Dojemná stoletá láska Čechů k chorvatskému Jadranu IV.

PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE
První světová válka turizmus zastavila a jeho obroda po válce se odehrávala velmi pomalu. Především se očekával návrat už známých zahraničních turistů, ale Češi už nebyli ve stejném státě jako Jadran a začali jezdit na Baltik, protože valutární poměry mezi československou korunou a německou markou byly výhodnější.

Změna nastala v roce 1922, kdy se situace v Německu pro Čechoslováky zhoršila, a oni se znovu ve velkém počtu obrátili k Jadranu. V roce 1922 strávilo léto na Jadranu 25 000 československých turistů a v roce 1936 už 68 000. Čechoslováci převážně zabírají, po Němcích a Rakušanech, třetí místo v celkovém počtu zahraničních návštěvníků.
Mezi turisty převážně patřily osoby z vyšší střední třídy, jako i významné osobnosti, třeba předseda vlády Antonín Švehla a František Udržal, kteří na dovolenou jezdili do Kupar u Dubrovníku, nebo spisovatelé Růžena Svobodová, František Xaver Šalda a Jiří Wolker, kteří si vybrali Bašku. Básník Viktor Dyk se během letní dovolené na ostrově Lopud u Dubrovníku v roce 1931 utopil. Jezdili sem i skromnější lidé, jako učitelé, studenti nebo skauti.
Velký vliv na rozvoj turizmu měla doprava, která se v meziválečném období rozvíjela. Kromě cestování vlakem a lodí se častěji začalo cestovat autobusy, protože silniční síť byla značně rozšířena a zlepšena. První autobusové linky pořádala agentura Čedok, jezdilo se i osobními automobily. K Jadranu mířila i letadla. Po lince Praha–Záhřeb zavedené v roce 1930, v roce 1935 ČSA zahájila linku Praha-Brno-Bratislava-Zagreb-Sušak, a to obojživelným letadlem (amfibie), které v Sušaku (jugoslávská část Rijeky) přistávalo přímo v přístavu. V roce 1938 přibyla další letecká linka Praha–Dubrovník přes Brno, Záhřeb a Sarajevo.
Kromě Jadranu, českoslovenští turisté navštěvovali i hory Dinaru, Biokovo a Velebit, Plitvická jezera, vodopády řeky Krky a města Záhřeb, Samobor a Daruvar.
Po válce bylo nutné provést určité změny, které by znamenaly větší příliv zahraničních turistů k Jadranskému moři. Prvořadým úkolem bylo obohatit nabídku již existujících středisek, postavit dostatek komfortních hotelů, stavět a upravovat koupaliště, zajistit pitnou vodu, kanalizaci, osvětlení a stabilizovat ceny v lázeňských střediscích. Se stavbou hotelů částečně napomáhal i československý kapitál, který stavěl komfortní hotely, penziony a zakládal ozdravovny. Bylo také nutné pomocí určitých prostředků vzbudit opětovný zájem mezi Čechoslováky o pobyt na jugoslávském Jadranu (protože, částečně jezdili i do Itálie, která v té době zahrnovala i Istrii s Opatijí).
Turistický spolek Adria navázal na svou předválečnou tradici a v roce 1922 začal s prosazováním Jadranu. Spolek vydával informativní časopis Jadran a pořádal různé přednášky nejen v Praze, ale i v ostatních městech Československa. V roce 1925 se spolek dobrovolně rozešel na základě domluvy s Československo-jihoslovanskou ligou, která potom v rámci své organizace vytvořila novou turistickou sekci, která nesla název Jadran. Ve svém časopise Liga uveřejňovala i informace z oblasti turistiky, a také organizovala zájezdy do Jugoslávie. Založila studentskou kolonii ve Sveté Jeleně u Crikvenice (dnešní Dramalj), kam každoročně vysílala řady studentů. V rámci Spolku jugoslávských lékařů v Praze v roce 1922 začala s propagováním Jadranu Balneologická sekce, která v roce 1925 založila Jadranskou stráž v Praze. Otevřela řadu nocleháren a ozdravoven na Jadranu, vydávala vlastní časopis Slovanský Jadran a pořádala přednášky. Aby se propagování Jadranu v Československu soustředilo do jedné organizace, Československo-jihoslovanská liga společně s Jadranskou stráží v Praze v roce 1928 založily Oficielní cestovní kancelář pro Království Jugoslávie, která zájemcům poskytovala bezplatně informace o cestování do Jugoslávie, opatřovala pasová víza, jízdenky, vystavovala hotelové poukázky do všech mořských lázní na jugoslávském Jadranu, poskytovala odbornou literaturu a pořádala hromadné zájezdy k Jadranu. Kancelář měla zajištěné obchodní zastoupení ve všech hlavních střediscích na Jadranu, a proto nebylo potřeba, aby si návštěvník sám zajišťoval pobyt.
