Dojemná stoletá láska Čechů k chorvatskému Jadranu V.

JADRANSKÉ MOŘE JE I ČESKÝM MOŘEM
V Bašce byla první poválečná lázeňská sezóna zahájena teprve v roce 1921, protože až do roku 1920 byla obsazena italskými vojáky. Emil Geistlich svůj hotel brzy zrenovoval, a v roce 1921 do Bašky přijelo 1069 hostů, z toho z Československa 1010. Příští rok Geistlich zemřel, a v řízení podniku, až do druhé světové války, pokračovala jeho manželka Anna. Během ní byl hotel poničen a v roce 1948 znárodněn.

Vedle Bašky na ostrově Krk se začala rozvíjet i Malinska. Pro československé turisty zde poskytoval ubytování ve své vile místní lékař Ivan Majnarić, který vystudoval medicínu v Praze, jeho manželkou byla Češka Libuše Zentelová. Byly zde i dva české penziony s restauracemi, penzion Paradisa manželů Kuchařových a penzion Praha, jehož vlastníkem byl Josef Strnad. Na ostrově Rab se v nových podmínkách zlepšilo i působení českých podnikatelů. Bývalé učitelské penziony odkoupil Albert Machař, který zde později vybudoval dva nové hotely „prvého řádu“, Palace, hotel Praha a Bristol. Tyto hotely svým hostům nabízely „komfortní pokoje, loggie na moře, velké stinné zahrady se subtropickou vegetací, vlastní elektrárnu a ledárnu, moderní koupaliště, vanové lázně, vodovod, společenské sály, hudební pavilon, vlastní tenis a výbornou českou kuchyni a vína z vlastních vinohradů.“
Češi byli prvními zahraničními návštěvníky ostrova Pag, v roce 1925 sem přicestovala studentská kolonie. Na Pagu v té době ještě neexistovaly speciální ubytovací prostory pro turisty, a proto byli ubytovaní v místní škole.
Ve střední Dalmácii navázal na svoji předválečnou činnost penzion Jindřicha Šoulavého u Kaštel Lukšiće, který se po válce dočkal rozšíření, stejně tak jako většina ostatních penzionů a hotelů. Reklamy upozorňovaly na penzion Šoulavý takto: „Penzion jest přímo na mořském břehu, uprostřed zahrad a parků, s moderní přístavbou, velkou jídelnou a terasou. Koupání ve vlastním velkém koupališti. Rozsáhlé sluneční lázně. Stinné parky se subtropickou vegetací, ideálně čistým vzduchem; možnost nerušeného odpočinku v stinné samotě, to vše působí hojivě na duševně přepracovaného i na rekonvalescenta.“
František Šiler ve svém penzionu Split v blízkosti Splitu také pokračoval s provozem. Penzion byl postaven přímo na mořském břehu, a svým hostům nabízel „veškerý komfort, velké vzdušné hostinské sály a kryté chodníky se zasklenými stěnami. Budova ve stylu římských paláců stavěná, má ploché střechy, upravené pro slunění. Nádvoří pensionu uzavřené mohutnými palmami, tvoří příjemnou večerní promenádu. Břehy jsou vlastnictvím penzionu a vyhrazeny pouze hostům pro nerušené sluneční koupele. Penzionát má telefonické spojení s městem, pro své hosty má k disposici vlastní kočár za mírnou cenu a pro milovníky sportu veslařského vlastní bárky.“ Penzion, který měl kapacitu 41 pokojů, byl vyhledávaným místem kvůli blízkosti Splitu, Trogiru a Solinu, kde mohli turisté navštívit velké množství památek, dokonce i z římského a řeckého období. Důležitou předností bylo časté lodní spojení a i to, že se penzion mohl chlubit nízkými cenami, protože jej řídila celá Šilerova rodina.
O větší popularitu ostrova Brač se zasloužil Jindřich Šorm, nájemce hotelu Praha ve městě Supetar, zatímco v nedalekém Sutivanu Bohumil Šlachta provozoval hotel Vesna.
V Dubrovníku se nacházela řada československých podniků. V přístavu Gruž se nacházel grandhotel Petka, jehož vlastníkem byl Dragutin Poláček. V Dubrovníku se nacházel český hotel Central, kde byla také česká restaurace Bohuslava Hejdy a česká kavárna Sport Františka Doubravy. Většina hotelů turistům nabízela českou kuchyni, popřípadě s českou obsluhou a českými časopisy a novinami. Stejně tomu bylo téměř ve všech větších lázeňských střediscích.
Největším československým lázeňským střediskem na Jadranu byly mořské lázně Kupari u Dubrovníku, které patřily Dubrovnické lázeňské a hotelové akciové společnosti v Praze. Dějiny vzniku této společnosti datují do předválečného období. Již v roce 1911 zakoupil Jaroslav Fencl pozemky v zátoce Srebreno, a v roce 1916 založil Dubrovnickou lázeňskou a hotelovou společnost a přikoupil celou zátoku Kupari se všemi budovami. Lázně tvořily dva hotely a dvě dependance a nacházely se na břehu moře v zátokách Kupari a Srebreno. Hotely a dependance zajišťovaly ubytování pro 350 osob ve 200 moderně vybavených pokojích. Lázně měly vlastní vodovod, elektrárnu a také místa vyhrazená ke sportovním účelům. Lázně kromě Čechoslováků navštěvovali také hosté z Polska, Německa, Rakouska a Švýcarska. Každoročně se zde konaly různé konference, kongresy nebo sjezdy. Vlivem a příkladem lázní Kupari vznikly nové československé hotelové podniky a penziony i v sousedních vsích Srebreno, Mlini a Cavtat.
