v studijním středisku Krystal, kde probíhaly přednášky a kde byli účastníci kursu i ubytovaní. Sešli se zde krajané z Austrálie, Německa, Sýrie, Ruska, Ukrajiny, Chorvatska, Srbska, Švýcarska, Francie, Brazílie, Venezuely, USA, Španělska, Chile, Anglie, Itálie a Rumunska. Podmínkou kursu byla alespoň částečná znalost češtiny. Z Chorvatska přijely učitelka češtiny v České základní škole J. A. Komenského Tijana Trbojevićová a novinářka týdeníku Jednota Alena Raisová, obě z Daruvaru. Kurs všem rozhodně prospěl a to nejen po stránce jazykové (přednášky se týkaly vývoje českého jazyka a nových způsobů výuky), ale i poznávací. Navštívili jsme řadu památek a institucí. Pobyt v Praze a poznávání krás Čech byl pro nás nezapomenutelným zážitkem na celý život.
Na kursu jsme byli rozděleni do dvou skupin – rodilí v Česku a ti, kteří se narodili v jiných zemích. Většina účastníků kursu byli učitelé nebo se na tuto profesi teprve připravují. Všichni se přijeli poučit – jakou metodu pro výuku češtiny použít a jak ji zpestřit – nebo se zkrátka zdokonalit v jazyce, protože se do kursu mohou přihlásit i zájemci jiných profesí. Zajímavé je, že většina byly ženy – v kursu byli pouze čtyři muži! V rámci šedesátihodinového cyklu přednášek jsme si prohlubovali, doplňovali či získávali znalosti z oblasti metodiky a didaktiky. Ocenili jsme praktika, zaměřená na obtížné jazykové vjemy, zasazování jazyka do kontextu, což je pro krajany v zahraničí nejobtížnější. Věnovali jsme se základním řečovým dovednostem, testování, gramatice, novým metodám ve výuce, vývoji češtiny, jazykovému poradenství a jiným tématům. Každý z vyučujících nám doporučil literaturu. Užitečná byla praktická cvičení, hry, hospitace ve školách v Praze 6, rady a doporučení. Praktická ukázka jak naučit děti cizí jazyk formou hry byla přínosná zvlášť pro učitele nižších stupňů. Dostávali jsme i domácí úkoly. Velká pozornost ve výuce cizinců je věnována fonetice a výslovnosti. Hovorová čeština, která je součástí spisovného jazyka, má stoupající tendenci. Někteří na konci kursu prezentovali, jakým způsobem vyučují ve své zemi a co by doporučili ostatním.
V jedné třídě se sešla převážně střední generace, nejmladším byl jednadvacetiletý student Pavlo Bodrilov z Ukrajiny a nejstarší jednasedmdesátiletá Margaret Supiková z Pensylvánie (USA), která se letos již po desáté zúčastnila jazykového kursu v Dobrušce. Byly zde také Češky, které se provdaly do Sýrie, Venezuely, Austrálie, Švýcarska, Chorvatska a Srbska, ale také potomek české větve z Brazílie. Každý z účastníků byl svým způsobem zajímavý, každý s jinými životními osudy. Fascinující bylo naslouchat nejpočetnější skupince čtyř děvčat, které učí v evropské Škole bez hranic v Německu, Francii a Švýcarsku, anebo dozvědět se, jak se žije v Austrálii nebo Chile.
Zpestřením kursu byly zájezdy – na Chodsko (Domažlice, Klatovy, Klenčí, zámek Švihov), opera Rusalka v Národním divadle, návštěva Senátu, Karolina a Českého rozhlasu, setkání se zajímavými lidmi – spisovateli, herci, novináři, senátorem Tomášem Grulichem aj. Kromě organizovaných akcí jsme navštívili i zoologickou a botanickou zahradu, rozhlednu Petřín, při plavbě lodí jsme si prohlédli Prahu – Matku měst a její pamětihodnosti z jiné perspektivy. Samozřejmě, že i na české pivo jsme si našli čas.
Ještě nezbytná rozloučení s organizátory: s vedoucí kursu Danou Nývltovou, atašé Alenou Obstovou, ředitelkou Ústavu jazykové a odborné přípravy (ÚJOP) Věrou Hofmanovou, s Robertem Řehákem z Odboru pro krajany Ministerstva zahraničních věcí a Olgou Vlachovou a Alicí Műllerovou z Domu zahraničních služeb. Společné foto s tričky, na nichž je emblém Univerzity Karlovy... To byl konec našeho setkání a poznávání.
Jestli někdo váhá, zdali se kursu metodiky zúčastnit – tak ho vřele doporučujeme. Nejen proto, že se seznámí s lidmi z celého světa, s tím jak fungují jejich komunity, jak probíhá výuka češtiny, ale proto, a především proto, že se i sám zdokonalí v jazyce. Čeština je totiž všude kolem vás – v obchodech, metru, kinech. Učit se češtinu v České republice je tou nejlepší školou! A. Raisová a T. Trbojevićová /ar

DOPORUČENÁ LITERATURA:
M. Čadská - Čeština jako cizí jazyk
B. Štindlová - Česky v Česku
V. Cvrček - Mluvnice současné češtiny
Hronová a Hron - Čeština pro cizince
R. Choděra - Didaktika na přelomu staletí

LETNÍ JAZYKOVÉ KURSY
Krajané i ostatní zájemci se mohou v každoročně létě zdokonalovat ve znalostech českého jazyka. Od června do srpna se na různých místech České republiky pořádají jazykové kursy pro začátečníky, pokročilé nebo bohemisty a učitele češtiny. Kursy se liší ve stupni pokročilosti či v zaměření, ale společná je snaha studenty seznamovat nejen s jazykem, ale také s kulturními nebo přírodními zajímavostmi České republiky.

