Print this page

S paní Terinkou Vančurovou o životě na venkově

NA KUS ŘEČI S PILNOU KRAJANKOU
Letos se bohužel v Ivanově Sele nekonala největší besední akce – Etno den, ale kdyby se konala, jistě byste na ní potkali krajanku Terezii Vančurovou, rozenou Harouzkovou, bez které se tato akce nikdy neobejde.

Ona může za všechny chutné langoše, které se během akce návštěvníkům rozdávají. Zašli jsme za ní, abychom si popovídali o životě na venkově a o tom, jak a kde strávila celý svůj pracovní věk, čím se teď zabývá a jak tráví dny v důchodu.
Terezie, aneb jak ji všichni říkají Terinka se narodila v Ivanově Sele, kde vychodila základní školu. V mladých letech byla zapojená do besední činnosti, a tak nechyběla ani ve folklorní a ani v divadelní skupině. Velice ráda tancovala a tehdy, jak říká, bylo v Ivanově Sele dokonce dvanáct párů. Určitě i její dcera lásku k tanci zdědila po ní, a tak dnes ivanovoselskou taneční skupinu vede její Anita. „Vždy jsem tancovala, a to velice ráda, zbožňovala jsem sólový tanec a mým tanečníkem byl Míro Štruml. Ach, to byly časy,“ povzdechla si a honem hledala fotografie, na kterých je v lidovém kroji. Taneční skupinu tehdy vedla učitelka Justýnka Koutníková. Paní Terinka hrála i divadlo a živé vzpomínky má na divadelní hru V poutech lásky, kterou režíroval učitel Vjenceslav Herout. „Tehdy s námi hodně jezdil na vystoupení. Byli jsme všude: v Hrubečném Poli, Malých Zdencích, Mezurači, Daruvaru a jinde.“ Vzpomíná i na obyčeje na vesnici: „Měla jsem ráda všechny obyčeje, které se tehdy v naší vesnici dodržovaly. Vždy jsem se těšila i na maškarní průvod a další společenské záležitosti,“ řekla a ukázala fotky z maškar.
A jak to v životě obyčejně chodí, provdala se a brzy po uzavření sňatku s Marijanem Vančurou odjeli za prací do Německa. Celý svůj pracovní věk byli v Německu, ale děti, syn Drago a dcera Anita, vyrůstali s dědou a babičkou Harouzkovými v Ivanově Sele. „My jsme se rozhodli, že se do Pémie vrátíme, až si vyděláme nějaké peníze, abychom si všechno doma vystavěli a upravili. Stalo se tak. V roce 1996 jsme se vrátili domů. Jinak jsme každý rok několikrát jezdili domů pomáhat rodičům na statek. Celou dovolenou jsme vždy trávili pracovně.“ Když jsme se spolubesedující zeptali, jak se ji líbil život v Německu řekla, že ano, hodně se pracovalo, ale ostatně, proto tam i byli – vysvětlila nám. „Měli jsme tam hodně kamarádů, a ti nás navštěvovali i po našem návratu do Chorvatska, když jsme už byli v důchodu. Naposledy nás navštívili vloni, když můj Marijan byl už těžce nemocný. Jako by se s ním přišli rozloučit,“ řekla nám se slzami v očích.
Paní Terezie moc ráda vaří a pomáhá v kuchyni. Její maminka Juliška vždy vařila na veselkách, hostinách… tak se to od maminky naučila a chodí často pomáhat. „Jsem ráda, když mohu pomoci, lidi to už vědí. Zvou mne do kuchyně. Jako mladá jsem nosila na stoly, tedy posluhovala, dnes připravuju na hostiny, svatby…“ Zajímalo nás, co se tehdy při hostinách podávalo k jídlu. „Někdy se vařilo a podávalo hodně druhů jídla.
Před polévkou byly na stole smaženice (koblihy), polévka s domácími nudlemi a játrovými knedlíčky, potom vařené maso a omáčka, následovala sarma, potom pečené maso a brambory, smažené ryby, různé saláty. Na konci se podával kompot, kterému u nás v Pémii říkáme břečka. Takové jídelní lístky už dnes nenajdeme při žádné oslavě, ale tehdy to bylo samozřejmostí a na oslavách nic nesmělo chybět. My, kuchařky, jsme si daly velice záležet, aby jídlo všem chutnalo.“
Paní Vančurová zavzpomínala i na dobu, kdy se selo konopí a popsala celý postup od setí a žnutí až ke tkaní na tkalcovském stavu. Povídala, že má ve skříni ještě ručníky a prostěradla, které jako dívka sama utkala.
Když procházíte Ivanovým Selem, často před kostelem a u křížků na návsi můžete vidět tetu Terinku. Stará se, aby kolem kostela a na návsi rostly květiny. Povídá, že z nich má velkou radost. „Již deset let, tedy už druhým mandátem, jsem členkou kostelního výboru, a tak jsem si vzala na starost zahrádky. Každý den jdu do obchodu a procházím kolem. Nemohu tam vidět nepořádek, nebo aby tam rostla tráva. I do kostela každodenně chodím, a tak je mi milé, když okolí vypadá tak, jak se patří,“ řekla.
Jako správná hospodyně paní Vančurová má velkou zahrádku, ve které od jara do podzimu tráví všechen svůj volný čas. „Jsem tam, v té mojí zahrádce, po celé dny. Od rána do poledne, pak vařím a odpoledne jdu do zahrádky zase a dcera Anita se někdy na mne i zlobí, když je velké vedro a já třeba okopávám. Pak jdu honem domů, ať na mne nemá zlost!“ zasmála se a vykládala o tom, že letos už zavařila šedesát láhví okurek, červenou řepu také. Vysázela víc než tři sta sazenic zelí, v zahrádce rostou i paprika, rajčata… Cibuli, a to několik koleček, už sklidila. Je jisté, že všechno sami nespotřebují, a tak všechny ty dobroty rozdává známým a příbuzným. „Nemohu být na pokoji, stále něco dělám. I během našeho pobytu v Německu jsem štrikovala, a to nejen pro naši rodinu, ale i pro sousedky,“ zavzpomínala.
Naše spolubesedující má vždy dobrou náladu, a proto je ve vesnici vítanou společnicí. Rády si s ní promluví i malé děti a mládež a často chodí na kávu k sousedkám a ony k ní. Spolu proberou zajímavá témata třeba o vaření a zahrádce.
Loučili jsme se s paní Vančurovou s přáním, aby jí zdraví ještě dlouho vydrželo a aby i nadále dělala věci, ze kterých má radost.
Text A.-M. Štrumlová Tučková, foto amšt a rodinný archiv

Read 35 times