Zhruba na jaře jsme se dozvěděli, že náš vedoucí Miloslav Brtník, bude choreografem dožínek a bude organizovat slavnostní zahájení celého programu. My, členové folklórního souboru Pramínek z Jihlavy, jsme věděli, že nastává čas tvrdého nácviku a drezury.
Pan Brtník se rozhodl, že nebude vymýšlet nic moc nového, že opráší staré předtančení z minulých dožínek, ale zato chtěl, aby letošní předtančení bylo náročnější a pro diváka efektnější. Jako vždy, když bylo před námi nějaké důležité vystoupení, si z nás pan Brtník udělal takzvané pokusné králíky, aby viděl, co by se mohlo a co by se nemohlo zatančit. Téměř každou zkoušku jsme alespoň chvíli trávili přípravou na dožínky; neustále jsme dokola nacvičovali problematické pasáže a snažili se je, co možná nejlépe naučit a zvládnout, aby to pro naše chorvatské spolutanečníky bylo jednodušší.
Jednou začas jel pan Brtník na nácviky předtančení a jednotlivých krátkých vystoupení do Daruvaru a přilehlých Besed. S ním vždy jel někdo z Pramínkovců na výpomoc - někdy více a někdy méně dobrovolně. Víkendy v Chorvatsku byly totiž pro nás docela namáhavé, vždy jsme odjížděli v pátek velmi brzo ráno a vraceli se v neděli kolem jedenácté večer a další den opět do zaměstnání či školy a na taneční zkoušky...
Takovýchto výjezdů bylo několik, a z Chorvatska se pán Brtník a jeho pomocníci vždy vrátili s novými postřehy z nacvičování. Když zjistili, co dělá roblém, hned se u nás zkoušelo přijít na to, jak by se to dalo vylepšit, opravit, případně ulehčit. Nejkomplikovanější momenty z celého předtančení byly Hačau polka a Skočná, tyto části se zkoušely neustále dokola a dokola, aby byla jistota, že je většina tanečníků bez větších problémů zvládne. Můj obdiv mají všichni, kteří s Besedami nacvičovali jednotlivé pasáže. Podle mě to mohlo být velmi nesnadné, protože učit hrstku lidí určitou část, ke které patří dalších několik desítek tanečníků, není jednoduché a pro někoho to může být velice nepředstavitelné.
Když už dožínky klepaly takřka na dveře, začalo se nacvičovat ještě intenzivněji. Koncem června jsme si k nám, do Jihlavy, vzali Janu Pejićovou a Kristinu Kvapilovou na kurzy pro instruktory, aby si zlepšily učení průprav, schopnosti při vedení souboru a také choreografické znalosti. Poté jsme se společně vrátili do Daruvaru, bylo to začátkem července, a s panem Brtníkem jsem na výpomoc Besedám přijela já.
Škoda, že pan Brtník nemohl zůstat v Daruvaru až do dožínek, mohlo být ušetřeno mnoho času a nervů, ale on se po dalším tanečním víkendu musel vrátit do Jihlavy. Já jsem v Daruvaru zůstala a dva týdny pomáhala Besedám připravit se na dožínky. Před velkým okamžikem bylo ještě mnoho práce, mnoho Besed si nebylo zcela jistých ve svých jednotlivých vystoupeních, nicméně jsme se všichni snažili, aby vše došlo do zdárného konce. Možná některým přišel tento týden neuvěřitelně namáhavý a měli toho jistě plné brejle, ale stačí se jen ohlédnout na závěrečné vystoupení a myslím, že veškerá dřina a únava přinesla plody.
