Za všechno může Jindřich Krous. Jistě si pamatujete na jméno českého učitele, který před nějakou dobou u nás strávil jeden a půl roku. Pomáhal v českých školách a spolcích. Jeho monumentální postavu jste nemohli přehlédnout a mnozí si určitě pamatují na jeho milou usměvavou manželku Zuzanu Líškovou nebo na jejich dvě holčičky, které chodily do české školky a vpíjely chorvatská slovíčka. Nyní žijí nedaleko Ústí nad Labem, postavili si rodinný dům v Žežicích, malebné vesničce pár kilometrů od předměstské čtvrti Chuderov. Sem se nastěhovali proto, že Zuzana, povoláním gynekoložka, dostala výbornou práci ve známé ústecké Masarykově nemocnici, a tak Jindra musí každý den najet osmdesát kilometrů do svého pracoviště ve Stráži pod Ralskem.
Ústí, jako velké město s téměř sto tisíci obyvateli, má bohaté a dlouhé pivní dějiny. Hned vedle města je Velké Březno s pěkným zámkem, v němž pobývala Žofie Chotková a následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand jí tam posílal milostné dopisy. Tam se pivo vaří od roku 1606, stále ještě funkční pivovar byl postaven v roce 1753. Od začátku dvacátého století je vlajkovou lodí pivovaru značka Březňák. Její etiketu krášlí postava sympatického plešatého a vousatého tlouštíka Viktora Cibicha, který se do dějin zapsal tím, že ony Ferdinandovy dopisy nosil do zámku. Dnes je pivovar součástí nizozemského gigantu Heineken, ale pořad drží na životě značku, kterou se pyšní celý kraj. Heineken je majitelem i pivovaru v Krásném Březně, což je městská čtvrť v samém Ústí, ale tento pivovar, známý také podle jména Zlatopramen, v roce 2011 zavřel a pivo vaří v jiných prostorách.
Naším cílem byly ale dva úplně nové pivovary a tam jsme se na moudrý Jindrův návrh vydali pěšky. S příkře klikaté dvoukilometrové polní cestičky, směrující k řece, byl krásný pohled na předměstí. Chůzi jsme si krátili vzpomínáním na daruvarská společná koštování piv. V pivovaru Millenium je hlavní značkou ležák Milláček, na čepu mají další ležáky Drsňák a Dešťovku, zatímco je výčepní pomeranč, který jsme také ochutnali, jedním ze speciálů.
Do pivovaru-hotelu Na Rychtě jsme jeli trolejbusem. Cestou se seznamuji s pamětihodnostmi – kostely, továrnami, dějinami… Pivovar je umístněn v budově, ve které bylo od konce devatenáctého století pohostinství a od roku 2010 tam vaří Mazel, Vojtěch, Ústečan, Rychtovar a několik dalších druhů skvělých piv. Ochutnávání jsme museli přerušit dostatečně brzy, abychom mohli absolvovat náročnou kilometrovou kozí stezku domů a být čilí na dlouhý a namáhavý zítřejšek. Stejně jsme si dali dost, abychom doma hned usnuli snem spravedlivého.   
Osud ústeckého Zlatopramenu zasáhl spoustu dalších pivovarů – ze stovky provozů na začátku milénia je dnes v České republice jen třicítka průmyslových pivovarů. Ostatní padly jako oběti globalizace. Některé pivovary byly prodané, jiné zbourané a další čekaly na zázrak, který by jim zajistil nový život ve stejné funkci. Náhlý růst počtu minipivovarů, které vaří pivní speciály a stále více piva svrchního kvašení, takzvaná craft revoluce umožnila mnohým zlikvidovaným pivovarům právě to – zázrak vzkříšení do nového života. Ty se dočkaly investorů, kteří často i za pomoci grantů z evropských fondů, obnovují historické budovy a v nich vaří pivo. Dnes je v Česku přes tři sta padesát malých pivovarů a restauračních pivních zařízení a tak vysloveně na každém rohu pivní fajnšmekry láká skvělý pěnivý mok. Některé z takových zázračných malých pivovarů navštívíme zítra…
