Ivan se často stěhoval tam, kde tatínek Štěpán, odborník v mlékařství, dostal práci. Po druhé světové válce začal pracovat jako vedoucí provozovny mlékárny Zdenka v Đulovci. A právě v této osadě se Ivan narodil. „V další provozovně Zdenky v Ivanově Sele (ty byly v té době i v Lipiku, Uljaniku, Končenicích, Daruvaru...) dostal táta práci. V této vsi jsme žili šest let,“ vysvětloval Ivan.
Ivan se s otcem a třemi sestrami v roce 1957 opět stěhoval, tentokrát do Garešnice, kde vychodil školu a pak se vydal na cestu hodináře. „Od malička jsem totiž rád šrouboval, rozmontovával a opět skládal. Mamince i tatínkovi jsem několikrát rozdělal hodinky, budíky, gramofon, abych viděl co je uvnitř, ale složit zpět jsem je nedokázal.“ Při výběru svého povolání váhal mezi kovářstvím a hodinářstvím. Zvítězilo to druhé.
„Řemeslu jsem se vyučil v Kutině. Na praxi jsem chodil ke končenickému rodákovi Vladimíru Kalivodovi. Když jsem se vrátil do Garešnice, začal jsem pracovat u daruvarského hodináře Rudolfa Bukače. Po nějaké době si mě na výpomoc vyžádal starý pan Josef Částek z Daruvaru. V jeho hodinářské dílně jsem strávil dva roky, pak jsem šel na vojnu do Bělehradu. Po návratu v sedmdesátých letech jsem si v Garešnici otevřel vlastní hodinářství a zlatnictví, kde jsem pracoval do roku 2010. Jednu dobu jsme v dílně pracovali čtyři – já, syn Siniša, dcera Kristýnka a snacha Davorka.“
V současnosti se hodinářstvím a zlatnictvím jako jediný ve městě zabývá Ivanův syn. Jeho dcera jde též v otcových stopách, pracuje v Optice Částek v Daruvaru. Siniša si nám při návštěvě jeho lokálu postěžoval, že prodej zlata klesla na minimum a jeho otec porovnával: „Gram zlata stojí nyní 350 kun, v 90. letech stál 100 kun. Stříbro stojí teď 25-40 kun/g, dřív nemělo hodnotu.“ Syn spravuje a prodává zlaté a stříbrné šperky a mění baterie do hodinek a hodin. Od otce se naučil spravovat i mechanické hodiny, což je v dnešní době zvláštností. „Správný hodinář musí být trpělivý, mít dobrý zrak a velkou vůli do práce,“ popsal charakteristiky hodinářského mistra Ivan. Během své čtyřicetileté hodinářské práce mu prošlo rukama na tisíc hodinek ročně, z toho desítky unikátů. „Když jsem začal, měl jsem hodně práce, protože převládaly hodinové mechanismy. Potom, co se začaly prodávat digitální hodiny, bylo práce míň a míň. Dá se říct, že naše řemeslo začalo vymírat. Není, kdo by se mu učil. Už to není to, co kdysi. Když jsem měl jako maturant spravit dvě stě let staré hodiny, myslel jsem si, že se mi to nepodaří.

Opravoval jsem je měsíc. Když začaly tikat, udělalo mi to velkou radost a dostal jsem nejvyšší známku.“ I dnes Ivan jako jediný na Garešnicku a v okolí spravuje staré mechanismy: „V Chorvatsku je nás málo. V Daruvaru je ještě opravují v hodinářství a zlatnictví Částek a Černý. Práce mám dost i teď – zakázky jsou z Vinkovců, Splitu, Záhřebu, Bjelovaru a Daruvaru. Staré hodiny mám rád, rád je i opravuju, protože mají duši. Během života jsem je sbíral, Ale když mi scházely peníze, nikdy jsem neměl srdce své hodiny prodat, radši jsem se zřekl auta.“
Paralelně se svou hodinářskou prací si Ivan pár let přivydělával jako údržbář strojů ve firmě DTR (výrobna prádla), v pozdější Modei. „Tehdy nebyli lidi,“ říká, „teď je nezaměstnanost a dvě práce najednou jsou utopie.“ Zajímalo nás, kde se naučil tak pěkně česky: „Od rodičů,“ odpověděl. „Máma i táta chodili do české školy, máma v Daruvaru a táta v Končenicích. Nejvíc jsem se naučil v Pémii. Když jsem přijel do Garešnice, chorvatsky jsem neuměl.“ Zavzpomínal i na učitelku první třídy místní základní školy Ankicu Blaževićovou, která ho naučila chorvatsky. „Moje děti česky rozumí, má čtyři vnoučata se snad časem naučí. Jsem rád, že mé dvouapůlleté vnučky, dvojčata, půjdou do české školky v Daruvaru, a tak bude v naší rodině ještě někdo umět česky,“ přeje si garešnický hodinář.
