Jste gradiščanská (burgenlandská) Chorvatka...
Narodila jsem se v Petrově Sele v západním Maďarsku podél hranic s Rakouskem, kde od 17. století žijí Chorvaté. My všichni máme původní chorvatská příjmení a mluvíme dodnes svou starou mateřštinou. Moje dcera, která se narodila v Praze, také hovoří krásnou chorvatštinou. Studovala jsem historii v Pécsi a v Záhřebu. Před odchodem do Prahy jsem pracovala v Pécsi a Szombathely na Vysoké škole pedagogické.
Můžete srovnat krajanský život Čechů v Chorvatsku s krajanským životem gradiščanských Chorvatů v Rakousku?
Myslím si, že Češi v Daruvaru mají bohatý kulturní život a svůj jazyk nezapomněli. Mají knihovnu, kam letos posíláme z České národní knihovny mnoho knih, většinou beletrii. Věřím, že čtení beletrie je základem pro zachování rodného jazyka i národní identity. Rakouští Gradišćané byli vždy dobře organizovaní, měli mnoho projektů i v každodenním životě. V současnosti mají hodně občanských sdružení, noviny, webové stránky, chorvatské kněze, což je pro nás jeden z nejdůležitějších faktorů.
Jak se Vám líbí a žije v Praze?
V České republice žiji už dvaadvacet let, v Praze jsem si zvykla. Mám zde zajímavou práci, svou rodinu, ale nikdy tady nebudu doma. Česká mentalita je mi cizí, je to uzavřený svět, který se jen stěží otevírá cizincům. Své nejlepší přítelkyně mám v Maďarsku, v Chorvatsku a v Bělehradě. Také se mi stýská po některých našich starých křesťanských svátcích.
Pracujete v Národní knihovně v oddělení doplňování zahraničních dokumentů, čím se takové oddělení zabývá?
Sbíráme knihy z celého světa. Já se starám o spolupráci s knihovnami v zemích bývalé Jugoslávie a v Maďarsku. Bez svého chorvatského jazyka bych tuto práci nebyla schopna dělat. Musím rozumět literatuře, kterou nakupuji. Kromě toho je všem milé, když můžeme jednat ve svém rodném jazyce. Píšu v chorvatštině a mluvím se Slovinci, Makedonci a Srby. Dobře si rozumíme a vzájemně se respektujeme.
Navštěvujete Interliber v Záhřebu...
Knižní veletrhy jsou nejlepší příležitostí, jak se setkat se nejnovější knižní produkcí v některých zemích, ale v podstatě v celém světě. Na posledním Interliberu v Záhřebu byli všichni chorvatští a vydavatelé z Bosny a Hercegoviny. Je to příležitost pro obchodní jednání s partnery v knihovnách a s vydavateli. Pro čtenáře jejich knihoven musím zajistit odbornou literaturu, a tak mám před očima budoucí diplomaty, novináře, politology, obchodní partnery České republiky, ekonomy, umělce...
Od našich partnerských knihoven zase musím objednat nejlepší reprezentativní literaturu pro Českou národní knihovnu. Mnohokrát mi vadilo, když novináři, politici a dokonce i profesoři nesprávně informovali české čtenáře. Domnívám se, že nečetli správnou odbornou literaturu. Myslím tím na Čechy, Slovince, Chorvaty, Srby, Černohorce a Makedonce a určitě i na mé Maďary. Dnešní střední Evropa a západní Balkán mají propojené dějiny protkané společnou civilizaci od gastronomie přes jazyk k malířství a literatuře. Předávaná literatura v obou směrech představuje danou zemi a vytváří obraz o ní v zahraničí. Věřím, že psané slovo je nejlepší velvyslanec.
Sledujete chorvatskou kulturu?
Mám štěstí, že dostávám pozvánky od Velvyslanectví Chorvatské republiky a nikdy vynechám prezentace knih, koncerty a další kulturní akce. Bohužel, právě těch koncertů a přednášek je málo, což nestačí k tomu, abychom se zde stýkali. Chorvaté nemají v Praze své prostory jako např. Maďaři či Němci. Při objednávání knih v Národní knihovně myslím na všechny z nás, kteří zde žijí, aby si občas něco přečetli v chorvatském jazyce, aby nezapomněli svou rodnou řeč.
Děkujeme za rozhovor.
Díky Vám, že jste mě našla a já jsem si mohla s vámi popovídat. Možná je dnes možné pomocí sdělovacích prostředků znovu stavět mosty mezi národy, kteří díky historickým událostem zůstaly za hranicemi své vlasti. Z.Hubinková/zh