Tato pohádková směsice stylů měla za následek, že zámek na Dioši byl nejčastěji na titulních stránkách naší Jednoty, nechyběl na ní, ani když časopis vycházel v černobílém vydání a ani později v každém desítiletí v barvě.
Jak krásný byl kdysi, nejlépe ukazují dobové pohlednice. Bohužel o něm naleznete mnoho nepřesných údajů. Před dvěma lety na ně upozornil Dubravko Adamović, pracovník bjelovarského muzea, který velice usiloval o jeho záchranu. Tehdy se zámek prodával, a to za přemrštěnou cenu 2,2 milionu eur. Vyvolalo to pochybnosti o tom, zda nejde o manévr, jak zámek, který je kulturní památkou první kategorie, oklikou prodat cizinci. Kupec se však nenašel, ani když cena klesla o půl milionu.
Toto honosné rodinné sídlo dala v roce 1904 vystavět vdova Paula Tüköryová jako vzpomínku na svého manžela Alajoše z rodu posledních šlechtických panovníků daruvarského zámku. Zámek bohatě zdobily obrazy a sochy a dominantní vitráž svatého Michaela (Mihovil) v hlavním sále.
Po první světové válce zámek vlastnili Kulmerové, pak švýcarská banka. Zda ho na samém začátku druhé světové války koupil či dostal do vlastnictví řád salesiánů Dona Boska, je nejasné. Řád v něm v souladu se svým posláním, kterým je výchova mládeže, ihned otevřel školu. Zámek dostal i nové jméno – Marijin dvor (Mariin dvůr), a to podle údajně zázračné sošky Panny Marie Pomocnice v kapličce, která vznikla v bývalém hlavním sále.
Po válce byl zámek znárodněn a salesiáni ho museli opustit – kaplička byla zrušena, soška v procesí odnesena do Sirače, farnosti, která salesiánům patří dodnes. Škola zůstala. V dobách, kdy ve staré škole v Končenicích nebylo dost místa pro všechny žáky, byly třídy po celém zámku. Později v něm sídlila dílna na pletení proutěných košíků a také večerní škola pro veterinární techniky. Vzdálenější kursisté na zámku bydleli.
Nejdéle se zde zdrželi učitelé. Ve dvou bytech v přízemí se vystřídalo několik rodin, mezi nimi i rodina Částkova: „Bydleli jsme v zámku pět let, ale nějak moc romantické a praktické to nebylo. Nahoře na patře vládlo takové zvláštní ticho, že jsem tam večer nerad chodil. V noci se tam honily myši a houkaly sovy. Jedině zjara jsme si uvědomovali, že je to na zámku vlastně hezké. I dnes vzpomínám na ptačí koncert, který začínal hned s rozbřeskem,“ pověděl nám pan Milivoj, který nyní bydlí jen o pár domů dál.
Zámek byl koncem šedesátých let proslulý vesnickými zábavami a festivaly, které se zde konaly v hlavním sále pod bdělým okem svatého Michaela. Je to jediný zbytek někdejší zámecké krásy. V sedmdesátých letech budovu často využívalo vojsko. Byl tu dokonce štáb akce Bilogora 77, ve které nad Diošem létaly helikoptéry a po vesnici chodil generál Špegelj. Vojsko však přineslo i užitek. Byla opravena střecha, kterou zatékalo, byl zaveden vodovod a vystavěná asfaltová silnice celou vesnicí až k vstupní bráně do dvora zámku – vesničané samozřejmě pomohli prací i penězi, tehdy se tomu říkalo samozdanění.
Zámek k zimnímu táboření několikrát využili i daruvarští skauti. V roce 1981 se tu natáčely scény pro film a seriál Ivo Štivičiće Puška u cik zore (Puška za svítání). V záběru jsou vchod do zámku, terasa i okno s kováním, ze kterého smutně vyhlížela herečka Perica Mertinovićová. Tehdy tu už učitelé nebydleli, zámek byl prázdný a další dlouhá desetiletí jen chátral. Udržovalo se jen bývalé křídlo pro služebnictvo, chodily do něj až do roku 2008 do školy děti z Dioše a Suché Lípy, kdy byla vystavěna nová škola.
S osamostatněním Chorvatska v roce 1995 získali salesiáni zámek zpět. Po nejnutnějších opravách se na Dioš, opět v procesí, ze Sirače vrátila socha Panny Marie Pomocnice. Zázrak se však nekonal. Bratři salesiáni zahájili určité práce na zámku, konalo se zde několik akcí, ale pro nedostatek prostředků a sil z vlastních řad se řád rozhodl zámek prodat.
V září letošního roku se po kraji roznesla zpráva, že 112 let starý zámek má nového obyvatele.
Je jím Záhřeban Slaven Vujić, kterého širší veřejnost zná jako „Tátu Slavena“ (Tata Slaven), autora stejnojmenného blogu. Popisuje v něm cestu od manažera posedlého kariérou k obětavému otci dítěte s autistickou poruchou. Byrokratická úskalí v hledání správné diagnózy, z které jedině může vyplynout správný typ rehabilitace, ho nakonec přiměla obrátit svůj život naruby. Dal výpověď, svůj rodinný dům dal k používání rodičům dětí, kteří do hlavního města přijeli pro lékařskou pomoc, a naplno se začal věnovat péči o syna. Díky němu je chorvatská veřejnost citlivější  k dětem se zvláštními potřebami, a to poté, co o něm psal jeden velký chorvatský deník.
Časem dospěl Táta Slaven k závěru, že jeden, jakkoliv velký, rodinný dům ke kvalitnímu životu takových dětí nestačí, a začal snít o Gradu anđela (Městu andělů), čili o místě, ve kterém by v čisté přírodě a v dostatečně velkém okolí postižené děti mohly pod dozorem svých rodičů kvalitně žít. V prohlížení nabídek zámků, které jsou v Chorvatsku na prodej, se mu Dioš zalíbil na první pohled. Představil svou vizi salesiánskému řádu a našel u něho plné pochopení. Řád na dvacet let pronajal Dioš zadarmo sdružení Město andělů.
Slaven na Dioši bydlí od svátku Narození Panny Marie (Mala Gospa). Jeho snaha měla velký ohlas v médiích, jak ale ukazují naše fotografie, nebude to práce snadná. Zámek je v katastrofálním stavu. Houpající se schodiště, propadlé stropy, stopy nevhodných oprav, které zahrnují i necitlivé bourání všech příček na patře a pak budování betonových traverz i nedostatek velkého sponzora či mecenáše však Slavena neodradila.  V. Daňková/vd