Mladá krajanka na daleké cestě

Ázerbájdžán je malý stát, ležící na pobřeží Kaspického jezera, a maličký se zdá už proto, že je obklopen opravdu „velkými sousedy“ jako je Rusko na severu, Kazachstán na severovýchodě, Turkmenistán na jihovýchodě a Írán na jihu. Že Ázerbájdžán není jen malý postsovětský stát s velkými komplexy a problémy, jsem zjistila minulé léto, kdy jsem měla nečekanou příležitost navštívit ho.

Bylo to koncem letního semestru, kdy jsem si na své Fakultě politických věd v Záhřebu všimla konkursu na téma: Co víš o Ázerbájdžánu? A co nevím!, vykřikla jsem. Právě jsem totiž připravovala zkoušku, která vyžadovala i komparativní analýzu zemí střední Asie. Z osmi nabídnutých témat jsem si vybrala ekonomii a svou esej poslala na adresu ázerbájdžánského velvyslanectví. Polovinou srpna mi hlásili, že jsem jedna z vítězů konkursu, a že mě spolu s desíti dalšími šťastlivci z Chorvatska čeká zcela zdarma návštěva tohoto státu. Dostala jsem se tak do mezinárodní skupiny studentů, kteří vyhráli v soutěži ve svých státech. Bylo nás kolem osmdesáti z jedenácti států: z Kataru, Tuniska, Jordánska, Malajsie, Řecka, Švédska, Švýcarska, Slovenska, Rakouska, Francie a samozřejmě Chorvatska.
Cesta letadlem do 3700 kilometrů vzdáleného Baku, hlavního města Ázerbájdžánu, byla velkým zážitkem už proto, že jsem ještě nikdy necestovala od Daruvaru tak daleko. Baku je moderní město, ve kterém se mísí orientální prvky s evropskou secesí, se zřejmým ekonomickým rozkvětem. Ázerbájdžán ho prožívá od chvíle, kdy se před desetiletím otevřel zahraničním investicím, což přivedlo ke stabilizaci čerpání nafty a rozvoji neropného průmyslu.
 Největší investicí je stavba nového přístavu Alyat jižně od Baku, při které se velmi dbá o ochranu životního prostředí. Nafta se totiž v Ázerbájdžánu čerpá přímo z Kaspického jezera. To je sice třikrát větší než náš Jadran, ale stát z toho nemá žádné výhody, protože je to moře zavřené.
Náš devítidenní pobyt v Ázerbájdžánu byl organizován tak, abychom se co nejlépe seznámili s jeho kulturu, dějinami a současnou politickou situací. Procestovali jsme téměř celý stát a navštívili jeho nejdůležitější města. Kromě Baku to byly Ismailly, Karavansaray a Mingechaur. V městě Qabala jsme lanovkou vyjeli do největšího ázerbájdžánského lyžařského střediska v samém srdci ázerbájdžánského Kavkazu. Prohlédli jsme si řadu muzeí, etno vesnic a archeologickou lokalitu v Gobustanu.
Ázerbájdžánci do objevu nafty začátkem 20. století většinou žili v roztroušených plemenech a zabývali se dobytkářstvím. Pozná se to především v gastronomii. Ázerbájdžánský jídelníček je plný zajímavých kombinací pečeného masa s mléčnými produkty. K místním specialitám se řadí jogurtová polévka a kutabi, což je druh placky, která se kombinuje s různými pomazánkami. Dávají se do nich velice aromatické trávy a koření, takže jsem potřebovala nějakou dobu, abych jim přišla na chuť.
Jak jsou Ázerbájdžánci přívětivý a veselý národ, vždy vstřícný k cizincům, jsme zjistili, jakmile jsme začali sami cestovat metrem a poznávat Baku. Moc se mi líbily jeho okrajové čtvrti, které jsou jinačí než glamour a modernost „bílého města“, jak se zde říká evropsky vypadajícímu centru.
Průměrný obyvatel Baku je pilný dělník a řádný daňový poplatník. Obchody a řemeslnické dílny jsou většinou rodinné podniky, otevřené 24 hodiny denně. Ulice nikdy nejsou pusté, i v noci se sedí na prahu domu a rozmlouvá a debatuje se pod světly pouličních lamp.
 Ázerbájdžánci mají rádi pivo, několik domácích jsem ochutnala. Velice populární je i pivo, které se dováží z Turecka, země se kterou Ázerbájdžánce váže zvláštní přátelství. Nejlepší pivo jsme však pili v jedné hospůdce, do které se sestupovalo doslova dírou v chodníku. Když jsme však byli dole, jednali s námi lépe než v Hiltonu. Majitel, starší pán, seděl za jedním stolem a se svou společností hrál karty. Hned jak slyšel, že mluvíme slovanskými jazyky, přepnul televizi na jeden z ruských programů. Pozvali jsme ho za náš stůl a přisedl si. Zajímal se o nás, kdo jsme a jak žijeme, stejně tak my o něj. Jeho počáteční rezervovanost roztála a my u piva strávili opravdu hezké chvíle. Snad proto nás cestou do našeho hotelu, tak asi dva bloky od hospody, dohonil jeho syn a vrátil nám asi třetinu peněz, kterými jsme zaplatili účet. Prý jsme přeplatili... dojalo mě to gesto. Jestli se ještě někdy vrátím do Baku, určitě ještě jednou toho pána navštívím.
Ázerbájdžánci jsou opravdu přátelští a milí lidé. Objímání a vedení se za ruce je zde jev velice častý, a to nejen mezi páry. Dělají to i třeba dvě ženy či dva muži. I když je zde islám většinové náboženství, je to jinačí islám než v arabských zemích. Proto zde ženy většinou nemají pokrytou hlavu a odívají se podle vlastního vkusu.
 Je to výsledek historického rozvoje. Ázerbájdžán se totiž už v roce 1918 stal prvním demokratickým islámským sekulárním státem na světě. Rozvoj samostatnosti přerušil rok 1920, kdy se Ázerbájdžán na dlouhá léta stal federativní jednotkou tehdejšího SSSR. Znovu se osamostatnil v roce 1991. Za otce domoviny se považuje Heydar Aliyev. Busty a plakáty s jeho podobiznou najdete všude ve městě. Velice se oslavují i jiné osobnosti, významné pro formování ázerbájdžánského národa, padlé za sovětské okupace a za války s Arménií, ale i ruští spisovatelé Puškin a Ljermontov. Ti byli za císařského Ruska vyhnáni na Kavkaz, o kterém pak nadšeně psali.
Možná se budete divit, ale dnes Ázerbájdžánci mezi významné osobnosti počítají i Ell a Nikky, či Eldar a Nigar, hudebníky kteří v roce 2011 vyhráli v Eurosongu. Je to také tím, že svůj stát považují za součást Evropy, což je výsledek dlouhé ekonomické a politické spolupráce s evropskými státy.  
Své dvacáté druhé narozeniny jsem oslavila na Kavkaze, v pětihvězdičkovém hotelu a s dortem, který pro mě připravil personál. Druhého dne bylo překrásné počasí a slunili jsme se vedle hotelového bazénu a byli smutní. Byl to předposlední den našeho pobytu v tomto státě a celá naše mezinárodní společnost byla velice smutná, že se rozejdeme. Naše chorvatská skupina se nejvíce přátelila se skupinou mladých lidí z Jordánska, Řecka a Švýcarska. Nejvíc mě překvapili kolegové z arabských států, jejich celková otevřenost pro komunikaci.
Cesta do Ázerbájdžánu byla pro mě opravdu jedinečná. Během ní jsem se dokonce naučila základům protokolu v diplomacii, čili, jak se chovat ve společnosti státníků. A jsem pyšná, že jsem toho dosáhla vlastní prací.


Silvie Jesenášová/sj, přeložila V. Daňková

Read 382 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi