Setkání s krajankou Jiřinkou Brkićovou

POEZIE NAMALOVANÁ S LÁSKOU
Cílem každého krajanského básníka je, aby se s jeho tvorbou seznámilo co nejvíc milovníků poezie. O to se už delší dobu snaží volontérky knihovny Franty Buriana České besedy Daruvar, které pořádají nejen vzpomínkové večery na krajanské i české spisovatele, kteří už nejsou mezi námi, a významné osobnosti vůbec, ale i setkání se současnými autory poezie a prózy. Jedno z takových setkání se konalo 20. března večer s básnířkou a malířkou Jiřinkou Brkićovou, dlouholetou učitelkou němčiny v daruvarské české základní škole.

Leonardo Da Vinci řekl, že malířství je poezie, která se vidí, ale necítí, a poezie je malířství, které se cítí, ale nevidí. Věřím, že by s ním souhlasila i krajanka Jiřinka Brkićová z Dolního Daruvaru, kterou vám rádi představujeme.
Účastníky akce a členy autorčiny rodiny přivítala vedoucí knihovny Marie Selicharová, která, kromě že představila autorku, se zmínila i o Světovém dnu poezie, který se slaví 25. března a v roce 1999 ho vyhlásilo UNESCO. Jeho cílem je podporovat jazykovou různorodost, zviditelnit ohrožené jazyky v místě jejich používání, návrat k tradici ústního přednesu básní, zlepšit výuku poezie a obnovit dialog mezi básnickým uměním a ostatními uměleckými směry jako je divadlo, tanec, hudba a malířství.
„Básně jsem začala psát v nižších třídách základní školy,“ začala J. Brkićová s vyprávěním o tom, jak se k psaní poezie dostala. Popisovala, v jakých fázích života její tvorba pokračovala a že nejintenzivnější fáze je právě nyní. Uvedla, že její práce byly publikovány v Dětském koutku, Studnici a Kalendáři, v českém časopise prof. Jaroslava Nečase Vzdálený hlas – Čeští básníci v Jugoslávii v roce 1978 a v knize Rudy Turka Domov má jméno Daruvar. Její zpověď byla doplněna přednesem básní z její autorské dílny v podání jejích vnuček Petry a Lucie, dcer Světlušky a Jasmínky, autorky, ale i dalších recitátorů. Poezie J. Brkićové je nabita emocemi, především malebností, optimismem, životem, radostí, jsou v ní ale i prvky nostalgie, smutku a truchlení.
Při besedě v knihovně vyprávěla, jak se její básně rodí: „Motivy mě napadají většinou večer, když si lehnu do postele. Když je báseň na světě, dva tři večery ji ještě dodělávám. Někdy i déle. Někdy z toho ale vznikne i jiná báseň,“ a dodává, „ ...snad největší vliv na mou tvorbu měly děti, Končenice, láska, příroda, pobyt v cizině, touha po domově a vnoučata.“
Během svého života autorka napsala asi šedesátku básní, k vydání má připravenou svou první básnickou sbírku, kterou by ráda sama ilustrovala. Jiřinka se kromě psaní básní zabývá i malířstvím. Dala za pravdu kolegyni malířce Daně Doležalové Baltové, která psaní srovnala s malováním. „Nikdy nevíš, co nakonec vznikne, někdy se idea ztvární napoprvé, jindy se na ní pracuje a dodělává se, a někdy z ní vznikne něco úplně jiného.“ J. Brkićová doposud zhotovila stovku obrazů s různými motivy od krajin až k portrétům, nejrůznějšími technikami – olejomalba, tuš, pastel, ale i její osobní vynález – motivy v reliéfu v sádře. Na setkání do knihovny přinesla jen několik svých děl. Většinu si přítomní mohli prohlédnout na fotografiích. „Malovat jsem začala daleko dřív než psát verše. Už ve třech letech,“ povídala stále dobře naladěná Jiřinka, která ve svých obrazech jakoby otevírala bránu do jiného světa. Do světa, kde se cítí dobře, kde si odpočine od každodenních starostí, na svých obrazech autorka vidí daleko víc, než je namalováno... V obrazech nalezneme jemné tóny, obraznost, hravost a víru v život. „Jiřina vynikala v malování už na základní škole,“ připomněla její někdejší učitelka Albínka Součková. „Talent jsem zdědila po mamince Marii, roz. Kasalové“, odpověděla Jiřinka, „ale si myslím, že mám také něco ze strany Zákorovy. Helenka Sabolićová-Zákorová je totiž moje teta.“ Otázka za otázkou, které se toho večera musely stihnout zodpovědět, byly důkazem, že o její tvorbu je zájem.
Setkání bylo příležitostí k diskusi. „Je dobré, že se takovéto večery poezie pořádají,“ pochválila akci jedna z přítomných krajanských básnířek Věra Vystydová a jako vzor uvedla hornodaruvarskou Besedu, která do besedního programu zařadila básně svého rodáka Antonína Horáka. Podotkla, že by tak mohly činit i jiné krajanské spolky a do svých kulturně uměleckých pořadů zařazovat autory nejen ze své vesnice. Libuše Stráníková připomněla Lipovec, kde kdysi uspořádali Večer Rudy Turka. „Doufám, že v tom budou pokračovat a ostatní besedy je budou následovat a připomenou osobnosti svého kraje,“ dodala. J. Kulhavá navrhla, aby se podobné akce konaly i ve školách „Slovo je vrcholem kultury. Je v próze, poezii, divadle...“ zaznělo mezi přítomnými. Marie Selicharová v závěru akce připomněla, že večery poezie mají za úkol přiblížit ji veřejnosti, veřejnost přivést do knihovny a pozvala přítomné na podzimní besedu, kdy bude představena tvorba krajanky Zdeny Táborské ze Záhřebu.
J. Brkićová se na závěr zmínila i o dalších svých aktivitách – vnoučatům zhotovuje pamětní knížky „První kroky“ ve kterých zaznamenává nejdůležitější momenty do jejich sedmého roku. Sepisuje i rodokmen rodiny, který sahá až do roku 1799. A. Raisová/ar

FOTO na facebooku

Read 215 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 36 2019

V Jednotě číslo 36., která vychází 14. září 2019, čtěte:
- Edukační cesta předsednictva Svazu Čechů do České republiky
- Dny české kultury a gastronomie v Končenicích
- Začal nový školní rok
- Česká škola z Končenic v programu Erasmus+
- Delegace organizace žen Chorvatské srdce v Česku
- Helena Stráníková – krajanka na dlouhém prozatímním pobytu v Česku
- V Končenicích oslavili Den obce
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi