Print this page

Sto let Svazu Čechů XI – Československý svaz po zániku Československa

  • Posted on:  čtvrtek, 15 červenec 2021 00:00

HISTORICKÉ OKOLNOSTI POSTAVILY ČECHY A SLOVÁKY PŘED NOVÉ VÝZVY
V Bělehradu se 6. února 1938 konalo mimořádné shromáždění kvůli určitým změnám stanov. V listopadu 1937 se stálým tajemníkem Svazu stal Pavol Vrbacký. Ale už na začátku roku 1938 odjel na Slovensko, a byl vypsán konkurs na nového tajemníka, na který se nikdo nehlásil.

Šlo o zodpovědnou funkci, a československé úřady stále složitěji zajišťovaly prostředky na jeho mzdu, takže povinnosti tajemníka vykonávali v Bělehradě Michal Topolský a Ján Bena, a v Záhřebu jako skutečném sídle Svazu Stanislav Veselý.
Svaz ovlivňovala také situace v Československu, které v září pod nátlakem Velké Británie a Francie bylo donuceno předat nacistickému Německu svou pohraniční oblast, osídlenou převážně Němci. Slovensko a Podkarpatská Rus zároveň získaly autonomii. Byl to konec první Československé republiky, ale ani druhá republika, nazvaná Česko-Slovenská, netrvala dlouho. V březnu 1939, po slovenském vyhlášení nezávislosti pod německým nátlakem, obsadilo Německo Čechy a Moravu a připojilo je jako svůj protektorát. Kromě smutku a zklamání, to mělo pro Čechy v Jugoslávii také praktické následky, protože se dosavadní českoslovenští občané najednou stali občany Protektorátu Čech a Moravy, a tím podřízenými Německu. Zánikem Československa přestala veškerá pomoc jeho institucí zdejším Čechům a Slovákům, a působit přestaly také československé Velvyslanectví v Bělehradě a Generální konzulát v Záhřebu. Československý svaz musel čelit novým výzvám, a proto jeho Odbor 22. dubna 1939 rozhodl, že se Svaz stane jugoslávskou organizací, jejíž funkcionáři mohou být výhradně jugoslávští občané. Českoslovenští občané podali demisi na členství v Odboru. Svaz zaslal členským spolkům důvěrný dopis s upozorněním, aby se vyhýbaly jakékoli činnosti zaměřené proti novému zřízení ve staré vlasti, ať už jde o Protektorát Čechy a Moravu či o Slovenský stát. Vyzýval spolky, aby se jako kulturní instituce vyvarovaly škodlivých politických činností. Názvy Československý svaz a Československá beseda či Československá obec zůstaly nezměněné, protože se názvem československý zdůrazňuje kulturní vzájemnost obou menšin, které budou na kulturním poli i nadále spolupracovat.
Okolnosti donutily Čechy a Slováky stmelit své řady, a Československý svaz vydal 22. dubna 1939 následující prohlášení: „My, Slováci a Češi v Jugoslávii, v duchu dvacetiletého svobodného našeho života, jako věrní občané bratrského slovanského státu království Jugoslávie, úspěšně jsme spolupracovali na zabezpečení a výstavbě zdejšího národního života. Vzhledem na dnešní poměry v Československu prohlašujeme: kde jsme stáli, setrváme! Chceme dále společně pracovat pro dobro zdejší naší menšiny, neboť jsme přesvědčeni, že jedině ve společné práci a jednotě kyne nám lepší národní budoucnost. Tuto naši spolupráci a jednotu chceme upevňovat a prohlubovat, neboť je to životní zájem našeho národa zde v zahraničí i tam doma. Nesmírnou bolestí naplňuje nás porážka a rozkol našeho národa a po staletích těžce vydobytého státu Československého. V těchto těžkých dnech prohlašujeme, že zůstaneme věrni duchu a odkazu velkého Osvoboditele Masaryka a národního našeho bohatýra Štefánika. Tak nám pomáhej Bůh! V Bělehradě, 22. dubna 1939, Československý svaz v Jugoslávii.“
Vedení slovenské menšiny nesdílelo nadšení ze vzniku nezávislého Slovenska v březnu 1939, protože si myslelo, že slovenské národní nároky byly uspokojeny získáním autonomie v rámci Československa na podzim roku 1938. Kromě toho, v zániku Československa vidělo vítězství politiky revizionismu, která usilovala o změny hranic ustanovených po roce 1918, o to více, že jižní části Slovenska byly připojeny k Maďarsku, a projevila se oprávněná bázeň, že by se pod maďarskou správu mohly znovu dostat i části Vojvodiny. K tomu skutečně došlo v dubnu 1941, kdy po pádu Jugoslávie Maďarsko obsadilo oblast Bačka a připojilo si ji.
