Véna, jak mu říkali, bohužel zemřel relativně brzy po odchodu do důchodu, a s ním odešly i všechny cenné vzpomínky na poválečná léta, kdy se krajanský život nejdříve obnovoval, aby se koncem padesátých a začátkem šedesátých let rozproudil v plné šíři. Něco málo můžeme zrekonstruovat podle fotografií a osobního archivu, který po Václavu Doležalovi opatrují jeho dcery.
„U nás se povídalo, že se prý tatínek narodil na poli, vlastně někde mezi stromy na mezi, kam si jeho maminka odskočila, když to na ni přišlo,“ řekla nám hned na začátku vzpomínek na svého otce Danuška Doležalová-Baltová, učitelka výtvarné výchovy a krajanská malířka. Václav se narodil v Dežanovci roku 1925 v rolnické rodině Karolíny a Františka Doležalových jako nejmladší ze čtyř synů. „Jelikož tehdy měli Doležalovi v kuchyni velkou zděnou pec, maminka na ní navečír ustlala a kluci doopravdy spali na peci, jak se říká v té staré říkance,“ vzpomínala dále Danuška.

Všichni Doležalovi kluci, Antonín, Karel, Emil a Václav, chodili do české školy k učitelce Fanynce Kulhavé. Když dospěli, stali se členy Besídky venkovského dorostu, hráli divadla a tančili. „A museli se naučit sami si vyžehlit kalhoty na čáru jak se tenkrát nosilo. Maminka klukům říkala, že by nestihla na jinou práci, kdyby jim všem čtyřem piglovala kalhoty za zábavu.“
Přišla druhá světová válka a mnozí mladí lidé z Dežanovce odcházeli k partyzánům. Nejstarší Antonín ve válce zahynul, Václav se v roce 1943 stal členem I. Československé brigády Jana Žižky z Trocnova, odkud byl poslán na kurs pro šifranty a jako takový se dočkal konce války. V roce 1947 se stává personálním referentem v tehdejším kotaru Daruvar s právem pobírání platu X. třídy, jak čteme ze starých nažloutlých dokumentů. Rok na to byl přeložen do Bjelovaru a 1. srpna 1950 se stal tajemníkem Československého svazu v Lidové republice Chorvatsko.
„Tatínek dával celého sebe do práce. Pracoval v sobotu, v neděli, pamatuju, jak sedá na své kolo a jede do Besed. Nikdy nebyl doma, ani na dovolenou nechtěl jít. Dožínky byly každý rok a on si myslel, že by to bylo na jeho práci cítit, kdyby dovolenou využíval. Byl pravým Čechem ve své duši, hrdý na své češství,“ zavzpomínala druhá dcera, Boženka Hrabrićová, učitelka němčiny, která v České základní škole J. Růžičky v Končenicích pracuje už čtyřicet let. „Často jezdil do Čech, bojovnické organizace tehdy hodně spolupracovaly, tady vítal české delegace, konzuly či jiné funkcionáře. Pamatuju si, jak jsme jednou zrovna měli doma zabijačku, když do Daruvaru přijel ambasádor z Bělehradu. Tatínek ho po schůzi bez okolků přivedl k nám domů na jitrnice. A jemu se to moc líbilo...“
A jsou tu další vzpomínky. Jak koupil a přinesl domů každou novou českou knihu, která přišla do Jednoty, jak vždy musela celá rodina být v Českém domě nejméně půl hodiny před každým besedním programem, protože musí být příkladem. Manželka Miluška samozřejmě chodila s ostatními krajankami pomáhat do kuchyně, dcery hrály divadla, tancovaly ve folklorní skupině strýčka Ambrože.

Doma si hleděl zeleně, rouboval a ořezával stromky, různobarevné keře a růže v zahrádce byly jeho pýchou. Byl i velkým kutilem. Dokázal opravit a udělat různé věci pro domácnost. „Byl opravdu pedantní. Vzpomínám si, jak pečlivě a přesně vedl evidenci besedních akcí a akcí Svazu, kterou připravoval každý rok do kalendáře... Myslím si, že by si jeho dlouholetá činnost ve Svazu zasloužila, aby byla připomenuta na stále výstavě fotografií a dokumentů. Je tam soupis dosavadních předsedů Svazu, ale nikde se nedočtete, kdo byli tajemníci,“ řekla nám na závěr Danuška Dolažalová-Baltová. V. Daňková