Print this page

Jednota v domovinské válce

  • Posted on:  středa, 01 únor 2017 00:00
  • Written by 

I ZA VÁLKY VYCHÁZELA PRAVIDELNĚ, BYLA POVZBUZENÍM A SVĚDECTVÍM
Je málo věcí, které mohou do lidského života zasáhnout tak dramaticky jako válka. Je to tak komplexní katastrofa, že se jí nevyhne vůbec nic. Před pětadvaceti lety se s ní musela vyrovnat i redakce Jednoty a její zaměstnanci a stejně jako celá česká menšina a menšinové instituce se zachovala se ctí.

V létě roku 1991 pracovalo v NVI Jednotě jedenáct novinářů. Ředitelkou a hlavní a odpovědnou redaktorkou byla Míra Kulićová, novináři byli Věra Bartošová, Karel Bláha, Oldřich Bok, Vlatka Daňková (technická redaktorka), Tony Hnojčík, Lýdie Lacinová, Marie Selicharová, Jiřina Staňová (lektorka), Libuše Stráníková (redaktorka Koutku a korektorka Jednoty) a na odděleném pracovišti v Záhřebu byla novinářka Zdenka Táborská. Dále tu pracovala redaktorka školních učebnic Marie Sohrová a šest zaměstnanců v administraci: Boženka Ambrožová, Marie Huňková, Aloisie Jandíková, Zdenka Marteková, Marie Resová a Ljerka Voborská.
Jednota měla třicet šest stránek a barevnou titulní, a více než půl roku se tiskla ofsetem. Tiskárna Ognjen Prica, kde se Jednota tiskla, si koncem předchozího roku pořídila nové stroje a počítače. Pro nás v redakci to ještě neznamenalo žádnou změnu. Protože jsme počítače neměli, nadále se psalo na psacích strojích, rukopisy se potom v tiskárně opisovaly a zalamovaly. Přesto jsme byli hrdí, že jsme v technologii o krůček postoupili. Jednota se však povážlivě začala plnit znepokojivými zprávami a neustále jich přibývalo. Přesto jsme si dlouho nepřipouštěli, že se schyluje k válce.
V předchozím roce, v létě roku 1990, jsem jako redaktorka Dětského koutku vedla dvě pilné spolupracovnice, Janu a Aničku, za odměnu na Dětský festival do Šibeniku. Bylo tam krásně, veselo a bezstarostně, ale návrat nás vrátil do reality, když jsme před Kninem museli čekat, aby se z tratě odklidily zátarasy (a já měla na starosti dvě nezletilé dívky). Podruhé jsem si hrozbu války uvědomila, když se mi do rukou dostaly korektury jakéhosi sborníku pakracké eparchie, který doslova vyzýval k odvetě za něco, co se stalo během druhé světové války... Potřetí to bylo v roce 1991 na letní škole slovenského jazyka v Bratislavě, kam mne jako korektorku redakce vyslala. Jednota, orgán Československého svazu, uveřejňovala i slovenské texty, většinou z pera Andreje Kurice, pozdějšího předsedy Svazu Slováků. Mezi slovenskými krajany z celého světa vládla na letní škole příjemná přátelská atmosféra, ale na Slovácích z východní části Slavonie a z Vojvodiny bylo znát, že něco není v pořádku. Nebavili se spolu, byli podezíraví… Mluvili o strážích a o zbraních, jako by už tehdy byli ve válce. Krátce po mém návratu z Bratislavy, 21. srpna, se redakce Jednoty ocitla v samém středu války: toho dne byly na město vypáleny první granáty a padly první civilní oběti.
Jednota číslo 34 z 24. srpna 1991 vyšla s jednobarevnou, hnědou titulní stránkou a takové potom byly všechny další s válečnou tematikou. Barevné fotografie se totiž posílaly do Záhřebu, kde se z nich dělaly ofsetové filmy, ale nyní to už nebylo možné, protože cesty byly kvůli leteckým útokům často uzavřené. Kromě toho se události střídaly příliš rychle, takže výroba filmů mimo sídlo redakce by neprospěla aktuálnosti. Na titulních stránkách byly od tohoto čísla zpravidla válečné fotografie a uvnitř válečné zprávy. Fotografie nejčastěji přinášel fotoreportér Tony Hnojčík ze svých výprav, na kterých sledoval akce chorvatských obránců. Zprávy a kroniku událostí zajišťovali Věra, Karel, Olda, Máňa… O jiném než o válce ani nebylo možno psát. Na kulturní činnost nebylo ani pomyšlení. Besedy své domy nejčastěji ustoupily vojsku nebo utečencům. Horečně se ale pracovalo ve Svazu, kde se psaly apely a přijímaly delegace a ve škole Komenského, kde Tony v určený den fotografoval děti pro společný pas.
Necelých čtrnáct dnů po prvním minometném útoku na Daruvar odjely děti z Daruvaru a okolí do Československa „na výlet, na čtrnáct dnů, jen co se tu situace uklidní“. Jejich odjezd probíhal za velice dramatických okolností, za leteckého poplachu. Ani na pláč nebyl čas. Všichni jsme si s úlevou oddechli, když osm autobusů plných dětí konečně zmizelo na silnici směrem k Dolnímu Daruvaru. V jednom z dalších konvojů odjela i novinářka Vlatka Daňková, maminka malého dítěte, která potom do Jednoty psala o životě ve vyhnanství. Když Svaz později organizoval autobusové zájezdy rodičů za dětmi, vypravily jsme se i Jiřina a já… podívat se na své vlastní děti a připravit reportáž o dětech, Seči a o škole. Lýdie se ve svých moudrostí prostoupených textech zamýšlela nad tragikou a nesmyslností války a snažila se v té tragédii najít trochu optimismu a lidskosti. Stejně jako Tony svým fotografováním.