Čedok pro dopravu turistů začal používat autobusy značky Praga, a v Jugoslavii ovládl neuvěřitelných 90 procent cizineckého ruchu. V roce 1936 Čedok zavedl tzv. jadranské vlaky, i hromadné cesty turistů k Jadranu. V Československo-jihoslovanské lize vlaky nepodporovali s odůvodněním: „Jízdy mají následky, které nejsou žádoucí z hlediska československo-jihoslovanské vzájemnosti. Jadranské vlaky již podle svého jména se snaží v době nejkratší dosáhnouti jadranského břehu. Vnitrozemím Jugoslávie jen projíždějí. Shromažďují veliká množství lidí, kteří se po cestě seznamují, utvoří malé společnosti a na místě se nestarají, aby přišly do styku s domácím obyvatelstvem.“
Největší zájem měli turisté z Československa pro oblasti severního Jadranu – Chorvatské přímoří a ostrovy Krk a Rab. Právě zde bylo soustředěno nejvíce československých hotelů, penzionů a ozdravoven. Čechoslováci zde vlastnili na začátku třicátých let kolem 400 pokojů se 700 lůžky a pět vlastních pláží s více než 300 kabinami, téměř jednu třetinu všech turistických podniků. Crikvenica se stala nejvýznamnějšími, nejnavštěvovanějšími a nejkomfortnějšími lázněmi v jugoslávské části jadranského pobřeží. Podle tehdejšího mínění to bylo mimo jiné díky „snadnému přístupu, chráněné poloze, pěknému okolí, příjemnému koupání a dobrým hotelům.“ Slovanský turista v roce 1930 psal: „Lázeňský život v Crikvenici není sice příliš hlučný, je však postaráno o zábavy všeho druhu. Pro milovníky tenisové hry jsou to velmi dobrá hřiště, v době sezony je stálá lázeňská kapela, jsou pořádány taneční zábavy, projížďky osvětlenými čluny, lidové slavnosti domácí, závody v plování, veslařské, v plachtění aj. Jsou tu i hřiště golfová, kroquetová a fotbalová a velmi vděčnou zábavou jest mnohým bezplatný rybolov.“
V Crikvenici pokračovala v působení česká dětská ozdravovna, která měla dokonce pět budov přímo nad mořem, obklopených rozmarýnovými zahradami a hájem, měla vlastní molo, pláž, dva bazény, rentgen, a dokonce i českou školu. Ozdravovnu plných 38 let vedla Berta Drgáčová, a po smrti Marie Steyskalové v roce 1928 dostala její jméno. Do turizmu v Crikvenici se zapojili i jiní čeští podnikatelé. Vlastníkem penzionů Slavia a Morava byl Čech Albín Starešina, Marie Škodová byla spolumajitelkou penzionu Villa Mir a František Koudelka byl spolumajitelem hotelu Bellevue. V Československo-jihoslovanské revui z roku 1934 čteme: „Je to tím, že Crikvenica je nám poměrně nejbližší z jadranských lázní, že má pěknou písčitou pláž, slušný hotelový komfort a dostupné ceny. Pomalu se z Crikvenice tvoří vskutku jihoslovansko-československé lázně, které svým způsobem ztělesňují myšlenku naší vzájemnosti.“ Pro ty, kteří nevyhledávali lázeňský ruch, který panoval v Crikvenici, se v blízkosti nacházelo městečko Selce, kde Alois Beránek postavil hotel Rokan. V Kraljevici Františka Langmanová před válkou Čechům pouze zprostředkovávala ubytování, po válce se stala majitelkou penzionu Praha a hotelu Praha. (Pokračování příště)
Text Marijan Lipovac, upr. js, foto archiv

Pročitano 86 puta

Najnovija Jednota

 

Jednota 29 2020

U Jednoti broj 29, koja izlazi 18. srpnja 2020., čitajte:
- U Češkoj obilježen završetak hrvatskog predsjedanja Europskom unijom
- Mali maturanti čeških osnovnih škola Daruvar i Končanica
- Poduzetnica – uzgajivačica neobičnih vrsta voća
- Lipik – kupališni gradić
- Sažetak pojedinih članaka na hrvatskom jeziku
- Lokalne vijesti, redovite rubrike, priče, šale, zanimljivosti