„Jakmile začala zima, naše parta, do které patřil i Tonda Horák a Venda Hlušička, začala nenápadně obcházet dvory a zahrady po celé vesnici a po očku zjišťovat, jaké kde mají tralářky. Víte, co jsou to tralářky?“ začal své povídání Zdenko Jílek a jeho manželka Đurđica hned přidala i chorvatský pojem: „Zvali su ih i tarabice…“
Plaňky v dřevěném plotě nebyly sice na lyže ani dost dlouhé ani široké (nejdelší byly asi tak metr dvacet a široké pět až sedm centimetrů), ale k jiným prknům kluci tehdy přijít nemohli. Ta vyhlídnutá pak tajně vytrhli: „I kdybychom se ptali, nikdo by nám je stejně dát nechtěl, ani naši rodiče, a tak jsme dávali pozor, aby to bylo z nějakého nenápadného místa, a ne dvě ze stejného plotu.“
Následovala složitá operace namáčení vrchu budoucí lyže do kotle, kde se vařilo prasatům, a ohýbání. Tralářky klukům často praskly, protože nedali dřevu dost času na povolení, a když se ohnutí podařilo, stejně dlouho nevydrželo. Když takové podomácku udělané lyže párkrát ve sněhu navlhly, tralářky se vyrovnaly a musely se ohýbat znovu. Další fází bylo opatřit lyže řemínky, do kterých se zasunovaly boty. V té době byl problém něco odpovídajícího najít, a když, tak to byla surová kůže, která ve sněhu navlhla, roztáhla se a boty z „vázání“ vypadávaly.
„Po válce jsme na vesnici rostli jako stromy v lese, nic jsme neměli, nic jsme nevěděli a ani se nemohli dozvědět. Kdepak televize! Ani rádio jsme neměli – elektřina přišla do vesnice teprve v roce 1963, a to už jsem za sebou měl druhý ročník fakulty. My, vesničtí hoši, jsme lyžovali tak, jak jsme si mysleli, že se lyžovat má. Vylezli jsme na největší kopec, to znamená u Richtrů či u Dabićů, a tam ušlapali ve sněhu dva pruhy. Bylo to jako dvě koleje ve sněhu, po kterých jsme sjížděli na lyžích rovně dolů. Když byl sníh hluboký, tak nám jen kolena čouhala nad sněhem, a když hodně zmrzlo, tak jsme „bremzovali“ holí. Sedli jsme si na ní jako ježibaba na koště a tím, jak se po sněhu táhla, jsme brzdili, abychom se dole nerozplácli.  
Tak to bylo i se skoky. Slyšeli jsme, že se na lyžích i skáče, a vysvětlili jsme si to po svém: že se vyskakuje do výšky. Takže jsme si našli nějaký svah, uplácali ze sněhu můstek a pak se nechali odrazit na lyžích do vzduchu, odkud jsme parádně dolů – dosedli. To víte, že byly i naražené zadky a vymknuté kotníky! Přesto jsme byli na sněhu od rána do večera. Když jsme zaslechli cinkání rolniček, které ohlašovaly, že jedou sáně s koňským potahem, utíkali jsme na silnici, chytali se za ně a nechávali se táhnout. A největší radost jsme měli, když jsme sáně „chytli“ na cestě do školy či ze školy...“
Osm let chodil Zdenko Jílek do Daruvaru do školy s taškou na zádech, konev s mlékem v ruce. „Byl jsem jediný s takovým doplňkem a styděl jsem se za to. Mléko jsem cestou nechával u Nezvalů, Doležalů, Štěrbů, u Kmoníčků a nakonec u Knytlů a u faráře Ettingera. U toho, kdo byl poslední, jsem nechal konev a po škole pro ni honem utíkal, abych stihl svou skupinu školáků na cestě domů.
U Knytlů jsem byl každý den. Velice jsem si vážil rodiny muzikanta a dirigenta a velkého beseďáka. Jednou mě paní Knytlová poslala do kůlny pro dříví a já tam pod střechou viděl viset lyže. Od té doby jsem na nic jiného nemyslel, než jak bych k nim přišel,“ vzpomíná Zdenko, který tehdy chodil do sedmé třídy:
„Zeptal jsem se pana Knytla, jestli by mi je prodal. Prodat je chtěl, ale já neměl žádné peníze. Tak mi řekl, že bych je mohl zaplatit mlékem, řekněme jeden měsíc, že by neplatil – brali jeden litr denně. Stalo se tak.  Podařilo se mi rodiče uprosit, aby svolili. Jasně, že mi je dal pod cenu. Ty lyže byly nové, pan Knytl si je přivezl z Čech, byly z jasanu a ještě byly vypnuté tak, aby se nedeformovaly. Tehdejší lyže nebyly zespodu hladké jako dnes, měly uprostřed na skluznici žlábek, aby se lépe ovládaly.“
Psal se rok 1957 – byly to první průmyslově vyrobené lyže ve vesnici, měly dokonce pravý „pancer“, to znamená kovovou čelist pro přední upevnění boty a kolem ní řemínky z vydělané kůže, která se ve sněhu nerozmočila. Zdenko na nich lyžoval, dokud neodešel na fakultu, a tak se nejen vyplatily, ale později si na sebe i vydělaly. Jeden z kamarádů si lyže od Zdenka „pronajal“ a za to mu, když stavěl dům, omítl jeden pokoj. Byl to on, kdo do té doby jen lakem opatřené lyže obarvil na červeno a zeleno a ještě do nich vyryl své jméno.
Později si Zdenko Jílek vyžádal svoje „Knytlovy“ lyže zpět a dnes jsou pro něj milou vzpomínkou na časy, kdy sjížděl podborské kopce. Hned nám řekl, že naposledy se tak stalo před čtyřiceti lety. Obě Jílkovy dcery umějí lyžovat a lyžují rády, ale na těchto dřevěných lyžích to žádná z nich nezkusila; zato nám s radostí u nich zapózovala vnučka Vita. V. Daňková/vd