Přes všechny problémy a nebezpečí vycházela Jednota pravidelně a včas. Od čísla 38 z 23. září však měla 28 stránek a od čísla 41 jen 24 stránky. Kromě týdeníku jsme se snažili připravovat také ostatní svá vydání. Pravidelně vycházel měsíčník Dětský koutek, a protože velká většina dětí z Daruvarska byla pryč, putovalo prvních pět čísel ročníku 1991/92 autobusy do míst, kde jeho čtenáři našli útočiště. Pro děti, které byly sice v bezpečí, ale velmi se jim stýskalo, to byl milý pozdrav z domova. Přestože jsem vždycky Koutek dělala ráda, přestože mne ta práce vždycky bavila, nyní to byl jiný, intenzivnější pocit. My všichni, kteří jsme na něm pracovali, jsme se snažili o jediné: zabudovat do Koutku všechnu lásku světa, aby ho jeho čtenáři vnímali právě tak jako pozdrav z domova.
Koncem roku 1991 Jednota vydala Český lidový kalendář. Na jeho titulní stránce byla fotografie vzácného betlému, v té chvíli již zničeného pakrackého kostela. Tato práce šikovných českých rukou z devatenáctého století už na světě nebyla. Kalendář byl ve srovnání s jinými ročníky poněkud „chudý“, měl jen 127 stránek, a byly v něm zaznamenány válečné události, zprávy o českých spolcích a školách, a z literárních prací především poezie inspirována tragikou doby.
Jako zvlášť hodnotné válečné vydání Jednoty je třeba připomenout útlou knížečku Listy svědectví a díků, která vyšla krátce před návratem odsunutých dětí do Daruvaru. Bylo to v lednu roku 1992. Připravovaly jsme ji společně s Jiřinou Staňovou na návrh předsedkyně Svazu Čechů Lenky Janotové, která tím chtěla jménem české menšiny poděkovat všem, kteří pomohli zachránit to nejhodnotnější – životy našich dětí. Vybraly jsme do knížky kromě oficiálních prohlášení a dopisů, které měly vysvětlit průběh událostí, ty nejlepší, nejdojemnější a nejpravdivější literární a novinářské texty, fejetony a básně, včetně přeložených z chorvatštiny, které vznikly v nejtěžších chvílích. Knížka, ilustrovaná nezapomenutelnými fotografiemi Tonyho Hnojčíka, se stala svědectvím o této dramatické a nešťastné době.
Samotná naše práce v redakci vypadala následovně: neměli jsme tenkrát ještě ani jeden počítač. Psalo se na psacích strojích a někdo z redakce musel vždy s hotovými rukopisy odběhnout přes celé dlouhé náměstí do tiskárny. Protože tam zároveň bylo třeba dělat korektury, byla to většinou má povinnost. Tiskárna byla považována za strategický bod, proto se při každém poplachu všichni její zaměstnanci nahrnuli do malého sklepního skladu. Tam se strach většinou odháněl vtipkováním, třeba i na účet několikatunových tiskařských strojů, které byly přesně nad našimi hlavami… Když jedné noci granát tiskárnu skutečně zasáhl, odnesl to naštěstí jen starý stroj, na kterém se „sázely“ texty.
Bezpečno nebylo samozřejmě ani v redakci, která sídlí v budově Svazu na hlavním náměstí naproti pivovaru, který byl také často terčem minometných útoků. Ani v této budově není žádný bezpečný úkryt, proto jsme se v době útoků buďto schovávali pod stůl, nebo jsme běželi do sklepní místnosti, které jsme později začali říkat „jeskyně“. Přestože je jen částečně chráněná, často se mezi nás přišel schovat některý kolemjdoucí a pravidelným hostem byl i jeden opuštěný pes, vlčák. Schoulil se do kouta pod stůl, a když on se měl k odchodu, věděli jsme, že také můžeme ven, že je po všem.
Nikdo z redakce Jednoty naštěstí nezahynul ani nebyl zraněn, ale všichni jsme prožívali těžké chvíle. Karel Bláha přišel o syna a chtěl se přidat k obraně. Jeho odmítli, ale vzali Oldu. Marie Selicharová se obávala o život svého těžce zraněného syna a Věra Bartošová o syna, který byl před vypuknutím války odveden, jako mnoho chlapců z Chorvatska, do JLA a pak do vojenské vyšetřovací vazby v Bělehradě. Propuštěn byl až na přímluvu českého velvyslanectví v Bělehradě s podmínkou, že zůstane v Česku… Marie Sohrová využila možnosti odejít do důchodů, potom ale působila jako tlumočnice u UNPROFOR. Co prožíval Tony, to ví jen on sám... Nás až mrazilo, když jsme si prohlíželi jeho fotografie. Upřímně jsme se o něho báli. Ale lépe se nevedlo ani nám, kteří jsme děti poslali do bezpečí, daleko od rodičovského domu.
Dnes jsme hrdí na to, že navzdory nebezpečí a skutečně těžkým okolnostem se ani jedno číslo Jednoty a dalších vydání neopozdilo. Jednota dnes může sloužit jako kronika válečného roku 1991 v Daruvaru a v jeho širokém okolí. Fotografie Tonyho Hnojčíka „obletěly“ svět: převzaly je mnohé redakce a po skončení války byly vystaveny v Záhřebu, Terezíně a jinde.
Jednota tak přispěla k pravdivému informování o situaci v Chorvatsku. Je to součást její sedmdesátileté historie.  Libuše Stráníková

Read 324 times