Poutavé bylo vyprávění o Ivanových předcích z tátovy strany: „Můj praděda Ivan Finek s prababičkou přišel do Končenic pěšky z Čech v roce 1826, tedy před 186 lety. Děda Fráňa byl obuvníkem, zemřel, když mi byl rok, takže si na něj nepamatuju, zato na babičku Báru, roz. Vaněčkovou, mám pěkné vzpomínky. Byla hospodyní, ale byla to živá encyklopedie. Vyprávěla nám příběhy ze svého a dědova života a pohádky. Jejich dům v Končenicích ještě stále odolává zubu času.“
Pokud jde o Besedu, je Ivanovi líto, že byla založena teprve před čtyřmi lety. Před 30-40 lety žilo v Garešnici přes 300 českých rodin, nyní jen hrst. „Besedu tvoří většinou staří, chybí nám mladí. V dechovce sice jsou, ale ne Češi.“ Pak se Ivan dostal k tomu, jak se stal ochotníkem: „Když naše divadelní skupina Nazdar potřebovala přede dvěma roky obsadit roli obstárlého lovce na věno, neváhal jsem a zapojil jsem se, ačkoliv nemám žádné zkušenosti.“ Pochválil atmosféru na zkouškách a angažovanost Věry Vystydové, která „naši hrubou češtinu piluje. Česky nás umí jen pár. Hodil by se nám kurs češtiny.“
Ivan Finek využívá čas na sto procent, a to je dobře – život má bohatý. Přestože v něm zažil dobré i zlé, na nikoho nezanevřel. Vždy znovu se vrhal do jeho víru, opět bojoval. Nemůže si stěžovat, že za ním nezůstaly stopy. Bez ohledu na to, co nám život, který každodenně odkrajuje minutu po minutě, sekundu po sekundě, připravil, je dobré žít naplno. Tím se Ivan řídí, to mu přináší štěstí. A. Raisová/ar

IVAN NEMÁ ČAS NUDIT SE - JE AKTIVNÍ I V DŮCHODU
V tichém světě hodin strávil garešnický hodinář skoro půl století, ale i teď v důchodu je aktivní. V jednadvaceti letech se stal členem Dobrovolného hasičského spolku v Garešnici se stoletou tradicí. Čtrnáct let byl jeho předsedou, a funkci převzal od krajana Gusty Majcana. „Dnes naši práci dělají profesionálové,“ řekl smutně a pochlubil se, že jejich největším úspěchem bylo druhé místo v státní soutěži v Podgarići. Ivan byl aktivním sportovcem - v rybářství, kopané, střelectví a kuželkách.
V Đulovci, Ivanově Sele, Kutině i Garešnici žil v blízkosti řeky Ilovy, snad proto má rád vodu a všechno, co s ní souvisí, zvlášť rybaření, kterému se věnuje dodnes. Je členem klubu Ilova Garešnica a na garešnickém rybníku Skresovi nejen chytá ryby, ale už sedm let je hlídačem: „Starám se, aby okolí rybářského domu, kde se konají různé oslavy (mimo jiné i besední) bylo vždy upravené. Kolem rybníku sekám trávu a od rybářů vybírám poplatky.“ S rybařením začal v sedmi letech. Od té doby za své úlovky nashromáždil spoustu pohárů a medailí. Jeho největším úlovkem byl skoro dvacetikilový kapr. Lovil i na daruvarském Jezeře. „Kopanou jsem hrál pětatřicet let, nejdřív v Mladosti v Ilovském Klokočevci a pak deset let v garešnickém Garići.“ V té době holdoval i střelectví a kuželkám. „Od sedmdesátých let jsem s kolegy trénoval v kuželně hotelu Garić, ta však byla zrušena. Často jsme jezdili i do kuželny Daruvarských lázní, a před tím do staré kuželny U Sefera (naproti Částkově zlatnictví).“
Ivan tráví čas i v přírodě - obdělává čtvrt jitra vinohradu s dvaceti dvěmi odrůdami, zahrádku a sad. Ilova je opět v jeho blízkosti, za chatou. V chatě má uložené poklady – několik hodin starých sto a dvě stě let. V této oáze klidu zní jen zpěv ptáků, tikot hodin a šum vody.