Pochází z rodiny Havelkovy, která už dlouhou dobu žije v Daruvaru. Má tam velký ovocný sad a vulkanizérskou dílnu. „Když jsme se sestrou Vlastou byly malé, naši rodiče měli soukromou vulkanizérskou dílnu, nejdříve v Ivanově Sele a potom v Daruvaru. Sestra Vlasta s rodinou ještě dnes pracuje v dílně a ovocném sadě, kdežto já pracuju ve svém oboru. Dokud byli naši rodiče mladí a zdraví, moc pracovali, a tak jsme si i my děvčata zvykly také hodně pracovat. Práci jsme nepovažovaly za něco, co musíme, ale všechno jsme udělaly s chutí a radostí. Dnes tomu tak není, děti a mládež málo nebo skoro vůbec nepomáhají. My jsme doma v Pémii krmily dobytek, štípaly dříví, uklízely, vařily a nebylo to pro nás těžké. Pamatuju si, že jsme každou práci dělaly se zpěvem.“
Vesnina babička z matčiny strany se dožila vysokého stáří a všichni ji zbožňovali. Vesna o ní říká: „ Babička Terezie byla pilná a pracovitá, při každé práci zpívala a nás také naučila hodně krásných českých lidových písní. Lásku k české písni jsme se sestrou zdědily po ní a také po rodičích.“ Spolu se sestrou Vlastou až do šesté třídy chodily v Ivanově Sele, odkud se potom s rodiči přestěhovaly do Daruvaru. S nostalgií vzpomíná na časy, kdy ještě chodila do školy do Pémie. Učili ji Boženka a Fráňa Pinterovi. „Sestra a já jsme dvojčata, proto jsme se do školy stejně oblékaly, měly jsme stejné účesy, stejné zájmy a vychodily stejné školy. Někdy jsme během výuky trochu zlobily, tak nás učitelé chtěli rozsadit, ale my jsme se nedaly. Proto jsme se hned uklidnily, jen ať zůstaneme spolu ve stejné lavici.“ Často se také stávalo, že je učitelé a známí nerozlišovali a nevěděli, která z nich je Vlasta a která Vesna.
Když se s rodinou přestěhovaly do Daruvaru, chodily do české školy Jana Amose Komenského. Ve střední ekonomické škole navštěvovaly hodiny českého jazyka a kultury. „V daruvarské Besedě jsme byly zapojeny do taneční skupiny pod vedením strýčka Ambrože. Tehdy se ještě nejmenovala Holubička. Bylo to tak dávno,“ řekla Vesna s úsměvem na rtech. Tancovaly na dožínkách, různých přehlídkách a jezdily na zájezdy do České republiky. Vesna už odmalička zpívala na přehlídkách písní v Kaptole, na festivalech dětské písně v Končenicích a jinde. „Nikdy nezapomenu, když jsem tancovala sólový tanec, který se jmenoval Dívčí, v choreografii Lenky Homolové, choreografky z České republiky. Vzpomínám také na zájezd do Československa, na folklorní festival. Navštívili jsme malé městečko Detvu, ve kterém se natáčel film o Jánošíkovi. Jako děti jsme se na něj rády dívaly. Z toho zájezdu si na všechno přesně pamatuji.“
„Se sestrou Vlastou jsme se ve stejných piešťanských krojích zúčastnily každých dožínek. Jsou pýchou naší rodiny, stály moc peněz. Látku a krajky pro ně přivezli z Čech (kdysi se tam tak často nejezdilo), ušila je pro nás paní Ivankovićová z Podbor.“ Tatínek jim říkal, že si krásné lidové kroje zasloužily, a tak je sestry Havelkovy nosí dodnes a opatrují pro další generace.
Vesna pracuje na hrubečnopolské poště a je s prací velice spokojená: „Jsme jako jedna rodina, všichni si moc dobře rozumíme, jsme výborný kolektiv. Už se mi několikrát stalo, že na poštu přijde někdo z Čech. V našem malém městě se čeští turisté mohou cítit dobře, zvlášť, když se i na poště mohou domluvit česky. Několik zaměstnanců mluví krásně česky. Češi se tomu občas diví, ale já jim to vysvětlím, že je tady hodně příslušníků české menšiny, že zpíváme české písně, hrajeme divadlo, tancujeme...“ vyprávěla Vesna.
O české hudbě by se s Vesnou mohlo dlouho besedovat, protože ji má hodně ráda. Její maminka Marie velmi ráda zpívala, tatínek Fráňa dodnes hraje na trubku v dechové hudbě. Tatínek hrál dlouhá léta v Ivanově Sele a v poslední době v daruvarské městské hudbě. „Když jsme ještě žili v Pémii, mívali u nás muzikanti zkoušky. Nám se to líbilo a dodnes vzpomínám, jak nám bylo veselo.“ Vesna ráda hraje na různé hudební nástroje, i když nechodila do hudební školy, čehož nyní lituje. Nedávno se začala učit hrát na syntetizátor a sobě pro radost si zahraje na trubku a občas také na harmoniku. Vesniny děti mají hudební vzdělání, obě chodily do hudební školy, ale ji nedokončily. Vitomír kdysi hrál na trumpetu a Anamarie na flétnu. „Je mi líto, že toho nechali,“ svěřila se nám Vesna.
Osmnáctiletá dcera Anamarie chodí do turistické školy v Bjelovaru, zároveň je vedoucí folklorní skupiny, kterou nedávno v Besedě založili. „Není to pro ni nic nového. Spolu jsme dojížděly do Tréglavy, kde jsme byly zapojeny do všech činností tohoto krajanského spolku.“ Vesna byla vedoucí pěvecké a divadelní skupiny, jednu dobu také taneční, kdežto dcera Anamarie tancovala, zpívala a hrála divadlo. Dvacetipětiletý syn Vitomír s manželkou a dětmi žije v Hrubečném Poli, pracuje v chorvatském vojsku.
S Vesnou jsme si popovídali také o besední činnosti. Řekla nám: „Hrubečnopolskou besedu jsme založili před rokem, prozatím nemáme prostor pro svou činnost a scházíme se na zkouškách v hasičském domě. Je nám spolu moc hezky, bavíme se, často vystupujeme a hodně cestujeme. Naše Beseda je velice aktivní, setkání s beseďáky jsou velmi příjemná.“ Tato čtvrtá Beseda na Hrubečnopolsku má kolem dvou set členů, hudební, taneční, pěveckou a divadelní skupinu. Jejich první a největší přání je, aby měly vlastní místnosti pro svou činnost. Všechny besední skupiny hodně vystupovaly, divadelní debutovala na přehlídce v Lipovci.
Před touto novou Besedou a jejím vedením jsou velké plány a hodně povinností. Předsedkyně Vesna doufá, že společně s ostatními členy vyvinou bohatou činnost a přispějí k tomu, aby se o českou kulturu a jazyk na Hrubečnopolsku dobře pečovalo. A. M. Štrumlová Tučková/amšt, žp, archiv