Nečekaně rychle se ozvala česká vláda a zpravila, že pošle delegaci, která se na místě přesvědčí o rozměrech utrpení Čechů. Tak byla zahájena akce odsunu dětí do České republiky, která působila vícenásobně příznivě. S jedné strany byly děti zachráněné před traumatickými událostmi, s druhé strany se mohli jejich tatínkové bez obav o ně věnovat obraně, protože věděli, že jsou jejich děti v bezpečí.
„Delegace vedená Viktorií Hradskou nás navštívila v takové nemilé době, kdy se udál masakr v Dolanech a v rodině Ljutakově, a během jednání ve Svazu bylo stále slyšet, že dopadají granáty a že v okolí se střílí, takže můžu říci, že její návštěva byla velice odvážná,“ vzpomíná předsedkyně Svazu Lenka Janotová při příležitosti oslavy dvacátého výročí akce.
„Nabídli nám přestěhovat nás do České republiky, ale my jsme to odmítli, protože náš domov je tady, a chceme ho bránit. Místo toho jsme poprosili, ať zachrání naše děti. Ta prosba zachraňte naše děti byla tak otřesná, že paní Hradská slíbila podniknout všechno, co bude možné.“
Delegace potom navštívila ministerstvo zahraničí v Záhřebu a dojednala humanitární pomoc, kterou Československo může poskytnout. „Ani jsem netušila, že už za týden mě zatelefonují, a řeknou, že máme chystat přepravu dětí. Jaká to byla rychlá jednání, když všechno bylo připravené za několik dnů!“
„U nás byl usnesením krizového štábu odložen začátek školního roku, ale učitelé chodili do školy a jednali jsme o tom, co udělat. Tak jsme dali do rozhlasu zprávu, že existuje možnost odsunu dětí na čtrnáct dnů, tři týdny, tak jsme si naivně představovali, že válka brzy skončí. Hned po výzvě začali přicházet rodiče, takže jsme za chvíli naplnili jeden autobus, pak druhý, třetí. Naše škola se stala přípravnou organizací pro odsun dětí,“ pokračuje L. Janotová ve svých vzpomínkách.
Psaly se seznamy, děti se fotografovaly a dělaly se společné pasy, organizoval se doprovod učitelů, kteří se akci mohli věnovat. Práce to byla velice náročná, a uskutečňovala se za vzdušných a minometných útoků, takže se často přerušovala a šlo se do prozatímního krytu. „Tak jsme připravili první konvoj, který vyjel 13. září. Byl velice dobře zorganizován. Měl zdravotní doprovod a další služby, které měly na starosti bezpečí našich dětí během celé cesty. Pamatuji si na loučení rodičů, jak bylo statečné, a když autobusy odjely, každý si potichu poplakal, protože se nevědělo, zdalipak se s dětmi setkají, a co se dál bude dít.“
| REAKCE BYLA NEOBYČEJNĚ RYCHLÁ Místopředsedkyně Vládního výboru pro mezinárodní vztahy Viktorie Hradská, jako vedoucí delegace České republiky, která navštívila Chorvatsko, o své cestě a o všem co viděla a slyšela při setkání s krajany, zpravila Parlament 10. září roku 1991. Mimo jiné řekla: „Požádali nás, abychom se postarali o děti a případně o ženy, ale řekli, že chtějí zůstat, že chtějí bojovat o své domy, že to je jejich vlast. Že mají dvě matky. Řeknu vám, že pocit bezmoci, který nás ovládal první den, byl vystřídán - a děkuji zde před vámi české vládě za neobyčejně rychlou reakci - pocitem naděje. Po telefonátech, které jsme měli s Úřadem české vlády, česká vláda okamžitě, hned druhý den ustavila komisi k pomoci chorvatským Čechům. Mohli jsme okamžitě informovat o všech opatřeních, která se zde chystají. Přestože jim nemůžeme zmenšit ono psychické utrpení, které je vlastně horší, než fyzické - myslím, že ano, protože nejhorší je ta úzkost a čekání, můžeme jim zmenšit alespoň jejich starosti praktické. To se povedlo.“ Parlament tuto zprávu jednohlasně a svědomitě schválil, a paní Hradské upřímně pogratuloval a poděkoval. Akce pokračovala stejně tak rychle jak začala, a už tři dni po debatě v parlamentu z Daruvaru odjely první autobusy. |
Zájem dalších rodičů ze všech okolních osad, ze Sirače, z Pakrace, z Hrubečného Pole, byl tak silný, že se začal dělat seznam nový. Všechno se realizovalo ve spolupráci s československým ministerstvem práce a sociálních věcí. Týden po prvním konvoji odjel druhý, potom pokračovaly každých sedm až deset dnů. Děti byly odvezené do sedmi rekreačních středisek a tam pobývaly čtyři a půl měsíce. Na realizaci celé akce se podílelo také ministerstvo zahraničních věcí Chorvatska a daruvarský krizový štáb.
