I tehdy si byl vědom toho, že stát v čele tak velkého spolku, jakým je daruvarský, který má více než 650 členů, není jednoduché. „Vyžaduje to mnoho času a já jsem ho pro zlepšení situace ochoten věnovat. Přesto si myslím, že práce předsedy se asi nejlíp hodí pro mladého schopného důchodce nebo člověka bez práce, který není časově omezen,“ říká Silvio dnes.
První o čem zauvažoval je fakt, že v Besedě je aktivní jen malá část členů, asi jedna desetina. Proto za jeden z nejdůležitějších úkolů považuje ten, jak krajany přilákat k práci ve spolku. Druhý problém podle něho spočívá v klesajícím počtu členů spolku. Silvio si je dále vědom i toho, že v Besedě chybí střední a mladá generace – Holubička je jen kapka v moři. Jako jedno z řešení navrhuje založit folklorní skupinu manželských párů, možná i z řad důchodců, a pak pokus o založení mužského pěveckého sboru. Přemýšlí také o formování skupiny, která by se věnovala zpracování různých projektů, prostřednictvím nichž by Beseda mohla žádat o prostředky z evropských fondů.
Jeden z jeho návrhů, ten týkající se snížení výdajů, se už realizoval: „Protože jsme v Českém domě měli velké účty za plyn, které Besedu dusily a na které jsem upozorňoval i dříve, na podzim se udělal plán zkoušek jednotlivých sekcí v topné sezóně. Topení teď funguje jen dva dny v týdnu, kdy se na zkouškách vystřídají besední skupiny a ne jako doposud, kdy se topilo každodenně. Výsledky zatím ještě nemám k dispozici, ale doufám, že úspory budou značné,“ dodal S. Sviderek.
Díky tomu by Beseda měla ušetřit peníze, které se budou moci využít jinde, třeba na zájezdy, které se v daruvarském spolku také nepraktikovaly, až na výjimky. „Bylo by načase, aby krajané začali konečně jezdit nejen na výměnné programové, ale i na turistické zájezdy. Na jejich organizování je však nutné zajistit schopného člověka. A to není v dnešní uspěchané době jednoduché. I tady je prostor pro širší činnost Besedy.“
Problematika jak zlepšit a zdokonalit besední činnost je rozsáhlá, týká se i založení internetových stránek, z nichž by se uživatelé dozvěděli, co se plánuje, co z akcí probíhá, jak je na tom spolek finančně... „Bohužel v řadách krajanů se zatím nenašla žádná skupina, která by tento problém vyřešila. Možná je to tím, že veškerá činnost je volontérská, ale i proto, že mít internetové stránky vyžaduje lidi, kteří by doplňovali informace v češtině a chorvatštině, kteří by stránku zlepšovali, starali by se o to, aby vše bylo v pořádku i po stránce jazykové. A to je velká práce,“ zamyslel se Silvio, který vyzývá všechny, kteří mají návrhy na zlepšení činnosti Besedy a chtěli by pomoci, ať se ozvou.
Jestliže Silvia nenajdete odpoledne v Českém domě, tak ho jistě dopoledne a někdy i o víkendech najdete ve veterinární ambulanci v Daruvaru, kde pracuje jako veterinář.
„Po české základní škole jsem si přál jít na chemickou nebo zemědělskou školu, ale rodiče mě nechtěli pustit mimo Daruvar. Nezbývalo, než si vybrat něco doma a tak jsem se zapsal do technické školy, obor strojírenský. Vliv na mé rozhodnutí mělo pravděpodobně i to, že v té době strojařinu studoval můj starší bratr, a možná i úmrtí dědy. Když zemřel, koupili jsme místo koňů traktor a jiné stroje, které jsem pak opravoval u babičky na majetku ve vinohradech, kde jsem pobýval velice rád.