JEDNA Z NEJSTARŠÍCH ÚČASTNIC ZE SÝRIE
Čtyřiašedesátiletá Markéta Makhoulová z Moravy byla jednou z nejstarších a nejzajímavějších účastnic kursu. Již šestatřicet let žije na Blízkém Východě, z toho deset let v Alžírsku a šestadvacet v Sýrii.
V České republice, přestože je vzdálena několik tisíc kilometrů, navštěvuje Markéta rodinu svého syna, který se usadil v Ostravě. „Vždyť je to jen čtyři hodiny letu!“ říká. Na otázku, jak se do Sýrie vlastně dostala, odpověděla: „To je dlouhá historie. S manželem Sýrijcem jsem se seznámila na studiích. On studoval medicínu a já matematiku na přírodovědecké fakultě v Praze. Ze studií si mě odvezl jako český suvenýr!“ zažertovala.
„V Alžírsku jsem učila na gymnáziu, kde jsem využívala svou znalost francouzštiny. Později jsme se přestěhovali do Sýrie, tam jsem většinou potřebovala arabštinu. V Sýrii je úplně jiný život. Žijí tam asi dvě až tři stovky Čechů, především českých žen, které se do Sýrie provdaly. Některé už jsou tam více než čtyřicet let. Většina z nich žije v hlavním městě Sýrie Damašku. Několik jich dokonce přijalo muslimskou víru a nosí hidžáb, speciální oděv, který zakrývá obličej. V Latákii, kde bydlím, žilo kdysi pětadvacet Češek, teď už nás je jen patnáct – některé se i s rodinami vrátily do České či Slovenské republiky. Scházíme se každou neděli na tzv. babinci, kde si zazpíváme a pobesedujeme.
V Sýrii jsem soukromě učila matematiku, francouzštinu, češtinu a věnovala se malování. O češtinu mají zájem hlavně absolventi vysokých škol, kteří mají možnost v Brně si udělat doktorát. Česky jsem učila i dívku, která se v Čechách chtěla léčit. Jako samouk jsem studovala italštinu, vylepšovala si francouzštinu, mám z ní i diplom.
Aktivní krajanské spolky existují v Damašku, Allepu, Homsu a Latákii. V Damašku máme českého velvyslance a honorárního konzula. Na činnost – balet a setkávání – nám přispívá ministerstvo zahraničních věcí České republiky.“
Zajímavé je Markétino povídání o jídlech, typických pro Sýrii a Alžírsko. Tak například v Alžírsku je nejpopulárnější kus kus (spařená a do kuliček tvarovaná krupice z pšenice, ječmene nebo prosa) a v Sýrii homos (kaše z luštěnin). Výborné a kalorické jsou orientální cukrovinky, např. baklava, známá i v našich krajích. V Sýrii si můžete pochutnat např. i na vajíčkách na datlích. Z typických českých jídel Syřanům nejvíce chutnají ovocné lité koláče.

NEJMLADŠÍ PŘIJEL Z UKRAJINY
Pavlo Bodrilov, jednadvacetiletý student angličtiny a němčiny na Univerzitě ekonomie a informační technologie z ukrajinského města Melitopolu byl nejmladším kursistou. Doslova vpíjel každou informaci, radu a zkušenost.
Pěknou češtinou nám sdělil, že se jako jediný na univerzitě učí také češtině. Po studiích by se chtěl stát tlumočníkem. Od loňského roku stojí v čele českého spolku Bohemia v Melitopolu, druhém největším městě Záporožské oblasti se skoro sto šedesáti tisíci obyvatel. „V Čechách nejsem poprvé. V roce 2007 jsem v Brně studoval češtinu pro cizince. U nás v Melitopolu učím skupinku krajanů česky, jsou to děti i senioři. Metodický kurs češtiny, kterého jsem se zúčastnil poprvé, měl pro mne velký význam už proto, že materiály, které jsem zde získal, využiji při výuce. Stejně jako dovezené učebnice,“ řekl Pavlo. Na Ukrajině založili Češi šest set vesnic. Dnes pouze v několika z nich žije necelých padesát tisíc Čechů, např. v Dubně, Žitomyru, Lvovu, Malé Zubovščině na Volyni, v Simferopolu, Lobanovu, Záporoží, Oděse a vesnici Mykolajevka ve Vinické oblasti... Jejich zájmy hájí Česká národní rada v čele s předsedkyní Ludmilou Muchinou. V českých sdruženích působí celkem osmnáct folklorních souborů.
A jak to vypadá s melitopolskou Bohemií, ptáme se dál Pavla: „Spolek byl založen v roce 1993, dnes má 175 členů. Máme pěvecký sbor, zaloříme i taneční skupinu. Od nového roku začneme vydávat zpravodaj.“ Pavlova matka pochází z Čechohradu, který v roce 1869 založili přistěhovalci z východních Čech; babička se narodila na Moravě. Na základních školách se čeština vyučuje fakultativně, výuka češtiny probíhá i na střední škole a gymnáziu v Melitopolu, kde žije asi sto národností, nejvíce Němců a Židů. V Čechohradu a Melitopolu učí česká učitelka Eva Řezníčková. Pavlo se díky česko-ruské společnosti jako vedoucí oddílu zúčastnil českých dětských táborů, o něž je v Ukrajině i v Rusku velký zájem: „Moc se mi tam líbilo. Učili jsme se číst, gramatiku a odpoledne jsme měli další aktivity. Dobré bylo i to, že se naše děti každodenně setkávaly s českými. To byla ta pravá škola.“