„Rodiče měli pochopení pro mé přání zůstat v Osijeku, odkud je můj přítel Ivan. Je to opravdu hezké město, moje studentská léta byla krásná. Ale sehnat práci se mi nepodařilo ani po dvou letech. A to jsem na kole objela všechny základní školy nejen ve městě, ale i v nejbližších vesnicích. Nikde se pro mě nenašla žádná práce, ani takzvaná stáž!“
Nezbývalo, než přivydělávat si, v čemž už měla Kristina velké zkušenosti. Tři roky pracovala na brigádě v informační službě T-Com, pak v Top-shop, byla hosteskou, asistentkou ve výuce, ale „s diplomem mě už nikdo nechtěl.“ Mladý pár si nenechal ujít příležitost vydělat si něco během léta a našel si práci na Krku v zábavním parku. „Prodávali jsme lístky, uklízeli, starali se o zábavu pro děti, což pro mě byla skutečně dobrá jazyková praxe, mluvila jsem tam česky, anglicky, německy...“
Během druhé sezóny u moře se rozhodli všechny vydělané peníze investovat do letenky a zkusit si najít práci v Irsku, kam v posledních letech míří hodně mladých z Chorvatska. „Ivanův kamarád, který tam už pracuje, nám nabídl pomoc při hledání bytu i práce. Hodně jsme o tom uvažovali a nakonec si řekli, jestli to nezkusíme teď, tak toho jednou možná budeme litovat. Maminka nebyla šťastná, ale tatínek hned řekl, držte spolu, jste mladí, zkuste to.“
Do Dublinu se dostali koncem listopadu 2014 a hned se šli přihlásit na příslušný úřad – stačil jim k tomu jen chorvatský občanský průkaz. Tam vysvětlili, proč přiletěli do Irska a co chtějí dělat. Za pár týdnu poštou dostali takzvaný PPS průkaz, čili povolení k práci a pobytu, a Kristina s Ivanem si začali hledat zaměstnání: „Tam se to dělá i tak, že sepíšeš svůj životopis, vytiskneš leták a věšíš ho v obchodech, hospodách, restauracích… Ze začátku jsem se styděla takto se nabízet, ale dělají to všichni, tak jsem si zvykla...“
Během měsíce mohli začít pracovat ve velkém skladu a balírně ovoce za minimální mzdu, tehdy 8 eur za hodinu (dnes už je to 9,15 eur). „Bála jsem se, že to bude pro mě fyzicky hodně těžká práce, ale je to spíš psychicky těžké vydržet celých osm hodin dívat se, třeba na borůvky, třídit je, vážit, dávat do mističky. Pracuje tam hodně Chorvatů a Poláků. Pracuje se v různých směnách, jen vám pošlou SMS, kdy máte přijít. Musela jsem se smát sama sobě, když jsem ještě za tmy šla pěšky čtyřicet minut Dublinem, abych přišla do práce na pátou hodinu. Vzpomněla jsem si, jak mi na začátku studia v Osijeku radili, abych nechodila sama v noci, že to není bezpečné, a já se toho držela...“
Při pohovoru úředníci Kristině řekli, že se svým chorvatským diplomem bohužel v Irsku nemůže pracovat ve škole, anglický jazyk je tam přece jen jinačí, ale ať to zkusí v mateřských školách. Sledovala konkursy a psala žádosti. „Asi za měsíc mi z jedné školky volali, že mám přijít na pohovor. Šlo o zastupování vychovatelky na dva dny v týdnu. Řekla jsem si, výborně, dva dny méně ve skladu a šla jsem. Ptali se mě na různé věci a já po pravdě přiznala, že jsem v životě dítěti nevyměnila plenku a že s tak malými dětmi vlastně nemám zkušenosti. Jaká byla moje radost, když mi volali, že mě nejen vzali, ale k tomu na plný úvazek! Právě jsme malovali náš pronajatý byt a já se štětkou v ruce skákala štěstím.“
Už rok je tedy Kristina vychovatelkou v jedné soukromé mateřské škole: „Je to Montessori školka, takže pro každé dítě vedu zvláštní sešit, ve kterém píšu kolik jedlo, spalo, jaké byly plenky a co je eventuálně třeba doma dělat. Sešit si s rodiči vyměňujeme. Rodiče mi vždycky, když si pro dítě přijdou, poděkují, že jsem se o něho starala, k Vánocům mi přinesou i dárek. Musím přiznat, že mě mají rádi a také chválí moji angličtinu.“
Mladému páru se v Irsku žije dobře – Ivan pracuje i dále ve skladě, ale povýšil a teď je team-leader. Bohužel, ve své profesi – vystudoval mediální kulturu – si v práci asi těžko sežene. „Do Irska přijíždí za prací dva typy lidí. Jedni si říkají, že budou na začátku třeba i čistit záchody, než si najdou něco lepšího – tak jsme uvažovali i my. Druhý typ lidí si myslí, že tu teče med a mléko, a že hned budou manažery. To ale nejde tak snadno,“ vysvětlila nám Kristina to, proč se do Irska z Chorvatska odjíždí za prací, i proč se pak něktěří vrací, a pokračovala:
 „Na rozdíl od Německa, kde se snadno najde obyčejná manuální práce, ale těžko práce v oboru, Irsko hledá právě mladé lidi s diplomem, jen je třeba vydržet. Tak jsem já na začátku překousla balení ovoce, ale během tří měsíců se mi v Irsku podařilo to, co jsem v Chorvatsku nemohla ani za dva roky – dostat stálé zaměstnání. Teď oba pracujeme a můžeme slušně žít, nemáme se vlastně do Chorvatska proč vrátit. Vrátím  se akorát, abych se tu vdala.“
Dublin Kristině a Ivanovi hodně připomíná Osijek, má řeku, hodně zeleně. Podnebím se zase podobá našemu přímoří. „Irové mají rádi Chorvaty, což je docela logické, protože jsme si podobní i povahově. Rádi jsme veselí, rádi si něco vypijeme, ale když se pracuje, tak se pracuje. Chorvaté zde mají pověst dobrých pracovníků.“
Samozřejmě existuje i celá řada rozdílů: „Všichni jsou tam moc slušní, jsou přátelští a otevření. Každý pomůže. Stalo se mi, že jsem ztratila peněženku s týdenní výplatou, a moje kolegyně a vedoucí našli zp sob jak mi část nahradit... Káva se tu nepije jako u nás, kupuje se a pije ta „na ven“, přesto jsou restaurace plné. Všichni tu pracují po celý den a nemají čas doma vařit. Co se týká cen, nájem bytu je drahý, také alkohol, cigarety a řemeslnické služby. Například stříhání a účes vás přijde na 60 eur, zato je jídlo v Lidlu levnější než v Daruvaru.“
Kristina a Ivan v Dublinu opravdu zdomácněli, a tak si někdy dělají typickou irskou snídani: „Takové zvláštní jitrničky, podobné našim ,krvavicím‘, k tomu vajíčka, houby, fazole nebo hrášek či margarin a toast.
Jak to bude dál, uvidíme. Máme práci a můžeme se mít jen líp. Naši rodiče jsou na nás pyšní, že jsme úplně soběstační.“         

V. Daňková/vd