„Asi za měsíc mě ministerstvo práce a sociálních věcí požádalo, abych všechna ta střediska navštívila, a zjistila, kolik učitelů a učebnic schází, aby se mohla lépe zorganizovat výuka. První setkání bylo v Chlumu u Třeboně, kde všichni ode mne čekali, že řeknu, že můžou jet domů, a já jsem vlastně musela zjistit, co je zapotřebí obstarat pro jejich delší pobyt,“ vzpomíná L. Janotová, a dodává, že byla velice spokojená, neboť mohla rodiče přesvědčit, že jejich děti mají dobré podmínky.
Práce ve všech střediscích se koordinovala z české školy v Daruvaru, která zajistila i pravidelné kontakty rodičů s děti. Starali se o to radioamatéři, kteří každodenně v odpoledních a večerních hodinách vytvářeli mosty, přes které byly rodiny na chvíli ve vzájemném kontaktu. Rodiče projevili také nečekaný zájem o návštěvy, kterých se zúčastňovaly hlavně matky. „Byla to dodatečná práce, ale úplně jsem chápala přání jednou za měsíc navštívit své děti. Celá ta akce byla velmi náročná, ale jsem velice hrdá, že se nám podařilo zorganizovat nejen pobyt v bezpečí, ale i výuku se spoustou mimoškolních činností. Některé děti tak měly příležitost poprvé v životě si zalyžovat. Obrovský kus práce vykonali učitelé, kteří se o děti starali, a stejně tak česká strana, která zajistila výborné podmínky pro pobyt dětí a veškerou odbornou pomoc,“ říká L. Janotová.
Cílem akce bylo zachránit děti všech obyvatel Daruvarska, a nikoho se při tom neptalo na národnostní příslušnost. Jedinou podmínkou byl věk dětí - braly se jen školou povinné děti od šesti do osmnácti let. Některé děti měly mladší sourozence, takže byly nakonec připojené i mladší děti, což byla pro organizátory velká zodpovědnost. Kvůli tomu, že do seznamu byly zařazené také srbské děti, měla L. Janotová nemalé problémy. „Tady byla srbská agrese, ale ne všichni Srbové podporovali takovou politiku, ba naopak, někteří prožívali těžké chvíle pravě proto, že se nepřidali k agresorovi. Také oni chtěli své děti zachránit. Proto, že jsem se nikoho neptala na národnost, dostala jsem etiketu kolaborantky. Velice těžce jsem to nesla, ale měla jsem dobrý pocit, protože jsem byla přesvědčena, že jsem jednala správně. Nakonec jsem se dočkala úplné satisfakce, když jsem se poradila s ministerstvem, a těm, kteří mě obžalovali, bylo hlášeno, ať mě nechají na pokoji, protože pro Chorvatsko dělám velkou věc.“ M. Pejić/T. Hnojčik a archiv
POBYT V ČECHÁCH V ČÍSLECH
Do České republiky odcestovalo během září a října roku 1991 úhrnem 1500 dětí, z toho 1321 dítě jelo organizovanou přepravou, ostatní samostatným převozem. Děti byly umístněné v sedmi rekreačních zařízeních, kde se o ně starali učitelé z Chorvatska a představitelé hostitelů. „Učitelé, kteří tady zůstali, byli zapojeni do městských služeb, a učitelka Alenka Horáková v Horním Daruvaru zorganizovala výuku ve své kuchyni, kam děti chodily každodenně,“ říká L. Janotová.
Nejvíc dětí bylo v Seči (1), 356, a pomáhalo patnáct učitelů. V Jánských Koupelích (2) bylo 321 dítě a patnáct učitelů, ve Stráži pod Ralskem (3) 185 dětí, v Mariánských Lázních (4) 156 dětí a sedm učitelů, ve Vranově nad Dyjí (5) 112 dětí a dva učitelé, ve Zderazi (6) 111 dětí a sedm učitelů a v Chlumu u Třeboně (7) 80 dětí a pět učitelů. Děti se vrátily z Čech koncem ledna roku 1992, když krizový štáb dal povolení k návratu. Školní rok začal 3. února.