Print this page

S rodinou Dvorných z České besedy Rijeka

PLNÍ ENERGIE A CHUTI PRACOVAT
Není časté, aby do besední činnosti byla zapojena celá rodina. V případě Dvorných z České besedy Rijeka tomu ale tak je. Sešli jsme se s nimi v krásném Českém domě T. G. Masaryka v přístavním městě Rijece. Češi, jejich potomci a několik rodilých Češek působí v jediném krajanském spolku u moře.

„V Besedě jsme od samého začátku,“ potvrdili manželé Mirjana a Zlatko, dlouholetí členové taneční skupiny manželských párů České besedy Rijeka. Mirjana ještě k tomu vykonává funkci tajemnice Besedy. Na rozhovor se dostavili s dcerou Mirtou, provd. Golacovou a šestiletou vnučkou Laurou, která jednu dobu tančila v malé taneční skupině Ráček.
Mirta vystudovala Filozofickou fakultu v Rijece. Nyní je učitelkou dějepisu na základní škole. S ní jsme si povídali o loutkářství: „V Besedě jsem s Vedranou Valenčićovou, která byla scénografkou a choreografkou, a s mým bratrem Daliborem hrála loutkové divadlo. Bylo to v letech 1998–2000. Všichni tři jsme se zaměřili na české klasické pohádky. Bohužel, kvůli povinnostem na fakultě jsme se loutkovému divadlu dál věnovat nemohli, takže od té doby ho v Besedě nemáme,“ konstatovala Mirta.
Pak se slova ujal její otec Zlatko (65), který je už dva roky důchodcem. Rozpovídal se nejdřív o nepřítomném synovi, o sobě, o Besedě a přidal i zajímavosti, týkající se jeho předků, kteří se do Chorvatska přistěhovali z Čech. „Se synem jsem byl v roce 1994 na zakládající schůzi naší Besedy. Od té doby jsme byli aktivní já, syn a dcera, později se přidala i manželka, se kterou dodnes, už 25 let tančím ve skupině manželských párů. V rodině mluvíme sice chorvatsky, ale česky se domluvíme.“ O synovi jsem se od Dvorných ještě dozvěděla, že patřil k aktivním besedním tanečníkům a zpěvákům. V církevním sboru v Rijece zpíval oratoria a pak pokračoval i ve sboru I. G. Kovačiće v Záhřebu, kam se po studiích přestěhoval. Na Filozofické fakultě byl stipendistou, studoval evropské studie v Nice a pak dostal práci na ministerstvu evropských integrací. Pracoval na evropských fondech, byl zástupce přednosty úřadu premiéra. Po rozpadu dřívější vlády si založil vlastní firmu, která se zabývá EU fondy, o nichž přednáší i na školách. Naší Českou besedou byl vyslán do Dobrušky, aby se zdokonalil v češtině. Je totiž polyglota – umí dokonce šest jazyků.“
Pan Zlatko a jeho bratr Dubravko se narodili v Lipiku, kde mají dům. „Rodiče mého manžela tam v 80. letech stavěli dům, ale přišla domovinská válka a dům byl zničen. Časem se nám ho ale podařilo dát do pořádku,“ přišla ke slovu i paní Mirjana (63). Do Rijeky se dostala jako tříletá. Už deset let pracuje jako vedoucí Služby pro hospodaření s majetkem Primorsko-goranského županství. Se Zlatkem se seznámila v Rijece.
Mirjanin manžel nám pak vyprávěl, jak se z Lipiku do Rijeky dostal on: „Tenkrát jsem měl tři roky. Táta Željko hrál v lipické kavárně ve svém bandu na housle, a moje matka, narozená v Novalji na Pagu, tam jednou náhodou byla na zábavě a zamilovali se do sebe. Protože v té době neměli kde pracovat, přestěhovali se do Rijeky. Od té doby jsme tu zapustili kořeny.“