Předtím ale máme jinou povinnost. Z Ústí nad Labem, ležícím jen několik kilometrů od hranice s Německem, Jindra jede do Stráže pod Ralskem, kde učí. A mne poprosil, abych s jeho studenty pobesedoval o chorvatských krajanech. Jeli jsme pořád podél hranice a míjeli mohutné průmyslové provozy, většinou příšerně prázdné a smutně zchátralé. „Tohle byla největší česká čokoládovna. Po revoluci ji koupil švýcarský obr Nestlé a zavřel, aby zničil konkurenci,“ povídá Jindra, zatímco projíždíme Děčínem a dodává, že podobný osud mají sklárny. Je to totiž oblast proslulých českých skláren, ale mnoho historických dílen a továren muselo skončit, protože nedokázaly konkurovat lacinému sklu z Číny.  Řemeslné dílny, které přežily, dnes hlavně mají název glass studio. Projíždíme i vedle národního parku České Švýcarsko, který za hranicemi pokračuje jako Nazionalpark Sächsische Schweiz, Srbské Kamenice a Lužice, oblasti, která se také prostírá na německou stranu a žije tam etnická skupina Lužických Srbů…
Vysvětluje, že do školy nesmím vnést mobilní telefon, fotoaparát, USB flash disk, zkrátka: nic, a musím projít detektorem jako na letišti. Jeho škola je totiž ve věznici. Musím se přiznat, že mě tak trochu zarazila myšlenka, že svojí nedostatečně dobrou češtinou budu něco vykládat zachmuřeným lidem, které to vůbec nezajímá, a ještě mě dojaly mohutné budovy s nesčetnými zamčenými dveřmi s mřížemi a bludištěm chodeb. Celý komplex touží po renovaci. Naposledy se tak stalo v polovině sedmdesátých let, kdy byly ubytovny dělníků velkých uranových dolů přestavěny na trestnice. Tréma zmizela teprve když začali klast otázky, a projevili opravdu velký zájem o osud bývalé Jugoslávie, o naši soustavu věznic, o život v Chorvatsku a o – pivo…
A právě pivo bylo to, co bylo na řadě, a čemu byl věnován zbytek pobytu v Čechách. Zámecký pivovar Frýdlant je umístněn v budově bývalého průmyslového pivovaru, jeho historie sáhá až do čtrnáctého století, a výroba byla obnovena v roce 2014, po téměř půlstoletí dlouhé přestávce. Všechna piva, a jde o více než padesát druhů, z nich je asi dvacítka pořád k dostání, se jmenují Albrecht, nazvaná po tehdejším pánu frýdlantského panství, Albrechtu z Valdštejna. „Tady se vaří nejlepší český ale,“ svátečně prohlásil Jindra, a po ochutnání jsem s jeho názorem musel souhlasit. „Další pivovar je Kocour ve Varnsdorfu. Nejkratší cesta tam, asi čtyřicet kilometrů, vede přes Polsko a Německo, zatímco je cesta územím Česka dvojnásobně delší,“ vysvětluje Jindra a dodává, že se cestou zastavíme v Jiřetínu pod Jedlovou a vezmeme s sebou jeho přítele, který návštěvu pivovaru zprostředkoval. Je to Josef Zoser, dlouholetý úspěšný starosta obce a v jednom mandátu člen Senátu parlamentu České republiky, přítel Chorvatska a krajanské komunity, k nimž jako předseda Stálé komise Senátu pro krajany vedl parlamentní delegaci. A pivo? Třicet druhů, jeden lepší než druhý a nádherná atmosféra… a pivovar má i další zvláštnost, například vlastní železniční zastávku, na kterou jezdí vlaky Deutsche Bundesbahnu…
A teď se dobře dívejte a doma nezkoušejte. Uvidíte, jak se pět dnů nabytých nejen pivními událostmi vejde do pouhých deseti řádků textu, protože nám do konce dvojstránky zbylo jen tolik: Po návratu do Ústí na mě čekala cesta na Poberounsko, do Řevnic a do skvělé jedenáctky Rys. Potom jsme jeli do pivovaru Všeradice, který je v tamním obnoveném zámku a ochutnali jeho pět druhů vynikajícího piva Všerad, pak do Prahy, kde moje hostitelka, daruvarská rodačka Zdenka Turková, domluvila prohlídku pivovaru U Fleků. Tam jsme spolu s další kamarádkou, hudební redaktorkou Českého rozhlasu Vladimírou Davidovou, absolvovali celý nápojový lístek v pivnici Zlý časy, sami si točili pivo v podniku restauračního řetězce Pub, navštívili pivnice U Pinkasů, U zlatého tygra, klášterní pivovar Strahov, pivní muzeum, pivotéky a spoustu dalších pivních míst, a jako třešnička na dort přišel koncert Stinga na pražském festivalu Metronome…
Uf, zdá se, že nezbývá, než o tomto úžasném cestování, tomto drahocenném pivním výzkumu, psát ještě aspoň jednou, jako že se jistě brzy vrátím k toulání se po českých malých pivovarech.   M. Pejić/mp

FOTO na facebooku