Vyprávěl o tom, jak se v Brestově stavěl Český dům, jak se hrála divadla, jak vzkvétal kulturní život a jak Beseda kdysi pracovala. Je až neuvěřitelné, kolik dětí v té době chodilo do české školy.
Šestaosmdesátiletý Václav vyprávěl o svém čtyřicetiletém působení ve správním výboru Besedy, desetiletém ve funkci pokladníka a pětiletém ve funkci domovníka Českého domu, kterou převzal po tatínkovi.
„Český dům se stavěl v letech 1936–39 na místě starého domku rodiny Vernerovy. Nejdřív se připravilo dřevo a ostatní stavební materiál. Finančně pomáhala Československá banka z Daruvaru,“ začal s vyprávěním brestovský pamětník a hned také vysvětlil, proč bylo nutné dům vystavět.
„Beseda měla v té době hodně členů. Na stavbě se podílela celá vesnice. Tehdy v ní žili samí Češi a jen několik srbských a chorvatských rodin. Každý dal na stavbu tolik peněz, kolik mohl. Bylo to zápsáno v kronice, která se ale v druhé světové válce záhadně ztratila.“ Z poutavého výkladu jsme se dozvěděli, že při pokládání dvou základních kamenů každý, kdo finančně přispěl, symbolicky na ně poklepal. Nasbíralo se hodně peněz. Každý na stavbě odpracoval, kolik se mu řeklo. V. Klígl si připomněl, že vedle Domu byla hospoda. „Byla otevřena v letech 1910–1940 a patřila hostinskému Fráňovi Čuchnilovi. Ten ale ze stavby Domu nebyl nadšený, protože si byl vědom, že se v něm budou konat zábavy a že on přijde o tržbu. Skutečně tomu tak bylo, zábavy se konaly často. Budova, kde byla dříve hospoda, stojí dodnes, je v ní ale obchod,“ řekl Václav. On sám byl v Domě před domovinskou válkou domovníkem. V této funkci se od té doby vystřídalo mnoho krajanů. V poslední době se o Dům stará Miroslav Staňa, který v něm i bydlí.
A jak to vypadalo ve škole? zajímá nás. „Když jsem chodil do třetí třídy, to bylo ve čtyřicátých letech 20. století, bylo nás ve třídě čtyřicet. Tehdy nás učila Cecílie Řeháková z Prekopakry, Čeněk Petr z Hercegovce, Bohouš Brzobohatý z Trojehlavy, Vladimír Němec z Kaptola, Ota Sakař z Uljaniku a mnoho dalších. Od roku 1926 do 1941 jsme měli českou školu, která byla během války zavřena. Během války se vyučovalo jen chorvatsky.“ Aby mohlo být v roce 1944 české oddělení otevřeno, byli do školy jmenováni učitelé Václav Volf a Karel Pokorný. Učila v ní i Marie Pihýrová z Daruvaru, Bohouš Brzobohatý z Trojehlavy, Slávek Souček z Dežanovce, František Heveroch z Dolan, Elenka Podsedníková z Daruvaru a Romana Jurićová z Končenic. Když jsem chodil do školy, učilo se dopoledne i odpoledne. Učitelé byli nositeli kulturního dění ve vsi. Brestovská česká škola pak působila v letech 1944 až 2001, kdy byla pro malý počet žáků zrušena. Od školního roku 2013/14, kdy do ní chodilo pět žáků, se v ní znovu učí. „Kdo se v ní ale bude učit, když se rodí čím dál tím méně dětí?“ zeptal se Václav a sám si odpověděl: „Vždyť letos není do české školy zapsáno ani jedno dítě a do chorvatského oddělení jen tři!“
V době Václavova mládí se hodně hrála divadla. „Jednou z nejlépe navštívených byla hra Černý kříž v poli, hrál jsem v ní hlavní roli,“ uvedl Vencl a vyjmenoval některé herce: „Rudan Kasal, Mirek Matoušek, Marie Šustrová, Božena Čuchnilová a další. Každou zimu jsme sehráli jedno až dvě představení. Režii měli na starosti manželé Slávka a Ivo Ulrichovi. Divadlo v Brestově se hrálo od čtyřicátých let až do konce 20. století. Hostovali jsme v Dežanovci, Končenicích, Lipovci a okolí. Divákům tenkrát nevadilo, že sedí na dřevěných lavicích a že kulisy jsou plátěné. Dělali je učitelé s truhlářem a byly oboustranné, na to jsme byli hrdí.“
„Lidé vždy chodili do Domu rádi, když se nekonaly oslavy, hrály se tam karty nebo se promítaly filmy. Vzpomínám si třeba na jednu z kateřinských zábav, kterou Beseda uspořádala. Na jedné straně sálu se dodělávala podlaha a na druhé tančilo padesát párů... Takový byl o zábavu zájem. Skoro každý víkend se tam něco dělo,“ říká Václav o činnosti spolku. Zdůraznil, že Beseda nevynechala ani jedny Dožínky.
O současné situaci ve vsi konstatuje:„Lidí je tady čím dál méně, odcházejí pryč za prací, a tak je dost domů na prodej. Je tu ale také dost svobodných chlapců a velký nedostatek děvčat. Ve vsi žije plno přistěhovalců z Bosny a Čechů ubývá,“ říká pan Klígl. Doufejme, že se situace zlepší a že vesnici čeká lepší budoucnost. A. Raisová/ar a archiv

Zvoník u Petra a Pavla
Pan Klígl byl kdysi v brestovském katolickém kostele sv. Petra a Pavla zvoníkem. Podle jeho slov kostel vystavěli Češi a Chorvaté kolem roku 1910. Vyprávěl nám, jak se stal zvoníkem a co to obnáší: „Po smrti mého otce, který byl deset let zvoníkem, jsem to převzal já a dělal jsem to také tak dlouho. Předtím jsem dvacet let pomáhal v zákristii. Teď zvoní Marie Santová. Má to mnohem snadnější – jen tlačí na knoflíky,“ zasmál se náš hostitel. Zvonění je totiž automatizované.
Jak jsme se dozvěděli, do kostela chodí málo lidí. Kdysi mši navštěvovalo hodně mladých. Staří jdou do kostela jen o svátcích. Když někdo zemře, zvoní se večer a druhý den, jedná li se o muže, třikrát na velký zvon a když zemře žena, zvoní se dvakrát na oba zvony, malý i velký.