Projevem česko-slovenské jednotnosti bylo slavnostní otevření Československého národního domu v Daruvaru (nazvaného Bradáčův národní dům podle zesnulého československého ministra obrany Bohumíra Bradáče) 4. června 1939, kdy se zároveň konala devátá valná hromada Československého svazu. Podle nápisů v Jugoslávských Čechoslovácích to byla „mohutná manifestace jednotného ducha Slováků a Čechů v Jugoslávii. Byla to mohutná vlna národního uvědomění, která se přelila a pronikla do všech srdcí a duší. Byl to hluboký projev vděčnosti, oddanosti a lásky k naší staré, trpící vlasti, ale i lásky k naší vlasti nové, která nás přijala jako své.“ Slavnost zároveň potvrdila, že Daruvar je pravé a skutečné středisko české menšiny. Na hlavním shromáždění se sešlo více než 200 delegátů, z toho kolem 60 Slováků v čele s evangelickým biskupem Samuelem Starkem, které ani vzdálenost neodradila, aby do Daruvaru přijeli. Z Čech a Slovenska se nedostavil nikdo. Valná hromada rozhodla, že se sekretariát Svazu přestěhuje z Bělehradu do Záhřebu a tím se Záhřeb i formálně stane sídlem Československého svazu. Vrcholem všech událostí bylo posvěcení Národního domu záhřebským arcibiskupem Alojzije Stepincem před asi 3000 přítomnými. Vykonal obřad požehnání u vchodu do Domu, potom prošel celou budovou a na konci, i když unaven z odpoledního biřmování, pronesl k přítomným projev, o kterém se v Jugoslávských Čechoslovácích píše, že se setkal s nepopsatelným nadšením: „Byl to projev, jaký jsme neočekávali a který nás z hloubi srdce potěšil a obšťastnil, neboť byl projevem hluboké lásky nejdůstojnějšího pana arcibiskupa k našemu českému národu. Pravil zejména, že studoval české dějiny a zná český národ, kterého si nesmírně váží. Český národ byl prvním z národů slovanských, který přijal křesťanství a nejslavnější doby českých dějin spadají za jedno s dobou rozkvětu křesťanství v českých zemích. Vzpomenul pak posledních tragických událostí a pravil, že Bůh dovede zničit a pokořit, ale dovede i vzkřísit. Projevuje pevnou víru s nadějí, že český národ znovu se dožije bývalé slávy a velikosti jako za doby českých králů, opět rozkvete, neboť je to národ dobrý a veliký duchem. Na adresu nás, Čechů zde usedlých pravil, abychom pokračovali v náboženské tradici českého národa, abychom zůstali věrni víře otců, abychom spolupracovali se zdejším chorvatským lidem jak v ohledu kulturním, tak náboženském. Je nutno abychom se vzájemně milovali a ctili, abychom s národem chorvatským byli jednoho srdce a jedna duše, duše slovanská, duše křesťanská. A k Chorvatům pak pravil, aby si vážili českého národa, neboť je to národ veliký a slavný, který ze svého neštěstí se opět zvedne k bývalé slávě. Nelze popsati vlnu nadšení, která zaburácela po slovech nejd. p. arcibiskupa shromážděním. Byla v tom vděčnost a slib, že všichni si vezmeme jeho slova k srdci. Všem nám vlil do srdcí i duší svoji víru v lepší budoucnost národa našeho. Všem nám ukázal cestu, kudy jíti: cestou víry. To vše musí pospolu. Poukázal nám na světce a patrona české země, sv. Václava, že on nedá zahynouti svému národu. Jsme vděčni za tu vnitřní posilu a útěchu a vynasnažíme se, abychom jí byli hodni. A jsme šťastni, že v nejd. p. arcibiskupovi Dru Stepincovi má náš národ tak oddaného přítele,“ napsal v novinách Jugoslávští Čechoslováci Otto Sobotka. Stepincův projev přenesly také jiné noviny. Záhřebské Novosti napsaly: „Po posvěcení projevil p. dr. Stepinac velké sympatie vůči českému národu a naději, že se jeho svoboda znovu vzkřísí. Zdůraznil nutnost úzké spolupráce českého národa s tamním obyvatelstvem.“ Bělehradská Politika napsala: „Když posvětil dům, p. dr. Stepinac popřál mnoho úspěchů v práci, a potom v delším projevu zdůraznil potřebu těsné spolupráce Čechů se zdejšími obyvateli.“
O daruvarské slavnosti se kladně zmiňovaly také slovenské noviny Národná jednota, v jejichž ohlédnutí stálo: „To, co nás Slováky a Čechy v zahraničí drželo pospolu, nebyly formální politické vztahy v naší staré vlasti, bylo to mnohem více: byli jsme úzce propojeni i duchovně, byli jsme si vědomi, že jsme si blízcí, že jsme bratři.“ Ve stejném duchu bylo při slovenském národním festivalu v Báčském Petrovci v srpnu 1939 uvedeno prohlášení, kterým Slováci v Jugoslávii důrazně odmítají a odsuzují veškeré dění ve své mateřské vlasti a zůstávají věrni ideji čechoslovakismu: „Slováci a Češi, nyní trpíme, ale neztrácejme víru ve vítězství. Jsme si vědomi, že naše národní jednotnost je předpokladem úspěchu a budoucího vítězství... Proto všechny prosíme, aby naši jednotnost opatrovali, chránili a pěstovali. V jednotnosti je záchrana a síla, v rozdělení je zkáza.“ V takovém duchu byl oslaven 28. říjen, den vzniku Československa, které v roce 1939 už neexistovalo, ale Slováci měli za to, že to datum je pro ně i nadále symbolem soužití s „bratry Čechy“ a spojením a příslibem do budoucna. Když v srpnu 1940 proběhla valná hromada Matice slovenské, představitelé české menšiny její práci pozdravili.  Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Svazu a Jednoty

Read 54 times