Druhá světová válka znovu zastavila turizmus. Ještě na začátku roku 1939 některá lázeňská střediska a hotely rozesílaly své prospekty a Čedok chystal své „jadranské vlaky“, ale po zániku Československa a německé okupaci českých zemí cestování bylo obtížné. Jak uvádí Československo-jihoslovanská revue: „Zapotřebí je upraveného cestovního pasu nebo nového pasu Protektorátu, dále povolení Gestapa, německého visa, jihoslovanského visa. Povolení Gestapa a opatření obou vis opatřují cestovní kanceláře asi za týden. K nim je zapotřebí křestního listu.“
Ani po druhé světové válce obnovení turizmu nebylo rychlé kvůli těžké hospodářské situaci a politické izolaci socialistické Jugoslávie od západu i východu. Teprve po jejím přiblížení západním státům a normalizaci vztahů s ostatními socialistickými státy v roce 1955 vznikly podmínky pro příjezd většího počtu zahraničních turistů, včetně Československa. Komunistický režim svým občanům dělal velké potíže: Na vízum se muselo čekat v dlouhých frontách před Ministerstvem zahraničních věci na Hradčanech, a povolení k cestování se vydávala na základě „povolání rodiny“. Tento institut se ale hodně zneužíval a po zlomu Pražského jara byl zpřísněn.
S o něco méně než milionem noclehů v roce 1966 činili čeští turisté méně než deset procent turistického obratu. Je zajímavé, že už v roce 1969 došlo k náhlému zvýšení na dokonce 2,2 mil. noclehů. V srpnu roku 1968 během okupace Československa bylo v Chorvatsku kolem 50 000 turistů z této země. Vzhledem k tomu, že se nemohli vrátit domů, domácí jim vyšli vstříc a projevili svou lidskou solidaritu, ubytováním zadarmo. V tu dobu byla na dovolené na Krku Anna Dubčeková, choť Alexandra Dubčeka, ve Splitu byl místopředseda vlády Ota Šik, v Opatiji ministr zahraničních věcí Jiří Hájek, a v Istrii také ministr plánování František Vlasák a předseda Ústřední komise lidové kontroly Štefan Gašparík.
Kvůli sílení komunistické represe počet československých turistů klesl. Vrchol byl v roce 1985, kdy byly pouze tři miliony noclehů. Kvůli železné oponě turisté z Československa nejčastěji cestovali přes Maďarsko, takže se místo severního Jadranu jejich novou oblíbenou destinací stalo širší pobřeží kolem Makarské. Slabší peněžní možnosti mnohé přinutily k pobytu v kampech. Cestovalo se jako i dříve skupinově, autobusy, nebo osobními automobily.
Srbská agrese v roce 1991 zase zastavila chorvatský turizmus, ale už v příštím roce se čeští turisté vrátili a uskutečnili 800 000 noclehů a v roce 1993 dvojnásobek. Počet Čechů se v celkových počtech turistů značně zvýšil, takže ve válečných letech dokonce 22 procent noclehů připadalo na ně. S návratem ostatních turistů po skončení války se tento podíl zase snižuje, ale počty českých turistů se reálně zvyšují.
Ve válečných letech Češi v první polovině 20. století trávili letní dovolenou v Istrii a na Kvarneru, relativně daleko od stále okupovaného území. V červenci roku 2000 dva týdny dovolené v Dubrovníku strávil i český prezident Václav Havel s chotí Dagmar. Za posledních dvacet let jsou Češi po celém chorvatském pobřeží, a stejně jako dříve nejsou jen hosty, ale i investory do nových kapacit, díky kterým je Chorvatsko přitažlivé pro cizince, i když je většina populace přinucena být doma v izolaci. Teze, že je Jadran i českým mořem, už jistě není jen frází.
Text Marijan Lipovac, upr. js, foto archiv

Read 19 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 27 2020

V Jednotě číslo 27, která vychází 3. července 2020, čtěte:
- Jednota oslavila narozeniny
- Den české kultury a otevřených dveří v Kaptole
- Valné hromady českých besed Sisak a Slavonský Brod
- Dílna Tvořivost nás spojuje v Horním Daruvaru
- Malované lahve Blaženy Veselé
- V Čechách v roce 1945 působila jugoslávská partyzánská brigáda Maršál Tito
- Opustili nás Bohumil Kalenský a Jiřinka Šolcová
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi