„Byla to velmi zdařilá akce, která skočila závěrečným vystoupením ve skanzenu Veselý kopec, kde všichni mladí krajané mohli ukázat, čemu se během dvou týdnu folklorního tábora naučili,“, řekl Tomislav Doležal, vedoucí daruvarské Holubičky, který děti na tábor doprovodil. Taneční soustředění dětských skupin horáckých souborů již tradičně zorganizoval jihlavský soubor Pramínek, krajanské děti se školení zúčastnily už počtvrté. Byli to tanečníci z Daruvaru, Končenic, Lipovce, Ivanova Sela, Dolan, Prekopakry, Brestova a Mezurače. Krajané se soustředění mohli zúčastnit díky finanční podpoře svých Besed a Svazu Čechů, a města Daruvaru a České základní školy z Daruvaru, které k přepravě poskytly kombi vozidla. O tom, čemu se na táboře naučili, a jaké vzpomínky si domů z České republiky přivezli si přečtěte z pera samých účastníků. vd

 Dostala jsem za úkol napsat něco o táboře. Není to jednoduché, protože kdybych chtěla popsat všechny hezké zážitky a všechno užitečné, čemu jsme se naučili, zaplnila bych půl Jednoty.
Vzpomínám si na rozloučení na konci minulého tábora. Všichni jsme měli plné oči slzí, protože jsme nevěděli, kdy se zase uvidíme. Ale když jsme my byli v Čechách, tak ti, co mohli, se přišli na nás podívat, pak byli oni u nás na dožínkách, spolu jsme byli u moře… A přišel tábor. Bohužel nejeli všichni, kteří byli na minulém táboře a líbilo se jim tam, ale přesto nás letos bylo dokonce šestnáct; někteří jeli poprvé a Jana dokonce počtvrté! Novinkou bylo, že poprvé s námi jely jedna muzikantka (Ema) a jedna instruktorka (Kristina).
Tábor se konal od 30. července do 13. srpna v Dobré nad Sázavou v rekreačním středisku Radost, kde byl i před čtyřmi lety. My z Chorvatska jsme museli jet už v noci, abychom dojeli včas. I když Moniku rodiče skoro nechali doma, sešli jsme se všichni, radostně nasedli do kombíku a nedočkavě jeli na soustředění, na které jsme se tolik těšili. Cestovalo se nám v pohodě, jen jsme trochu čekali na hranici, ale to jsme ještě dobře dopadli - kolona s druhé strany hranice byla dlouhá třicet kilometrů!
Do cíle jsme přijeli před dvanáctou hodinou. Už tam skoro všichni byli a radostně nás vítali. Rozdělili nás do chatek nebo pokojů, do barevných družstev a odpoledne ještě podle schopností a věku. Celotáborová hra byla ve znamení indiánů. Proto se první den batikovala trička a šátky, aby se kmeny mezi sebou rozlišovaly. Pak jsme se dozvěděli, do kterých družstev jsme přiděleni. Karel byl v Sovách (3), ostatní kluci a Anna v Eintopfu (4), část děvčat v Kubíkově jedenáctce (5), zbytek v Ženách (6) a Ema v Music pigs (7). Družstva 4, které jsem já měla na starosti, a 5 byla zajímavá: aha, to jsou naši kluci a chorvatské holky, nebo naše holky a Chorvati? Každé družstvo si samo vymyslelo jméno. Pak jsme udělali plakáty, na které se později zapisovaly body, které jsme získali. Večer už byla na nástěnce vyvěšena píseň, kterou jsme se příští den učili a večerka byla ve dvaadvacet hodin. Vedoucí se poradili ohledně příštího dne a šli spát.

Tábor byl koncipován tak, že se tři dny pracovalo a čtvrtý byl trochu uvolněnější. V pracovních dnech byla ranní a taneční rozcvička, snídaně a učení nové písně, úklid a hygiena, první zaměstnání, nácviky na vystoupení, oběd, ruční práce, druhé zaměstnaní, svačina, třetí zaměstnání, večeře a hra. Budíček byl v sedm hodin, večerka ve dvaadvacet. Zaměstnání byla různá: diagonály, rytmy, česání, gymnastika, švihadla, oblékání, kroky, rozcvičky, tábornictví, původní tance, mluvení, zpěv. Kluci měli místo česání práce, mladší zdravotnictví, muzika hrála a o krojích nám přednášela Kamila Skopová. Tři dny takovým tempem stačily, aby se všichni unavili. Ještě, když byla večer hra v lese, kde bylo třeba chránit kmenové místo a utíkat od jednoho k druhému, nebo noční hra, kdy se muselo po setmění projít lesem trasou, kde nebylo žádné světlo, jen bludičky…
První volný den byl věnován výletu do okolí. Celý den chodit, rozluštit šifry od Šamana a bojovat se supy nebylo odpočinkem. Ale Lipnice a ostatní zajímavosti, které jsme cestou poznali a viděli, stály za to. Malá část zůstala v táboře připravovat původní tance z Třebíčska, které se druhý volný den natáčely. Pak se zase tři dny makalo. Hry ale byly zajímavé. Na kajak (tyč) nasedlo celé družstvo, poslední člen družstva sbíral míče a první střílel na soupeře. Zvítězil ten, kdo zůstal „ve vodě“ poslední. Ve volných chvílích jsme hráli volejbal nebo klackovanou – také známou indiánskou hru. Večer před volným dnem jsme udělali táborák a hrála se noční hra pro starší členy kmene. Ti museli projít cestu osvětlenou svíčkami, přijít k mrtvole a zapamatovat si modlitbu, kterou přeříkávala.
Druhý volný den byla neděle, a to byl zároveň den návštěvní. Dopoledne se dělaly nácviky, odpoledne rodiče přivezli buchty, sladkosti a různé dobroty, které všem udělaly radost. Děti měly olympiádu, kde v různých disciplínách získávaly papírové penízky, za které si pak kupovaly omalovánky, přívěsky, svíčky nebo ovoce. Bohužel, jako málem každý den, i v neděli pršelo. Svatý Petr nám dopřál jen asi dva nebo tři hezké dny. Zaměstnání jsme měli v pokojích nebo na chodbě. Nakonec jsme poslední pracovní den museli zaměstnání zrušit a dělat jen nácviky, protože bychom se do jedné místnosti nevešli a nenacvičili to, co jsme měli v plánu. Ve hře se bojovalo proti bílým mužům: zapálit věže nebo roznést trať, kterou postavili na našem území. A tak jsme vyčerpali všechny pracovní dny.
Ve čtvrtek dopoledne jsme měli generálku na sobotní vystoupení. Dostali jsme kroje, abychom na jevišti vypadali slušně, a ne každý v něčem jiném. Po obědě se chystal karneval! Všechny nás překvapil pan Brtník, který se přidal do skupiny dezorientovaných orientačních běžců. Dále tu byla veliká chorvatská (transexuální) svatba, dva famfrpálové týmy s míčem a rozhodčím, víly, bohyně oblohy, zdravotnický tým a další jak skupinové, tak jednotlivé masky. Na večer byl naplánován táborák a každé družstvo ještě dostalo za úkol připravit nějakou scénku. Holky (ale i kluci) se pustili do žehlení krojů. Najednou přišel Šaman a řekl nám, že mu někdo z nás ukradl a schoval poklad. Prozradil i kdo to byl, tak nám zbylo dozvědět se, kde poklad je. Oni to ale nechtěli říct, tak jsme je museli trochu trápit. Nakonec jsme stejně poklad našli. Za chvíli jsme si sedli k ohni, podívali se na scénky a dlouho do noci si zpívali…
A už tu byl pátek. Dopoledne proběhla ještě jedna generálka a odpoledne jsme se pěšky vydali do nedaleké Horní Pohledĕ, kde bylo hodinové vystoupení. Diváků bylo málo, ale alespoň jsme si to zkusili na příští den. Večer bylo vyhlášení táborového bodování a předání cen vítězům. Tři nejlepší družstva dostala odměny. Jasně, byla to družstva, která z poloviny tvořili Chorvati. V kategorii jednotlivců bylo vybráno pět nejlepších. Na čtvrtém místě se, spolu se třemi Čechy, umístil i náš Mario. Monika a ještě jedna dívka byly třetí. Druhé místo obsadil Tomislav sám, dostal broušenou sklenici.
Vedoucí celého soustředění ing. Miloslav Brtník nakonec řekl: „Myslím, že jsme i letos udělali kus práce a jsem spokojený se vším, kromě s počasím. Věřím, že si každý z vás něco domů odveze a doufám, že to použijete ve svých indiánských kmenech.“
V sobotu se vstávalo už v šest hodin, protože se všechny rekvizity a další věci musely naložit do autobusu. V deset hodin začínalo první půlhodinové vystoupení na Veselém kopci. Druhé bylo v jedenáct. Na závěr jsme si zazpívali několik písniček, kterým jsme se během tábora naučili, včetně chorvatské Sinoć, kad je pao mrak. Loučení bylo těžké, jako vždy. Všichni jsme si říkali: My tu chceme zůstat!!!
Také jsem, jako první Chorvatka, která dělala instruktorku, dostala sklenici. Byla to nová, ne moc lehká zkušenost, ale jsem ráda, že jsem tu možnost měla. Šla jsem do toho i proto, aby našim dětem bylo snadněji, aby věděly, že můžou za mnou přijít, když něco potřebují. Naštěstí žádné problémy nebyly, jen tu a tam nějaké to: nerozumím… Těší mne, že se to všem líbilo a že všichni chtějí jet na tábor znova. I čeští instruktoři byli rádi, že přijely tak hodné, dobré a motivované děti.
Co nám teď zbývá? Používat všechno to, čemu jsme se na soustředění naučili a těšit se na další setkání.
Kristina Kvapilová/kk, T. Doležal

Folklorního tábora se zúčastnili: Anna Ulrichová z Dar. Brestova, Jaruška Stjepanková z Mezurače, Karel Vokurka z Ivanova Sela, Dáša Horáková a Monika Veltruská z Lipovce, Matea Bublićová, Mateja Polenusová a Stefani Mlinarićová z Dolan, Mateja Adžijevićová, Tomislav Adžijević a Jadranka Antunovićová z Prekopakry, Kristina Kvapilová a Mario Finek z Končenic a Ema Zadrová, Jana Pejićová a Antonio Hlubuček z Daruvaru.