Kutjeva, zatímco nejstarší Barbara je studentkou třetího ročníku gymnázia v Požeze. Jde o jazykové gymnázium, které jí umožní studovat i mimo Chorvatsko, a čeština k tomu ještě dodatečně přispěje. Kromě toho chodí také na výuku slovenštiny, kterou má ve škole jako výběrový předmět. Všechna tři děvčata tančí ve folklorních skupinách Besedy, nejmladší Sunčica ještě navíc hraje na syntetizátor. Zvonko Uličník je v krajanském spolku činný od mládí. Bylo mu asi sedmnáct let, když vesnická mládež začala spontánně organizovat akce a vystupovat v českých lidových krojích. „Chodili jsme do Tominovce na češtinu, kde učila Bernarda Krytinářová. Ona nás nakazila krajanským tancem. Poprvé jsme se představili na kaptolských dožínkách před pětadvaceti lety." Z této generace dnes v Besedě není činný téměř nikdo. „Je nás málo a není lehké vyvíjet jakoukoliv aktivitu. Dnes máme dvě folklorní skupiny a pěvecký sbor, a tím to končí. Jedna taneční skupina právě přestala působit, protože její členové odešli studovat na vysoké školy do Záhřebu a Osijeku," říká paní Sandra. „Bojujeme, jak umíme," dodává Zvonko. „Alespoň nikdo nikomu nemůže říci, že nemůže zpívat ve sboru, protože neumí. Potřebujeme každý hlas, ať už je jakýkoliv," zavtipkoval. A opakovaně zdůrazňuje, že kvůli svému češství a proto, že se hlásí k české menšině, nikdy v životě neměl žádné problémy, „ani za komunistů, ani za domovinské války".
Oba manželé Uličníkovi pracují v požežské nemocnici. Sandra je zdravotní sestra na pediatrickém oddělení, Zvonko farmaceutický technik v nemocniční lékárně. Na místě tak sledují pokles porodnosti. „Ještě nedávno jsme pro oddělení porodnictví ročně objednávali přes tisíc identifikačních náramků pro novorozeňata, letos ale nebudeme potřebovat ani pět set." Úpadek je vidět také v Bjeliševci. „Už delší dobu se počet obyvatel pohybuje kolem sto dvaceti. Celá generace mladých se vystěhovala," shodují se Sandra a Zvonko. Jednoduše zde není žádná perspektiva – v samotné vesnici, kromě Václava Hrušky, známého výrobce kulenu, jednoho většího pěstitele zeleniny a jednoho farmáře, tu není nic. Všichni ostatní obdělávají jen zahrádky pro potřeby svých domácností.
Uličníkovi mají štěstí, že jsou v práci za necelých dvacet minut jízdy, a tak mohou pracovat ve městě a žít v klidném venkovském prostředí, v prostorném nově vystavěném rodinném domě. Ale stěží lze očekávat, že stejné štěstí budou mít jejich tři děti. Proto se pomalu připravují na to, že jednou budou ve velkém bjeliševeckém domě sami.
M. Pejić/mp a rodinné album

Bjeliševec je jednoduše jinačí
Protože je krajanskou enklávou, která si své zvláštnosti zachovala před asimilací, dochovala se v Bjeliševci i jiná čeština – nářeční, které u krajanů v jiných částech Chorvatska nenajdete. „Když jedeme někam na valnou hromadu, musím si předem připravit, co řeknu, aby to bylo správně, i když běžně mluvím česky," říká Zvonko.
Zvláštností Bjeliševce je i náboženství. Je tam totiž evangelická církev, která také přispěla k zachování národnostní identity. Už asi deset let přijíždějí evangeličtí kněží z České republiky, a tak mají ve vsi občas české bohoslužby.

Read 387 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 44 2019

V Jednotě číslo 44, která vychází 9. listopadu 2019, čtěte:
- Svaz Čechů bude mít nové stanovy, rozhodlo předsednictvo
- V ruském Soči se konal seminář YEN
- Hovory s T. G. Masarykem v chorvatštině
- Představujeme Gospavu Brkićovou z České besedy Šibovec
- Žít se nemusí, ale pít pivo se musí – reportáž z Oktoberfestu
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi