Print this page

Krajanka Zora Sigalová si žádné dožínky nenechá ujít

  • Posted on:  čtvrtek, 27 srpen 2015 00:00

JEŠTĚ SE NEDÁM!
Dny utíkají tak rychle, že se z nich za chvíli stane řádka let, ani si toho nestačíme všimnout. O tom jsme si popovídali s paní Zorou Sigalovou, která se v myšlenkách ráda vrátila do svého dětství a vyprávěla nám o zážitcích z mládí.

Protože se od osmé třídy základní školy zúčastnila snad všech dožínkových slavností, nemohli jsme se vyhnout ani srovnání tehdejších dožínek se současnými. A došli jsme k zajímavému závěru: je asi málo lidí, kteří se aktivně zúčastnili tolika dožínkových slavností jako Zora Sigalová
„Narodila jsem se v Bosně. Měla jsem dva bratry a sestru. Bohužel, bratry už nemám. Sestra Věra žije v Záhřebu, ale i v Daruvaru je velmi často. Po druhé světové válce jsme v roce 1946 reemigrovali do České republiky, přesněji do Prahy, kde jsem začala chodit do první třídy,“ řekla nám Zora. Zasmála se vzpomínce, na kterou bude pamatovat do konce života. „Maminka nás dříve neučila českému jazyku, protože za války byla v Bosně nebezpečná situace. Jednoho dne do školy přinesla učitelka tři obrázky. Ukázala první a řekla, že je to slepice. Já jsem vstala, dala ruce do boku a řekla: „Nije! To je kokoš.“ Když učitelka opakovala, že je to slepice, zase jsem vykřikla, že to není slepice, ale kokoš. Učitelka ukázala druhý obrázek. Byly tam kvočna a kuřata. Znovu jsem protestovala: „Nije! Kvočka i pilići.“ Stejně tak tomu bylo i s třetím obrázkem. Byl na ní kohout, ale dříve než učitelka otevřela pusu, vykřikla jsem: „Vidi, to je horoz!““
Této své vzpomínce se paní Zora ještě dnes srdečně směje. A vzpomíná dál: V Praze ukončila tři třídy a polovinu čtvrté a od roku 1950 pokračovala na České základní škole J. A. Komenského v Daruvaru. Hned po základní škole začala tancovat v besední folklorní skupině. „Cvičil nás Štěpán Ambrož, všichni jsme mu říkali Strejček. K tanci mě lákala společnost. Všude jsme chodili spolu a bavili jsme se. Trvalo to čtyři roky. Po ukončení českého oddělení gymnázia v Daruvaru jsem se dostala do Sarajeva na vyšší pedagogickou akademii, kde jsem vystudovala matematiku a chemii.“ Zdůraznila, že české gymnázium bylo jiné, než je dnes. Všechny předměty se učily v češtině, kromě chorvatštiny.
Po ukončení dvouleté vysoké školy se vrátila do Chorvatska a hned začala pracovat na škole v Končenicích. Bylo to její první i poslední pracovní místo. Strávila zde nepřetržitě celé 43 roky. „Od samého začátku jsem vedla také dětskou taneční skupinu. Zúčastnili jsme se různých programů a přehlídek, a také dožínek. Moje první dožínky byly v Kaptole, ale to jsem ještě byla žačka. Jeden kaptolský krajan řekl, že na nocleh může vzít třicet tanečníků, a zrovna tolik nás bylo z Daruvaru a Lipovce. Do Kaptola jsme jeli náklaďákem, protože nebyly autobusy, a spali jsme ve stodole na slámě. Byl to skvělý zážitek. Po akademii nás o půlnoci lipovečtí chlapci přišli houkáním postrašit. Vlezli si za vozy a já jsem jednoho z nich chytila za vlasy. Nedozvěděla jsem se, kdo to byl, nepřiznal se, ale už nás strašit nepřišli!“ Od té doby byla paní Zora na každých dožínkách, buďto jako tanečnice, nebo jako vedoucí skupiny, anebo v poslední době na stánku s knihami. A samozřejmě jako divák.
V její paměti ještě pořád žijí hezké vzpomínky na ty časy. Lituje, že se mladí už neumí společně bavit a využít dny, kdy je hodně Besed na jednom místě. „Pamatuji si na dlouhou řadu, když jsme čekali na oběd. Nešli všichni najednou, takže jsme ve skupinkách v krojích seděli na jevišti i na trávě. Mládež z různých Besed se mezi sebou scházela, společně bavila a obcházela krámky. Dnes už to neuvidíte. Jakmile program skončí, mládež se rozejde, a tenkrát jsme až do deseti hodin večer ještě byli v krojích, bavili se, tancovali. Užívali jsme si dožínek a potom se o tom dlouho mluvilo.“
Z 2Dožínky se od Zořina mládí v mnohém změnily. „ Nacvičovalo se jen dva nebo tři měsíce před slavností. Když skončila škola, zkoušelo se skoro každý den. A dožínky, nebo tehdy obžínky, se konaly každý rok. Dnes se konají každý druhý rok a po celou tu dobu se připravují. V sobotu večer se vždy konala akademie, na které domácí připravili program o životě na své vesnici. Už jsem to dlouho neviděla. Proto mě potěšil páteční program letošní oslavy 90. výročí dožínek. Vzpomněla jsem si na své mládí a na to, jak to bylo kdysi. Další změna je v průběhu samotné oslavy. Ráno se jelo do průvodu, ten se v deset hodin formoval, v poledne byl takzvaný tábor lidu, na kterém měli vzácní hosté projevy. Následoval oběd, při kterém jsme se spolu bavili. O čtvrté hodině se vystupovalo v hlavním dožínkovém programu. V současnosti je to pořadí trochu změněno.“
Každý účastník si z dožínek něco zapamatuje a dlouho to nese v sobě. „Kaptol si budu navždy pamatovat. Nejen, že jsem tam spala na slámě, ale jednou sem tam i pořádně zmokla. Nevědělo se, jestli bude průvod, protože bylo hodně mraků a chystal se déšť. Když „vykouklo“ sluníčko, vyšli jsme, ale zakrátko se slunce schovalo a spustil se déšť. Zmokli jsme, a když jsme měli tančit na jevišti, klouzalo nám to a museli jsme dávat velký pozor.“
Být učitelkou na škole je hezké, říká paní Zora: „Kdybych se znovu narodila, zase bych si to vybrala. Líbí se mi práce s dětmi. Je potřeba přizpůsobit se jejich úrovni, jinak si nebudeme rozumět. Když někoho z bývalých žáků ve městě potkám, tak se mi hned přiblíží, aby mne pozdravil. Už jsou to dospělí lidé a je hezké vyslechnout, čím se zabývají, a zavzpomínat na jejich dětství.“
Paní Zora odešla v roce 2003 do důchodu a o tři roky později přestala vést taneční skupinu. Na dožínkách však nechyběla. „Když jsem tančila, tak jsem myslela jen na kroky. Ale když jsem začala nacvičovat, musela jsem myslet na všechno: jak jsou tanečníci oblečení, jak jsou dívky učesané, jestli si sundaly všechny ozdoby, jestli mají namalované nehty… A ke všemu jsem sama pro ně vymýšlela kroky a sledovala, jak tančí. Jednou mne dokonce pozvali, abych zaskočila při vystoupení za chybějící tanečnici. Bylo to v Ivanově Sele. Přišel za mnou „strejček“ Ambrož a řekl: Zorko, pojď sem. Postavil mě na místo a tančila jsem.“ Během svého života věnovala paní Zora deset let také vedení divadelní skupinky v Končenicích.
Takový aktivní besední život ani roky nezastavily. Zoru ještě pořád můžete vidět na jevišti s divadelní skupinou daruvarské Besedy, ale i v Burianově knihovně. Také letos se zapojila do příprav na oslavu výročí dožínek. S úsměvem říká: „Všichni vědí, že mě mohou kdykoliv pozvat na pomoc. Nebude mi to vadit ani až budu mít osmdesát let, stačí, když mě přivezou a potom zase odvezou domů.“
Jedna všeobecně známá moudrost praví, že nezáleží na tom, kolik je let v našem životě, ale kolik života je v našem věku. „Ještě pořád se cítím mladá,“ říká paní Zora, a my jí věříme.
Rahela Cengerová/rc a archiv

Read 487 times