O RODINĚ Zlatka Dvorného
Protože pan Zlatko se jmenuje Dvorný s tvrdým dlouhým y, je jasné, že má něco společného s Čechy: „Rodina mého pradědy, strojníka Fráni Dvorného, se v letech 1850–1860 přistěhovala do Ivanova Pole z Mělnicka. Pak se přestěhovala do Dežanovce. Můj děda Josef Dvorný odešel do Daruvarského Brestova, kde se vyučil obchodníkem, pak se přestěhoval do Kipu a později i do Badljeviny, kde založil mlékárnu a otevřel obchod se smíšeným zbožím. V roce 1935 odešel do Lipiku, kde také otevřel mlékárnu, ale o dost větší. Zemřel v roce 1975. Mlékárna byla v roce 1948 znárodněna. Děda měl tři děti – dvě dcery a syna, to byl můj otec. Jedna z dcer zemřela jako mladá na tuberkulózu a druhá se neprovdala a žila v Lipiku do roku 1988. Můj otec Željko se v Pakraci učil na učitele a pak se ve druhé světové válce stal bojovníkem Čs. brigády Jana Žižky z Trocnova. Po demobilizaci se zaměstnal v lipické mlékárně, ale protože ji znárodnili, s mojí maminkou Marií, se mnou a bratrem se přestěhovali do Rijeky. Bratr a já jsme bojovali v domovinské válce. Bratr už nežije. Měl jsem příbuzné nejen v Daruvaru, ale i v Dežanovci a Požeze, většina jich už ale zemřela.
V Česku jsem měl strýce Josefa Sámka, s nímž jsme se rádi setkávali. Byl to nevlastní syn mého dědy z otcovy strany, který v roce 1946 reemigroval do Čech. J. Sámek byl bojovníkem brigády J. Žižky z Trocnova. Po jeho smrti se stále pokouším zkontaktovat se s jeho rodinou. Vím, že J. Sámek měl dvě sestry.“
Mirjana dodala: „Manželův strýc, kterého jsme měli moc rádi, žil v Poličce. Když jsme kdysi jeli s naší Besedou do Římova u Českých Budějovic, nahlásili jsme mu to, a on se za námi přijel podívat s vnukem, bez ohledu na to, že Římov je od Poličky vzdálený 250 km. Bylo to dojemné a srdečné setkání. Strýci bylo tehdy skoro 80 let. Měli jsme ohromnou radost, že se chtěl s námi setkat. Rok poté přijel k nám do Rijeky s nejmladší dcerou Zdenou. Zůstala mi na něj pěkná vzpomínka. Zlatkův strýc se narodil v bývalé Jugoslávii, kde žil 26 let. Jako jediný z rodiny rozuměl chorvatsky. Tři roky po našem setkání zemřel, a my zůstali bez kontaktu.“
Co Čech, to muzikant...
Všichni v naší rodině byli hudebně nadaní. Můj druhý praděda Fráňa Klokočka hrál na klarinet a na housle a byl vedoucím české hudby v Senji. Zajímavé je, že do chorvatské Koprivnice se přistěhoval z české Kopřivnice na Moravě a že umřel na jevišti při hraní jako pravý Čech. Bylo to v roce 1914.
Můj děda Josef Dvorný měl dvě sestry a jednoho bratra Leopolda-Poldu Dvorného, který se v tehdejší Jugoslávii vyučil na strojníka. Pracoval ve firmě Đuro Đaković ve Slavonském Brodě. Oženil se s Marií Daňkovou z Daruvaru, spolu měli dceru Miru. V Daruvaru jsem se už pokoušel o této rodině něco dozvědět, ale Daňkovi, kteří tam žijí, o nich nic nevědí. Kolem roku 1925 Leopold Dvorný odcestoval s rodinou do Ameriky a po nějaké době do Ruska. V době Stalinových čistek ho poslali na Sibiř, odkud se nikdy nevrátil. Pokoušeli jsme se ho najít, ale bez úspěchu. V Českém lidovém kalendáři z roku 2000 o nich vyšel článek.
Micika Dvorná, provdaná Láznická, se provdala do Dežanovce. Měli tam pilu, kterou před druhou světovou válkou prodali a ve Veliké si koupili mlékárnu. Ana Dvorná, provdaná Bašićová, zůstala v Záhřebu.
S těmito zajímavými lidmi bychom si mohli ještě dlouho povídat, ale čas byl neúprosný, takže jsme se dozvěděli jen střípky z jejich života. Navrhli jsme jim, aby sami sepsali rodinnou historii, která se týká obou zemí, Česka i Chorvatska. Rozhodně by pomohla vyjasnit spoustu otázek, spojených s jinými rodinami.
Sympatičtí Mirjana a Zlatko jsou jedni z těch, kteří v dějinách Besedy zanechali viditelné stopy. Stačili se nám ještě pochlubit, že kromě neposedné vnučky Laury mají i vnoučka Gabriela. „Oni jsou naše radost. Lauru bereme na většinu besedních akcí. Je vidět, že se jí tu líbí. Byli bychom rádi, kdyby se naučila i česky. Kdo ví, možná se jí to v životě bude hodit,“ přejí si manželé Dvorných a dodávají „V naší taneční skupině jsme dobrá parta, společně slavíme výročí a trávíme volný čas. O víkendech jezdíme na různá místa, i do rodinného domu v Lipiku.“
Text A. Raisová, foto ar a archiv

Read 81 times