Protože byli prvními obyvateli budoucí prekopakerské ulice, dodnes jí zůstalo jméno Matkovac.
Ve dvoře nás přivítal nejmladší Igor a zavedl k dědovi Fráňovi Matekovi a jeho manželce Katarině, kteří na nás už netrpělivé čekali. Hned se nám pochlubili: „My jsme spolu už 66 let, jsme nejstarší široko daleko, a jestli jsme správně počítali, tak máme devět vnuků.“ Vzpomínky dědy Fráni sahají daleko do minulosti, do doby před druhou světovou válkou, když chodil do základní školy v Prekopakře k učiteli Karlu Řehákovi. Pamatuje si, že do školy chodilo asi šedesát žáků. Do Prekopakry do školy chodily dokonce i české děti z Pakrace. Prý neví proč, kdy a jak se zapojil do Besedy, ale dodal: „Jsme Češi, tak se chodilo do Besedy. Česky se mluvilo doma, ve škole, pod lípou na kopečku, všude...,“ a zavzpomínal na dobu, kdy jako školák podával dědovi Antonínu Matekovi cihly na stavbu prvního domu v Prekopakře. Nechyběl ani, když se po domovinské válce stavěl dnešní Domeček.
Rodinná výchova byla taková, že nikdy nebylo pochybnosti o tom, zda se do Besedy zapojí nebo ne, a ve vesnici neexistoval ani jeden Čech, aby nebyl členem Besedy. Byli mezi nimi dokonce i někteří Chorvaté. Činnost Fráni Mateka v prekopakerské Besedě byla všestranná. Tančil, zpíval, hrál divadla. Nechyběl při žádné besední akci. Mezi mnoha vystoupeními, na která děda Fráňa vzpomíná, jsou první poválečné dožínky v Daruvaru v roce 1946 a také to, že se snad v každém daruvarském obchodě mluvilo česky. Babička Katarina, která je navzdory svým osmdesáti pěti letům ještě stále čiperná, dodala, jak bylo pěkné vidět, když tancoval, a zazpívala: „Všechny svatý tancovali, mezi něma Pánbůh…“
Fráňa byl velice aktivní nejen v Besedě, ale i ve společenském životě osady vůbec. Byl komandýrem hasičů, pokladníkem spolku Seljačka sloga, jedním z prvních českých radních v obci, všude si ho vážili. Kromě rodinného hospodářství pracoval v pakrackém podniku Odjeća (později NIK Zagreb) a posledních patnáct let před důchodem byl vedoucím výroby.
Na závěr se nám svěřil: „Srdce by sice chtělo, ale tělo už bohužel nemůže.“ Dnes, když se ohlédne a vidí besední činnost, je velice rád, že jsou mladí zapojeni do činnosti spolku, a že rodinná tradice pokračuje.
Během našeho rozhovoru s Fráňou a Katarinou Matkovými byl s námi jejich vnuk Igor Matek. „Děda je živá encyklopedie,“ řekl nám a dodal, jak je hrdý na to, že se děda a babička zasloužili o zachování češství v rodině i ve vsi. Je to významná tradice a stojí za to zachovat ji. Členem prekopakerské Besedy je už více než třicet let, což znamená odmala. Vzpomíná na své první české recitace, které jako školák recitoval ke Dnu mládí (bývalý Dan mladosti), anebo v kostele k svátku Nanebevzetí Panny Marie. V současnosti je Igor tajemníkem v Besedě a jeho nejmilejším obdobím je posledních pět let, jak je zapojen do taneční skupiny. V úvahách o své minulé činnosti se nemůže zbavit dojmu, že za bývalé Jugoslávie mělo členství jakýsi důležitější význam ve společnosti a že do krajanských spolků lidi přiváděly jiné důvody než dnes. Myslí si, že dnes chodí lidé do Besedy, protože je to baví, a to je ten nejlepší důvod k činnosti, jaký vůbec může být. Každá zkouška je zábavná a zájezdy plné pěkných zážitků. Lidé touží po společnosti a právě to jim Beseda nabízí.
Nedlouho po ukončení diplomového studia agronomie v Záhřebu začal pracovat ve správě města Pakrace, kde je už dvanáct let v hospodářském úřadě. Spolupráce Besedy s městem je bezvadná a Igor doufá, že tomu tak bude stále. Do konce roku si přeje splnit jen dvě přání, svatbu a ukončení postgraduálního studia - přejeme mu hodně štěstí a zdaru.

„Beseda je část našeho života,“ řekl nám na závěr a dodal, jak ho potěší, když kdekoliv slyší lidi mluvit česky. Připomíná mu to jeho babičku a dědečka z Kipu a povzbudí jeho lásku k českému jazyku, písni, tanci a k zachování české tradice.
Už dlouho je zvykem, že si Matekovi při besedních akcích berou na starost šenk a ve své době se tam pravidelně objevoval i Ivica Matek, prostřední ze tří nynějších generací Matekových. Za začátek své besední činnosti považuje sedmdesátá léta minulého století, kdy převzal vedení taneční skupiny. Úlohu vedoucího bral natolik vážně, že vlastním automobilem svážel a rozvážel tanečníky na zkoušku a ze zkoušky. Syna Igora angažoval jako harmonikáře, staral se o kroje, podařilo se mu zabezpečit pro besední taneční skupinu první taneční obuv.
Ve své více než padesátileté besední činnosti si pamatuje na mnoho akcí a vystoupení, a jestli ho paměť neklame, také na své první dožínky v Ivanově Sele v roce 1987, kdy šel s dalšími členy Besedy v průvodu na chůdách. Podobně jako jeho otec Fráňa byl velice aktivní i v jiných oblastech společenského života. Kromě běžného řidičského zaměstnání v obchodním domě Budućnost v Pakraci, byl členem předsednictva bývalého Svazu Čechů a Slováků, předseda místní pospolitosti, členem pakrackého kostelního výboru, zakladatelem spolku chovatelů ovcí a koz a za domovinské války vedl krizový štáb v Prekopakře. Bez ohledu na tak bohatou aktivitu dokázal najít ještě trochu času na kopanou a kuželky. Manželka Liduška se nám svěřila, jak často se na Ivicu hněvala, protože částečně zanedbával povinnosti v domácnosti, ale zároveň byla hrdá na jeho úspěchy.
„Činnost v Besedě pro mě byla potěšením,“ řekl nám Ivica a dodal, jak po každé schůzi hráli karty a cokoliv se domluvili, to také udělali. Jako důkaz uvedl obnovu prekopakerského Domečku. Když byl za domovinské války Dům zničen, jeho a ještě několik dalších členů tehdejšího vedení Besedy se to natolik dotklo, že až brečeli. Tenkrát si slíbili, že ho znova postaví a navzdory všem potížím se jim to podařilo. Na památku této události si jeden trám starého besedního Domečku zabudoval do vlastního chléva.
Jeho aktivita je kvůli nemoci bohužel značně menší, navíc je v invalidním důchodu, takže se ve větší míře věnuje domácnosti a chovu ovcí a jehňat. Jednoznačně mu chybí spolková činnost, ale uklidňuje ho myšlenka: „Syn Igor pokračuje v mých stopách.“ T. Doležal/td