| CHORVATSKY JSEM SE NENAUČILA Letos jsem měla výjimečnou příležitost poznat vaší českou komunitu a zjistila, že Češi v Chorvatsku mají nesmírně zajímavou historii a že se dokázali dokonale začlenit do nové kultury. Jela jsem k vám s předsevzetím, že se naučím mluvit chorvatsky – vždyť jsem se měla tři týdny pohybovat jen mezi samými Chorvaty, kde mi nikdo nebude rozumět. Po příjezdu mě každý, s kým jsem se potkala, oslňoval svojí češtinou, takže jsem nemusela namáhat své mozkové zavity a nové řeči jsem se nenaučila. Velmi užitečné mi přišlo, že v chorvatských televizích dávají programy v originálním znění, což jistě přispívá ke zdokonalování světových jazyků. Určitě bychom i my v Česku uvítali více pořadů v anglickém, či německém jazyce, nejen ty odborné. Všichni lidé, s kterými jsem se setkávala, působili na mě velmi mile. A mladí mi připadají stejní. Když jdeme večer za zábavou, tak se radujeme všichni stejně. Možná se o jižních státech říká, že jsou bouřlivější, ale když je dobrá parta, tak je jedno, zdali jsme z Chorvatska, Česka nebo Nového Zélandu. Možná se mýlím, ale lidé v Chorvatsku mi přišli, jako neuvěřitelní pohodáři, které snad nic na světě nemůže rozhodit. Ráda vzpomínám na dožínky, jako celek to byla úžasná podívaná. Nejvíce se mi líbila práce jednotlivých Besed a zejména to, jak si uměly vypomáhat. Do paměti se mi vryl i Etno den v Ivanově Sele, a to nejen českou divadelní hrou, která se všem velice líbila. |
V týdnu před dožínkami mě pozvala Česká beseda Tréglava ať s nimi jedu do Prnjavoru u příležitosti Petropavlovského svátku. Zájezd do Republiky Srbské byla pro mně velice zajímavá zkušenost a jen čas ukáže, jestli toto setkání přinese přátelství a spolupráci. Výlet do Bosny byl opravdu netradiční zážitek, kde jsem si uvědomila, že si my Češi nemáme na co stěžovat.
Nácviky již byly těsně před finále, když pět dní před dožínkami do Daruvaru konečně dorazil pan Brtník a s ním i zbytek souboru Pramínek. Mohlo začít poslední dolaďování. Secvičná sice trvala více, než jsme všichni plánovali, ale bylo to nezbytné, aby si všichni zvykli na svá konečná místa. Generálka proběhla hned druhý den vesměs úspěšně a tak tanečníci dostali volno, aby dali do pořádku své kroje a odpočinuli si. Besedy se zase věnovaly finálním úpravám svých alegorických vozů, přípravě stánků s typickými předměty a s koláčky a buchtami, které se objevovaly skoro na každém stánku. A všichni jsme se modlili, aby počasí vyšlo, co možná nejlepší, protože předpověď nebyla zrovna optimální – začít pršet mělo už na zahájení. Nakonec se ale ukázalo, že naše přání byla vyslyšena a počasí vydrželo.
A konečně byly tady - dožínky, na které jsme se připravovali několik měsíců. Někteří s úsměvem na tváři, jiní bez něho, ale všichni jsme byli vzrušení a napjatí, jak to asi dopadne, jestli se vše povede. Slavnostní zahájení na stadionu, program, kde se každá Beseda představila se svojí novou, nebo tou nejlepší choreografií, vše směřovalo pomalu, ale jistě k velkolepému předtančení, kterého se zúčastnilo několik desítek párů ze čtrnácti Besed. Nikdo se nestihl ani pořádně rozkoukat a už všichni tančili a zpívali závěrečná Horácká kola, která svojí velkolepostí uchvacovala nejen rozradostněné diváky.
Všichni byli nadšeni, diváci volali BRAVO a my byli rádi, že jsme překonali své možnosti a schopnosti, všechny nás zaplavila euforie z úspěchu. Teď zbývalo pořádně oslavit veškeré úsilí a připravit se na další den, kdy Daruvarem proběhl krojový průvod, se všemi členy tanečních i pěveckých složek Českých besed a samozřejmě i hudebníky, bez nichž by žádné vystoupení nemohlo proběhnout. V průvodu se zpívalo a hrálo a na náměstí se každý soubor ve dvou minutách představil tanečně, nebo pěvecky. Po průvodu měli všichni chvíli na prohlédnutí jednotlivých stánků, které lemovaly silnici na náměstí, pak následovalo posilnění v podobě oběda a odpoledne se už každý opět připravoval na vystoupení, která probíhala na různých místech.
Ve čtyři hodiny propuklo první ve velkém parku, další se událo v šest na náměstí a poslední v osm na hřišti české školy, kde potom následovala veselice, která trvala až do brzkých ranních hodin. Dožínky tím skončily a už nyní se všichni těší na další. Snad budou alespoň tak povedené jako letošní, které podle mého laického pohledu byly úžasné, a jsem moc ráda, že jsem měla příležitost podílet se jak v dožínkovém programu, tak v jeho přípravách. Marta Voršiláková