Print this page

Přednáška, filmy a setkání k Měsíci mateřského jazyka

PSANÝM SLOVEM PRO ZACHOVÁNÍ JAZYKA A MENŠINY
„Každý rok se do programu akce Měsíc mateřského jazyka snažíme zapojit i přednášku na téma psaného slova. Letos jsme se rozhodli pro seznámení s nejdůležitějšími krajanskými autory,“ řekla pořadatelka akce Táňa Novotná Golubićová 30. ledna 2019 na začátku večera věnovaného autorům, kteří psali česky. Přednášku připravila Libuše Stráníková, která dvacítku zájemců provedla dějinami krajanské literární tvorby od začátku dvacátého století dodnes.

Přednáška se konala v sále daruvarské městské knihovny, uspořádala ji Ústřední knihovna pro českou menšinu v Republice Chorvatsko a Bjelovarsko-bilogorské županství, mezi posluchači byl i poslanec za českou a slovenskou menšinu Vladimír Bílek.
 „Literatura chorvatských Čechů představuje osobitou větev české slovesné tvorby, která by ve staré vlasti neměla zůstat bez povšimnutí. Je spravedlivé se domnívat, že i ona patří do českého literárního dějepisectví. Nečiní si nárok na přiznání významných nebo dokonce mimořádných uměleckých hodnot, ale je uvědomělým projevem českého ducha, který by chtěl svým dílem přispět k národnímu kulturnímu bohatství.“ Tímto citátem jednoho z nejplodnějších krajanských autorů, Rudy Turka, začala L. Stráníková putování dějinami krajanské literatury od autorů, kteří se narodili koncem devatenáctého století a už dávno nejsou mezi námi, k básníkům a literátům, kteří se narodili polovinou nebo koncem století dvacátého, a tvoří dodnes.
„Kolébkou krajanské literatury“ byla publicistika českých novinářů – České noviny, které vycházely v Záhřebu od roku 1911, v Daruvaru se objevili Jugoslávští Čechoslováci v roce 1923 a Dětský koutek v roce 1928. V roce 1946 začal vycházet týdeník Jednota a pokračoval Dětský koutek, a dalšími mezníky v rozvoji krajanské literatury byly letopočty 1953 (Český lidový kalendář), 1954 (edice knížek pro děti Jaro), 1961 (literární příloha Studnice a Knihovna krajanské tvorby) a 1970, kdy v knihovničce Jaro poprvé vyšlo dílo krajanského autora.
Do nejstarší generace autorů patří Franta Burian, Jaroslav Dittrich, Vojta Režný a Otto Sobotka, Burianovými pokračovateli byli mimo jiné také Jindra Horáková, Slávka Žukovićová Máchová, Marie Pokorná Pařízková, Štěpán Hradec, Lída Grünerová Houšková, Eva Kisićová a Jiřina Hribar-Brožíková. Meziválečnou generaci tvoří Žofie Krasková, Ruda Turek, Josef Matušek, Alois Daněk, Vládo Daněk, Jaroslav Koleška, Vlasta Pilátova, Bohumil Krejčí, Karel Bláha, Herta Tadićová, Lýdie Lacinová a řada dalších.
Přednášku doprovázelo promítání slajdů a večer zpestřili studenti gymnázia, kteří recitovali výběr básní krajanských autorů.  Text a foto M. Pejić

Dva české filmy a setkání s režisérem
V Měsíci mateřského jazyka, který je plný zajímavých akcí, se 31. ledna promítaly dva filmy českého filmového režiséra, scenáristy a spisovatele Pavla Göbla a 1. února se s ním konala i neformální beseda s názvem Tichý společník. Tento držitel několika cen přijel do Daruvaru mezi krajany na pozvání učitelky z České republiky Bohdany Pěvy Šolcové. Akce se konala ve spolupráci se Svazem Čechů a Klubem literátů.

POHÁDKOVÝ FILM PRO DĚTI:  KOVÁŘ Z PODLESÍ
Žáci českých základních škol z Končenic, Daruvaru a Ivanova Sela se 31. ledna v daruvarském kině podívali na pohádku Kovář z Podlesí. Při tom se seznámili s autorem filmu a měli jedinečnou možnost se přímo zeptat na vše, co je zajímalo. Autora a režiséra pohádky představila česká učitelka Bohdana Pěva Šolcová.
Filmová česko-slovenská pohádka vznikla na motivy scénáře P. Göbla. Zabývá se věčným tématem vítězstvím dobra nad zlem. Děj se odehrává ve vesničce Podlesí, která se ocitla pod kletbou, protože houbové víly udělaly dobrý i zlý skutek a za to byly potrestány – staly se z nich houbové baby. Přišel čas vše napravit. Ve vsi se objevil hodný drak, Toník se snaží zachránit svou Bětku (z ní se stává anděl) a jeho strýc Kovář se zvířátky hledá draka. Nakonec vše dobře dopadne. Bětčin duch se vrátí do jejího těla a víly dostávají svou podobu. Z živých herců si v pohádce zahráli známí Boleslav Polívka, Josef Somr a Ivana Chýlková. Objevují se zde i animované postavy, loutky, přes 380 triků, ale i krásná příroda a starožitnosti. Natáčelo se ve Valašském muzeu v přírodě, v okolí Prahy a u Velenic.
Po zhlédnutí barevného filmu se děti, kterých byl plný sál, ptaly autora na různé věci. Třeba jak dlouho se pohádka natáčela (tři týdny a půl roku se dělaly animace), jak se podařilo, aby se netopýr olízl (namazali jsme mu čumáček medem), jak donutili pejska, aby se díval doleva a doprava (natáčeli jsme ze štaflí a šustili v tom směru, kam jsme chtěli, aby se díval, byl to cvičený pes), jak jste udělali, aby víly neměly nohy (tomu se říká separace barev – měly zelené sukně, zelenou barvu jsme pak v počítači vymazali). Uvedl také, že veverka a morče byly plyšové hračky, do kterých dali drátky a tak jimi pohybovali, draka a kamínek vytvořili počítačově. Další zajímavostí bylo, že chlapec, který v pohádce hrál, se bál kotěte, že ho kousne, a ta scéna se natáčela 3 hodiny. Natáčeli v Pekle u České Lípy, ve skanzenu Rožnov pod Radhoštěm.

FILM PRO DOSPĚLÉ: ODBORNÝ DOHLED NAD VÝKLADEM SNU
Toto drama navazuje na autorův snímek Odborný dohled nad východem Slunce (2014) a pojednává o vysněné pomstě a odpuštění. Do kin se dostal v roce 2018. Před promítáním filmu 31. ledna v daruvarském kině autora černobílého filmu Pavla Göbla hrstce diváků představila učitelka B. P. Šolcová, která se ho ptala nejen na jeho filmovou, ale i literární tvorbu, ale i na to jaké herce obsazuje do rolí a na podrobnosti z natáčení filmu aj. Film získal cenu FITES Trilobit a Zvláštní ocenění na německé příhraniční přehlídce Neisse Festival. „Jedná se o eastern, tedy východní western,“ zdůraznil autor. Pojednává o třech starcích – cirkusákovi, zlodějovi a saxofonistovi, bývalých vězních. Žijí společně v domě na česko-německé hranici. Kvůli tomu, že místní hostinský, bývalý estébák starcům ublížil, pomstili se mu tím, že na pivo nechodili do jeho, ale do hospody do Polska. Starci se ujali bývalé prostitutky, která porodila holčičku. Do jejich domu se nastěhovala stařena, sudetská Němka, která tvrdí, že je jejím rodným domem a že by tam ráda jednu noc přespala. To se ale protáhne, protože sen o muži, kterému kdysi ublížila, se jí ne a ne zdát. Tomu, aby se každému z nich zdál vytoužený sen, měl pomoci lektvar, který jeden ze starců přinesl. Ve filmu, který měl anglické titulky, zazněla kromě češtiny i slovenština, němčina, polština a turečtina a hrála v něm skupina Byl Pes. Natáčelo se ve Vansdorfu. Kromě hospodského, hraje ho známý Jiří Lábus, si v dramatu zahráli převážně amatéři mezi nimi i 94letá stařenka, saxofonista je ze skupiny The Plastic People of The Universe.

BESEDA S AUTOREM KNIHY TICHÝ SPOLEČNÍK
V místnostech Svazu Čechů se 1. února konala neformální beseda s autorem knihy Tichý společník Pavlem Göblem. Zúčastnilo se jí několik krajanů, mezi nimi i místožupanka T. Novotná Golubićová, studentky gymnázia s učitelkou češtiny Tijanou Trbojevićovou, důchodci a vedoucí ústřední knihovny pro českou menšinu Fanynka Stehnová. Hosta z Česka uvítala B. Šolcová, která mu kladla otázky z jeho života a tvorby. Autor mluvil nejen o problémech při natáčení, o profesorech na FAMU, o Dagmar a Václavu Havlových, ale i o problematice shánění peněz na natáčení aj. „Do deseti let bych chtěl natočit tři filmy mezi nimi i Tichého společníka,“ uvedl. Za knihu se stejným názvem získal nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého a Magnesii Literu 2008 v kategorii Objev roku. Nakonec z ní přečetl i ukázku a rozpovídal se o jednom z hrdinů, místním bláznovi Mirovi Malinovi, který přišel na nápad pohřbívat nebožtíky vestoje. V závěru se zmínil o dojmech: „Jsem tady poprvé a mám z toho příjemný pocit. Když jsem se díval na internet, Daruvar mi připomínal Hradiště, ale když jsem sem přijel, viděl jsem, že je menší a roztomilejší. Taky jsem byl překvapený, kolik děcek se učí česky a taky tím, že po takové cestě se lze domluvit česky. Prohlédl jsem si město, byl jsem v pivovaru a koupal jsem se v daruvarském akvaparku. Doufám, že se sem ještě letos, snad v létě, dostanu. Nezapomenu na záhřebské autobusové nádraží, kde jsem měl trochu problém najít, z jakého peronu mám jet do Daruvaru.“ Text a foto A. Raisová

FOTO na facebooku

Read 156 times