Na hospodářství bylo hodně zvířat - krav, koz, ovcí, drůbeže. Protože jsem je měl rád, těžko jsem se po střední strojní škole rozhodoval, kam dál. To už jsem věděl, že to nebude strojařina, ale nevěděl jsem, jestli mám jít na vysokou školu veterinární nebo lesnickou. Rozhodl jsem se teprve v Záhřebu, když jsem zjistil, že je z veterinární fakulty blíž na mou kolej než z lesnické,“ rozpovídal se o svém dalším životním kroku Silvio.
„Jsem moc rád, že jsem na fakultě mohl využít češtinu. Profesor včelařství magistr Švér spolupracoval s brněnskou veterinářskou fakultou a já jsem mu pomáhal při kontaktování, ale i čerpání informací z české odborné literatury. Na projektu včelích matek jsem s ním pracoval dva roky. Fakulta měla včelín v Sunji u Sisku, kam jsme pravidelně jezdili. Na včelí bodnutí jsem si brzy zvykl,“ zmínil se o zkušenostech s včelami. Přesto si jako téma diplomové práce vybral Možnost výživy mlátem (tuhé zbytky po filtraci piva, vykvašení vína nebo destilaci etanolu) ve výživě koz. „V tom jistě hrály roli dědovy kozy,“ říká dnes.
Po pětileté veterinární fakultě Silvio skoro čtyři roky pracoval v daruvarské soukromé ambulanci Karaula. Teď už pět let působí v daruvarské veterinární stanici, z toho dva roky byl v její končenické pobočce: „Práci mám rád a snažím se ji dělat zodpovědně. Vždyť léčím živé bytosti, zvířata, která neumí říct, co je trápí. Od toho jsme tu my, veterináři, abychom jim pomohli. Často jezdím po okolních vesnicích, mluvím s chovateli, seznamuji je s terapií, snažím se jim poradit, když něco nevědí. To je mé poslání. Jakmile zvíře uhyne, je to pro sedláka větší ztráta, než náklady na úspěšné léčení.
S kolegy jsem si rozuměl nejen v Končenicích, ale i tady v Daruvaru. Musím říct, že na terénu se přihodí hezké, ale i méně příjemné situace. Ve Škodinovci při očkování krav se mi jednou stalo, že mě napadl býk, který nenáviděl lidi. Jakmile ucítil jejich pach, byl agresivní. To mi ale jeho majitel neřekl. Dobře, že jsem si všiml jeho pohledu, postoje a z jeho chování jsem usoudil, co následuje. Ani nevím, jak jsem se přes ten plot dostal. Dopadlo to dobře, mohlo to být daleko horší,“ vyprávěl jednu ze svých příhod Silvio a zmínil se o dokonce pěti krajanských veterinářích v jejich ambulanci.
Člověk se musí v každém oboru vzdělávat, zdokonalovat. Výjimkou není ani Silvio, kterého firma vysílá, často ve spolupráci s fakultami, na odborné semináře, které se v poslední době týkají předpisů v Evropské unii, nemoce šílených krav a dalších témat. A. Raisová/ar, archiv

DÍKY DIVADLU NEMÁM TRÉMU
Divadlu se Silvio začal věnovat před čtyřmi lety. Prozatím má za sebou s daruvarskými ochotníky tři divadelní představení. Začal s malou roličkou chlapce ve Veselých paničkách windsorských, pokračoval se složitějším šlechticem v Noci na Karlštejně a nakonec byl prvním milencem v Době kamenné. A ta role se mu, prý, hrála nejlíp.
K divadlu se dostal díky svému strýci a zároveň režisérovi Ivovi Leksovi. „Nadchl mě pro divadlo svým vyprávěním o tom, co všechno během svého ochotničení zažil,“ říká Silvio. „Hercem nemůže být každý, ale v každém případě je dobré to zkusit. Od té doby co hraju, nemám před lidmi trému, a to mi pomáhá nejen v práci, ale i v životě. Neostýchám se říct, co si myslím, ani před davem. A to jsem dřív neuměl.“