Print this page

S tajemnicí a pokladní jazvenické Besedy Đurđicou Hanžovou

MÁM RÁDA, KDYŽ SE DAJÍ KARTY NA STŮL

S tajemnicí a pokladní České besedy Jazvenik, rozenou Veselou, jsme se sešli na písničkovém večírku v Bjelovaru. Přinášíme vám střípky z jejího života v její malé vsi u Sisku. Při našem krátkém setkání se zamyslela nad tím, jaká byla Beseda kdysi a jaká je dnes, i nad největším problémem nejen jazvenického spolku – nedostatkem mladých.
V každé z našich Besed jsou lidé, kteří jsou hybnou pákou krajanského dění. Většinou jsou to předsedové, ale ani funkce tajemníků není zanedbatelná. Jsou většinou pravou rukou předsedů. V Jazveniku je jí v posledních třech letech skoro sedmdesátiletá Đurđica.

Osm let se jako pokladní stará o besední finance, což je její obor, v kterém pracovala ve firmě Autopromet Sisak. Členkou správního výboru je více než tři desetiletí. Od roku 2003, kdy byl v Besedě založen pěvecký sbor, je jeho členkou. Do desetičlenného pěveckého sboru Jiřiny chodí velmi ráda, protože si tam psychicky odpočine a zazpívá si staré písničky, které zná od rodičů. Dávno před tím, v osmdesátých letech, byla členkou besední taneční skupiny.
„Náš krajanský spolek byl v roce 1928 pobočkou sisackého, samostatně vznikl v roce 1932. V padesátých letech se u nás rozmohla éra divadel. Taky já jsem si zkusila zahrát už jako čtyřletá, ale bohužel si nevzpomenu na názvy her, ve kterých jsem hrála později. Ta první role byla němá, ležela jsem totiž v kolébce, ale přece jen si pamatuju, že jsem měla hroznou trému. Několikrát jsem na besedních akcích i recitovala, ale protože jsem byla drobná, museli mě postavit na židli, aby mě bylo vidět."
Dnes má Đurđica na starosti besední účetnictví: „Je to daleko náročnější než kdysi a vyžaduje hodně úsilí a času. Je třeba mít energii, kterou já už nemám. Potřebovala bych pomoc," postěžovala si. Dodala, že by bylo dobré, kdyby povinnosti v Besedě převzala mládež, která jim sice pomáhá, ale měla by se angažovat ještě víc. Někteří z nich by si třeba měli vzít na starost starší a dětskou folklorní skupinu, která je už dvacetičlenná. „Jsem asi moc zodpovědná a pedantní, protože musím mít hned vše hotové. Nic nenechám na poslední chvíli a to mi možná někteří mají za zlé. Jsem z těch, kteří chtějí vidět karty na stole, chtějí, aby se vše co nejdřív vyřešilo."
Hanz2

Do školy chodila Đurđica tři roky v Jazveniku a poté, když tam byla škola zavřena, do osmiletky ve vesnici Sela, a pak v Sisku do střední ekonomické. Když se provdala za Zagorce Milana a její starší sestra Nevenka za Ličana, se v jejich rodině čím dál méně mluvilo česky. To Đurđicu hodně mrzí: „Je mi líto, že se čeština u nás v rodině neudržela. Manžel, děti ani vnoučata česky bohužel neumí." Důvodem je možná to, že synové manželů Hanžových, Mladen a Tihomir, žijí přes dvacet let v Německu, ve Stuttgartu. Oba pracují jako malíři pokojů, i když to není jejich obor. Skončili střední školu: Mladen je energetikem a Tihomir strojním technikem. K rodičům jezdí každoročně, většinou o svátcích a v létě na dovolenou. „Když jsme byli mladší, jezdili jsme i my k nim, ale teď, kdy už jsme v letech, nám to už nejde. Nejčastěji cestujeme letadlem. Není to tak náročné jako autobusem nebo vlakem," tvrdí Đurđica. Také synové byli kdysi aktivní v Besedě: „Mladen doprovázel sedm let na harmoniku folklorní skupinu a Tihomir krátce tančil a doprovázel recitátory na kytaru. Manžel pomáhal hlavně při pracovních akcích."
Đurđica zdůraznila, že je na svůj český původ hrdá: „Je smutné, že někteří se stydí za to, že jsou Češi. Snad proto nás ve vsi ubývá." Důkazem toho jsou čísla: v jazvenické Besedě je podle Đurđiciných slov jen patnáct Čechů, naštěstí mají i vnější členy, kteří jejich řady doplňují. „Jsme rádi, že jsou mezi námi i Chorvaté, kteří s námi tančí a zpívají. Češi se k tomu totiž moc nemají. Dodnes si pamatuju, co mi v roce 1965 řekl ředitel podniku, kde jsem pracovala: „Česi, to su vredni ljudi." Proto nechápu, proč se lidi nepostarají, aby v jejich dokumentech byla uvedena jejich česká národnost. Asi před deseti lety jsme měli možnost chodit na kurs češtiny v Besedě, větší zájem o něj ale měli většinou starší krajané a lidé jiné národnosti, než naše česká mládež. Do nejmladší taneční skupiny chodí dvacet dětí, což je hodně. Na základě své vlastní zkušenosti se svými dětmi, které se mi nepodařilo naučit česky, bych rodičům doporučila, aby to těm svým umožnili," říká Đurđica, která pamatuje časy, kdy se v Jazveniku hovořilo jen česky.
Hanžovi se při své práci v podniku zabývali zemědělstvím. Měli krávy, prasata, drůbež. A nyní? „Teď, co jsme už jednadvacet let v důchodu, nám stále víc chybí naši synové a vnoučata. Často nás trápí nostalgie. Ale co naplat, dělí nás dálka. Na druhou stranu, když vidíme, jaká je situace v Chorvatsku, jsme rádi, že mají práci a zajištěnou existenci nejen pro sebe, ale i pro své děti. Když je nám nejhůř, nasedneme do letadla a navštívíme je, není to zase kraj světa."
A. Raisová/ar a rodinný archiv

Kdysi žily v Jazveniku čtyři rodiny Veselých, dnes ani jedna
„Naše rodina se do Jazveniku přistěhovala v roce 1882," vypráví solidní češtinou Đurđica. „Můj praděda František Veselý s manželkou Annou, roz. Skálovou, se sem přistěhoval s pěti dětmi – dvěmi dcerami a třemi syny z české vesničky Masojedy, která leží asi deset kilometrů východně od Prahy. Dnes tam žije asi devadesát obyvatel." Nejstarší z dětí byl Đurđicin děda František Veselý, který se do Jazveniku dostal jako šestnáctiletý. Po několika letech se oženil s Františkou Mlíkovou z Jazveniku a společně měli dokonce čtrnáct dětí! Z toho jen osm přežilo, čtyři synové a čtyři dcery. „Nejmladší z nich byl můj tatínek Josef-Pepa Veselý, který se oženil s mojí maminkou Slavicou, Chorvatkou z Gorského Kotaru. V rodině se mluvilo chorvatsky a česky. Otec česky a maminka chorvatsky. Česky se naučila později a neměla s tím problémy. Příjmení Veselý smrtí mého otce v roce 1995 v Jazveniku zcela vymizelo. Dřív tam žily čtyři rodiny tohoto příjmení, dnes ani jedna.

Read 477 times