Pěší turistika byla oblíbená
Jílkova rodina má uloženu celou řadu starých fotografií, které dokumentují, jak byla před druhou světovou válkou mezi zdejšími krajany oblíbená pěší turistika. Právě pan Knytl kolem sebe shromažďoval mládež a vodil ji na pěší túry na Petrův vrch.
Na levé fotografii je hornodaruvarská a daruvarská mládež na výletě kolem roku 1935. Je pozoruhodné, že většinu ve skupině tvoří děvčata. Na druhé fotografii podle trámu poznáváme, že vznikla na Petrově vrchu, na tehdejší „pyramidě“. Údajně ji vyfotografoval právě Josef Knytl.

Byla nouze, ale silná vůle – Zdeněk Jílek skáče s „Knytlovými“ lyžemi z můstku, který si chlapci postavili před místním domem v Horním Daruvaru. K fotografii nám napsal: „Žádné zvláštní obleky a boty jsme tenkrát pro lyžování neměli. Skákali jsme v tom, v čem jsme chodili do školy. Podle oblečení poznám, že je fotografie z dob, kdy jsem chodil do střední školy, znamená zima roku 1958 nebo 59. Rodiče nám nedovolovali jít na sníh, dnes vím, že oprávněně. Tehdy jsme měli jen jedny boty, a když se ve sněhu rozmočily, musely se narychlo sušit u kamen, abychom měli druhý den v čem jít do školy. Kůže při tom ztvrdla a boty brzy popraskaly. Na sníh byly lepší gumové boty (holínky), ten kdo je měl, měl přednost. Ty se dali opravit „gumilezungem“ a flekem na duši u kola. V tom jsme byli mistři. Každou zimu si někdo z nás na těch radovánkách na sněhu vymkl kotník, ale k doktorovi se nešlo. Dal se na něj obklad a bylo to. Ještě před tím jsme dostali od rodičů pořádný výprask. Hojení potom trvalo dlouho... Kdo měl sestru, tak se hodně snažil udělat si lyže, aby sáně mohl nechat jí. Ty tralářky, které jsme kradli, se musely zespodu ohoblovat. Když se nám to nepodařilo přes naši spolužačku Miladu Podzemskou – její táta byl truhlář, tak jsme je alespoň „vyhladili“ kouskem skla. Fotografií z našich dětských dob máme málo. Ve vesnici nebyly ani fotoaparáty a ani peníze, aby rodiče za něco takového utráceli.“

Tralářka a taraba
„Tralářky“ mají původ ve francouzském slově treillage (vysl. trejáž), s významem mřížoví, laťoví postavené na podporu popínavých rostlin v zahradách a parcích. V našem případě zprostředkovaně znamenají plot.  Chorvatský výraz „tarabice“ je od plotu, ohrady (taraba) přímo odvozen. Počeštěné slovo tralářky ve zdejším prostředí (vesnickém!) ještě v polovině minulého století ukazuje vliv, jaký měly oba daruvarské parky – zámecký i lázeňský – a jejich uspořádání na okolní prostředí, dozvěděli jsme se od lektorky Marie Sohrové