Upřímná, rázná, vždy dobré nálady a plná porozumění pro své žáky. To byla ona. Tato učitelka matematiky a fyziky strávila ve škole mezi dětmi plných čtyřicet pět let. „Učitelské povolání vykonávám se zaujetím, ale mrzí mě, že to dnešní společnost neuznává,“ začala vyprávět krásnou plynulou češtinou krajanka Marie.
„Narodila jsem se v roce 1946 v rodině Janáčkově ve Velkých Zdencích. Toto příjmení už tam ale nenajdete, v prosinci minulého roku nám zemřela maminka. Vyrostla jsem v rodině se dvěma sestrami, Zdenkou a Zlatou. Starší sestra Zlata byla také učitelkou, a celý dlouhý pracovní věk, plných čtyřicet osm let, pracovala ve škole ve Velkých Zdencích.“
Českou základní čtyřletou školu Marie vychodila v rodné vsi. Velice ráda vzpomíná na doby, kdy je učitel Josef Zámostný učil zpívat a tancovat. „On byl doopravdy výborný učitel, který přenesl žákům lásku k české řeči, písni a tanci. Být učitelem znamená být tvůrcem krásy, lásky a lidskosti. Ve škole jsme se cítili krásně a rádi jsme do ní chodili, těšili jsme se na každou novou píseň, báseň, tanec...“
„Na vyšší stupeň jsem jezdila do Hrubečného Pole, kde jsme neměli možnost učit se češtině ani výběrově. Protože jsem ráda tancovala, zapsala jsem se do chorvatské folklorní skupiny,“ zavzpomínala.
V Daruvaru potom chodila do českého oddělení gymnázia spolu s Mírou Šmejkalovou, Mírou Zámostným, Vlastou Podholovou a dalšími. Jejich třídní učitelkou byla Vlasta Pilátová.
Po ukončení střední školy uvažovala o tom, na kterou vysokou školu se zapsat. „Chtěla jsem studovat medicínu, ale na přijímací zkoušku jsem přišla pozdě. Tenkrát jsme neměli telefon, internet a jiné vymoženosti, jak se dozvědět, kdy a kde se co děje. Pak jsem poslechla strýce z Pakrace, který mi doporučil, abych studovala matematiku a fyziku na pedagogické akademii. Během celého studia jsem bydlela u něj.“ Ještě než studium ukončila, zavolal ji tehdejší ředitel hrubečnopolské školy, jestli by nechtěla pracovat u nich. Zájem o práci samozřejmě měla a vbrzku potom studium dokončila a diplomovala.
Jak to obyčejně v životě chodí, po školení a zaměstnání je třeba si založit rodinu. „Provdala jsem se za Zdenka Kynčla, učitele matematiky a fyziky, který potom ještě dálkově v Rijece vystudoval pedagogii, a skoro celý pracovní věk byl pedagogem v hrubečnopolské střední škole. Krátkou dobu učil také fyziku a psychologii. Ve škole pracoval plných čtyřicet let.“
„Každý pedagog se denně setkává s mnoha problémovými situacemi. Také jsme se s nimi setkávali. Ale v novější době, a zvlášť za posledních dvacet let, se ve škole všechno změnilo o sto procent. Děti už nejsou, jaké byly, všechno se jim dovoluje, mají příliš velká práva a moc málo povinností. Ano, je to úplně jiná doba než kdysi,“ zauvažovala.
„Často si vzpomenu na dobu, když jsem v základní škole nacvičovala tance na Naše jaro a zpěvy na přehlídku české dětské písně v Končenicích,“ povídala. V paměti jí utkvěly písně Plavala husička po Dunaji, Purpura, V Kocourkově na náměstí a jiné. „ Děvčata a chlapci zpívali krásně, dokonce se nám podařilo některé písně zazpívat trojhlasně, a to bylo něco. Mám pocit, že bych to dnes už nedokázala. Líbila se mi práce s dětmi, které přicházely na volné činnosti. Byly to převážně děti z Ivanova Sela, Tréglavy a Rášenice. Často jsem jim četla české knížky, časopisy. Mluvili jsme spolu česky a děti se na hodinách hodně naučily. Zájem o češtinu byl velký.“
Zdenko a Marie mají dceru Melitu. „Naše Meja se po ukončení střední školy v Hrubečném Poli zapsala na studium medicíny v Praze. Její promoce patří k nejšťastnějším dnům v životě naší rodiny. Byli jsme na ni hrdí.“ Melita je dnes lékařkou. Krátkou dobu pracovala v Pitomači a Daruvaru, dnes je akvizitérkou farmaceutického podniku Krka a je spokojená. Melita nebyla jedinou pražskou studentkou z tohoto kraje – studovat do Československa odjela řada Mariiných žáků, zvlášť z Ivanova Sela. „Je až neuvěřitelné, kolik jich bylo. Kdo ví, kde dnes žijí a jak se jim daří,“ zamyslela se.

„Všichni si myslí, že vědí, co by měl učitel dělat, ale jako by nikdy neslyšeli o svých povinnostech. To mne někdy rozčiluje. Kromě odborných znalostí, musí učitel ovládat a používat soudobé vyučovací metody a postupy. Musí být schopen reagovat na problémové chování žáků, působit na ně výchovně, poradit si s nezbytnou administrativou, umět jednat s rodiči a zhostit se různých dalších činností. Dnešní děti si myslí, že jim všechno musí být naservírováno a nejméně spoléhají na vlastní učení. Dlouho do noci sedí u počítačů, komunikují po facebooku, a to vůbec není dobré. Ráno přijdou do školy unavení a pak se těžce koncentrují,“ uvažuje Marie Kynčlová a dodává: „Snad to nějak vydržím do konce školního roku a pak jdu konečně do důchodu. Jsem už školou unavená. Těším se na volný čas, kterého bude v důchodě hodně. Budu ho věnovat vnučce Anně, svému ovocnému sadu, zahrádce...“ A. M. Štrumlová Tučková